Jdi na obsah Jdi na menu

RAKVÁŘOVA DCERA

16. 8. 2012

 

 

 

 

RAKVÁŘOVA DCERA

 

 

Rozhlasová hra podle novely Radoslava Nenadála

O Šporhertce a rakvářově dceři.

 

Napsal František Baďura

 

 

 

 

Osoby:

 

Fuchsová, alias Šporhertka

Marie, rakvářova dcera

Křičková, sousedka

Potužníková, sousedka

Průša, soused

Antonín, frajírek

Joachim, voják wermachtu

Číšník

Vypravěč

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PROLOG

 

Dvůr staroměstského činžovního domu, letní večer, smráká se. Čas na návrat domů těch, co se ještě někde zdrželi. Dům se přece musí zamknout a kdo tady ještě není, rychle by měl myslet na návrat. Je večer v protektorátu Böhmen und Möhren.

 

Fuchsová:

Mlátí do kusu kolejnice, zavěšeného na klandru nad schodištěm, pohrábáčem.

Velevážené panstvo domu U tří pavích per, jelikož a protože je tenhle barák počestnej, zavírá se vo desátý hodině večerní! Kdo tohle neví, každej večer to tady vopakuju. Jsou ale mezi náma takový, co jim je moje vopakování prd platný! Seděj si na uších... Dobrý večer pane lékárníku... Pro dámy a pány, co se vracej z bio tohle neplatí. Jak se vám líbil film, paní lékárníková? … Těm ráda vodevřu a popřeju dobrou noc... Dobrou noc, pane lékárníku. Mají pěkné sny, paní lékárníková. … Je to především pro ty, co táhnou vožralý z hospody a pro svoje nevovladatelný pudy mi votrávěj celej večer. Ríšo, jedeš z toho písku! Himlhergot! Každej den to tady, parchanti zatracený, po vás zametám. Ríšo, neslyšels, mazej z toho písku, nebo si tam pro tebe dojdu a chytnu tě za pr...

 

Křičková:

Paní Fuchsová, před dětma ne!

 

Fuchsová:

… za pozadí... Tak jak jsem řekla, v deset zamykám barák!

 

 

Vypravěč:

Stará Fuchsová! Svolává svoje hejno na hřad. Říkali jsme jí „bába Fuchsová“. Kolik je to let... Byla domovnicí v domě U tří pavích per, kde jsem bydlel jako malej kluk na začátku války. Lidi od nás z domu o ní říkali, že moc rozumu nepobrala a jiní zase že je mazaná. Ale všichni se shodli na tom, že je sprostá. Pro některá slova si opravdu nešla daleko. Taky se jí říkalo Šporhertka, protože bývala kamnářkou a taky proto, že ráda užívala slovo šporhert, zvlášť ve spojení...

 

Fuchsová:

Doprdelešporhet! Kdo sem zase postavil tem žebřík. Pane Průša! Pane Průša, kolikrát vám mám řikat, že ten váš krám má bejt položenej támhle v rohu za kolnou. Jednou se vo něj přerazim a kdo vám pak bude dělat tudle zatracenou práci?

 

Potužníková:

Co tady zase ječíte, Fuchsová, na celej barák? Stačí to říct jednou větou.

 

Fuchsová:

Potužníková, vy mlčte, vy byste to určitě nedělala. Jedině kdyby vám to pořádně zaplatili, co? Já, milá dámo, za to totiž nic nemám!

 

Potužníková:

Phe! Kdybyste nemluvila, Fuchsová, každej tady ví, že vod města něco dostáváte. A uhlí navrch. A taky pokaždý nezamykáte. Zapomínáte, co? He...

 

Fuchsová:

A kerej z vás by se tady s váma dennodenně hádal a uklízel po vás ten svinčík. A hlídal třeba támhle ten písek určenej pro civilní vobranu, abysme měli čim zahazovat, kdyby něco tento, žejo... A nerozhrabávali to a nemočili tam ty vaši parchanti...

 

Vypravěč:

Přistěhovali jsme se na začátku války ze severní Moravy do Prahy, sem do domu U tří pavích per. Domu se tak odjakživa říká a nevím, jestli ta péra, co jsou na domovním znamení, jsou skutečně paví. Na tom ale nesejde, protože tenhle náš dům je pamětihodný nikoli pouze svou historickou cenou, takových jsou v Praze stovky, ale o tomhle domě se po Starém Městě povídá, že se v něm něco pořád děje. Než dozní jedna senzace, už je tu další.

Například jednou takhle ječela z okna sousedka, stará Potužníková, že jí vlezla do bytu (bydlela ve třetím poschodí) zdivočelá krysa a že se nedá odehnat...

 

Potužníková:

Ježišííí, proboha! Lidičky, honem pojďte sem! Je-je-je tady krysa! Veliká jak čokl. Prokristaježíši, já se snad pominu!

 

Vypravěč:

Pak si vzpoměla, že pan Janeček z protějšího domu, taktéž bydlící ve třetím poschodí, chodíval před lety s flintou někam střílet.

 

Potužníková:

Pane Janeček, haló, pane Jeneček, slyšíte mě? Nedělejte, že mě neslyšíte, když mě slyšíte! Popadněte tu svou flintu, co máte doma za almarou a honem mě přijďte zbavit tý svině chlupatý.

 

Janeček:

Potužníková, vy babo bláznivá, co tady hulákáte na celou ulici! Já žádnou flintu nemám. Copak nevíte, bábo pitomá, že nikdo nesmí mít doma žádnou flintu?Neřvěte tady, nebo nás všechny zavřou.

 

Potužníková:

Co to povidáte, Janečku, dyť tuhle jsem vás s ní viděla. Máte vokna přímo naproti mně. Tak nekecejte, že nemáte doma kvér Ježiši, dělejte, popadněte ho a honem tu bestii zabte!

 

Janeček:

Potužníková, bábo pomatená, roky vám ňák splývaj, ne? Povidám, že doma žádnou flintu nemám!

 

Vypravěč:

Janeček se tak rozlítil, že nelenil, přilítl na bábu a místo krysy honil z pokoje do pokoje ji, až se krysa celá vyděsila a otevřenými okny utekla. Potužníková mu jako pravá dáma řekla, že vzhledem k vyhnané kryse a k jeho stáří mu jeho chování odpouští, ale krysu že teda mohl vyhnat slušnějc.

Je to jedna z celé řady pamětihodných událostí z našeho domu, kterými Týnská ulička žila vždycky celé dlouhé týdny. Jednou ale došlo k události, která nadlouho poznamenala život u nás v domě... Touhle příhodou se vlastně uzavřelo jedno jeho období. Od té doby pak už to byla úplně jiná historie a úplně jiné události. Bylo to tehdy uprostřed války a celé to mohlo dopadnout mnohem hůř...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZASTAVENÍ PRVNÍ

 

 

Tikot kuchyňských hodin, spolu s hlubokým oddychováním báby Fuchsové. V tom rána, která v nočním tichu zněla, jako kdyby spadla železná bouda na nářadí, co stojí v koutě dvora. Spadl jen kýbl, který stál v přízemním výklenku v průjezdu domu.

 

Fuchsová:

Co to bylo? Hergot, zapomněla jsem zamknout vrata...

 

Je slyšet šepot a šustot látky.Fuchsová zpozorní, zaposlouchá se a pak jde k oknu ...

 

Fuchsová:

Že mi zase tady někdo dělá z baráku šmajchlkabinet... Zatracenej vejklenek. Počkej, ty budeš koukat, potvoro...

 

Bere kbelík se špinavou vodou po nádobí. Vychrstne ji na nic netušící milenecký pár.

 

Já ti dám, ty čůzo, tahat se pod mým voknem s vojákem! Českej národ trpí a ty děláš kurvu. Že se nestydíš! Co ti za to dá? Pár fenygů. Doma by ti za to měli krkem zakroutit.

 

Joachim:

Was?! Sie ist nicht kurvo, sie ist paný!

 

 

 

Fuchsová:

Co kecáš – paný! Eště řekni, že je panna! Vobděláváš ji rovnou pod mým voknem a budeš tvrdit, že je panna!

 

Marie:

Fuj, to je lepkavý! Ježiš, to není voda, to je špína! Panebože! Ty šaty!

Paní Fuchsová...

 

Fuchsová:

A kterápak ty seš, že víš, jak se jmenuju?

 

 

Marie:

Svitáčková. Rakvářova. Tady naproti přece máme obchod a dílnu.

 

Fuchsová:

To vim. Koukám na to denně. A tebe dobře znám. A že se netáhneš radši šmajchlovat domu, když se máte tak rádi, co?

 

Marie:

Ježiši, paní Fuchsová, dyť von to je německej voják…

 

Fuchsová:

To vidim… Holka, co blázníš narazit si frice? Co by řekli vaši. To nemáš českýho kluka?

 

 

Marie:

Se žádným jsem si tak nerozuměla. Žádnej mě nechtěl. A řikaj, že jsem blbá. Jo-áchym je hodnej. Viď, Jo-áchym?

 

Joachim:

Was?

 

Marie:

Že – jsi – na – mě – hod - nej? Jo-áchym…

 

Joachim:

Ja, ja.

 

Marie:

A ještě mi neřek´, že jsem blbá.

 

Fuchsová:

Taky to nedovede.

 

Marie:

Ale já vim, že se to řekne něměcky dumm, a ani to mi nikdy neřek.

 

Fuchsová:

Bodejť by ti to řek, když tě chce tamto...

 

 

 

 

 

Marie:

My si rozumíme, i když si vlastně nerozumíme. Teda moc toho nenamluvíme… Fuj, to je to lepkavý. Paní Fuchsová, prosim vás, pusťte nás umejt! Jo-áchym by takhle nemoh do kasáren. Viď, Jo-áchym?

Joachim:

Ja, ja.

 

Fuchsová:

Ten mi nesmí přes práh! Ať tě ani nenapadne!

 

Marie:

Paní Fuchsová, dyť je to mladej kluk jako já. Teda holka. Pani Fuchsová!

 

Fuchsová:

Počkej, posvítím si baterkou… musím přece vidět, koho si pouštím do kvartýru… No vy teda vypadáte. Jako čuňata. A ty si zapni poklopec. Jo-áchym...

 

Joachim:

Ja, ja.

 

Marie:

Zhasněte, paní Fuchsová. Dyby šla hlídka!

 

Fuchsová:

No jo. Tak teda pojďte. Ale dělám to jen kvůli známosti a že tvůj táta slouží nebožtíkům. Taky ho možná budu brzo potřebovat.

 

 

Malý byt báby Fuchsové.

 

Marie:

Jé, tady je to maličký! Jako v klícce.

 

Fuchsová:

Napouští do hrnce vodu a dává ji ohřát na plynový dvouvařič.

Proč už táta nevyměňuje ve vejloze rakve? Dřív je měnil často. A o Vánocích dával andělíčky.

 

Marie:

Jdou špatně obchody, pani Fuchsová. Lidi málo umíraj. A jíst se musí. Museli jsme je prodat. Máte do tady moc hezký.

 

 

 

Fuchsová:

No jo, válka lidi našponuje, že se držej života zuby nechty… Co sejde ze světa, to buď padne na frontě, nebo zahyne v koncentrákách. Jestlipak ten tvůj fric vůbec ví vo koncentrákách?

 

Marie:

Ježiši, apní Fuchsová, my vo takovejch věcech nemluvíme. Já nevim, jak se to řekne, a jeho by to mrzelo. Vite, von je hodnej.

 

Fuchsová:

Bóže, holka, co si spolu teda povídáte?

 

Marie:

Von má hezký voči a je na mě hodnej. Naši jsou na mě zlí.

 

Fuchsová:

A co ty, fric, znáš česky, trošku?

 

Joachim:

Česki… Ja… Holka, pívo, kafe, dvacku, und doch kurvo.

 

Fuchsová:

A ten fric ví, že tvůj táta je rakvář?

 

Marie:

Jéžiši, proč by to měl vědět, paní Fuchsová?

 

Fuchsová:

Lije ohřátou vodu do lavoru.

Proč, proč? Musí přece vědět, že seš ze slušný rodiny, a né ňáká fuchtle.

Fric! Fric! Hele!

 

Marie:

Paní Fuchsová, to není žádnej Fric, to je Jo-áchym.

 

Fuchsová:

Fric! Koukej…Vater – Sie… tot. Rakev. Tot. Ja?

 

 

Marie:

Jé, paní Fuchsová, vy to tada ukazujete.

 

 

 

Fuchsová:

Ale dej pokoj… Né – nicht tot – Vater – nicht – aber macht Schachtl – rozumíš mi – šachtle na mrtvý – tot – Frau – Mann – Kind – alles tot.

 

Joachim:

Konzentrationslager!!!

 

Marie:

Paní Fuchsová, nechte ho, celýho ho polekáte. Eště uteče. Nemusí to přece vědět.

 

Fuchsová

No jo. Hele, umej se a vočisti si ty šaty, tady máš v lavoru vodu. A pak už vypadněte.

 

 

 

 

Fuchsová vyklepává na dvorku koberec. Je s ní Marie.

 

Fuchsová:

Holka, nejdůležitější je, aby ses s tím náckem nepřipravila vo něco, co by tě pak mrzelo celej život. Vždyť von si tě neveme. Ani nemůže. Češky voni maj zakázaný. To je pro ně sběř jako židi nebo cikáni. A svatba je jenom jednou v životě. Ze vzpomínky na svatbu můžeš, holka, žít celej život… Já to vidím jako dneska! U Haštala v kostele byla nacpaná celá Řásnovka. Né kvůli mně, anebo taky možná kvůli mně, ale hlavně kvůli Ferrymu, kerýho jsem si brala. Takovýho krásnýho chlapa aby pohledal! A mezi kamnářema nebylo moc hezkejch kluků. Měl tenkrát na sobě tmavohnědý šaty s bílým proužkem a černou vestu. Vlasy po stranách pěkně ulíznutý, černý jako cikán. Kalhoty v pase pěkně vypasovaný. A holka, co ti mám povídat…

 

Marie:

Co?

 

Fuchsová:

No co..! Dyť to musíš znát od toho svýh frice. Dóle ranec...

 

Rázné bušení na skleněnou výplň záchodových dveří, které jsou na pavlači. Docela kravál.

 

Křičková:

Dámo, uvolněte laskavě záchod!

 

Nic.Bušení pokračuje. Sklo řinčí.

Křičková: Vy jste snad hluchá. Povidám, abyste urychleně opustila tuto místnost.

 

Sousedka:

(ze záchodu)

„Tato místnost“ je určená všem bez rozdílu postavení! Společenskýho.

 

 

Fuchsová:

Nehulájekte tady jak na lesy, Křičková. Až se ona místnost uvolní, tak bude i pro vás.

 

Křičková:

Fuchsová, zrovna vy byste měla teď zasáhnout. To už je do nebe volající, že si NĚKDO dělá ze záchodu obytnou místnost.

 

Fuchsová:

Že to říkate zrovna vy. Zrovna tuhle jsem vás musela odtamtud vyhazovat, když jste tam trůnila celý vodpoledne.

 

Křičková:

To jsou teda poměry, vážení. Slyšíte to? Jednou jsem si dovolila udělat to, co NĚKDO dělá každej den a pořád to mám na talíři. Hergot ženská, vylezte nebo...

 

Dveře záchodu se konečně otevřou.

 

Křičková:

To je dost. Taky nevíte, jak dlouho byste tam byla, že jo...

 

Sousedka:

Co je vám do toho …

 

Křičková:

Do toho je mi náhodou hodně...

 

Sousedka:

Nenecháte člověka ani...

 

Křičková:

Jakto že nenechám? Proč bych nenechala? Ale to se musej´dodržovat taky ňáký pravidla. I v tomdle směru,že jo...

 

A tak dál a tak podobně.

 

Fuchsová:

Baba jedna jedovatá... Co jsem to povidala?

 

Marie:

No přece vo tý svatbě, paní Fuchsová.

 

Fuchsová:

Jo, vo tý svatbě s Ferrym. Voni se totiž všichni lidi přišli podívat, jestli von si mě přeci jen dovopravdy bude brát. Já totiž byla snad nejošklivější holka z celýho Starýho Města. A vidíš, vzal si mě. Kytku přines v bílým krepovým papíru. Já si myslela, že je umělá, ale pak jsem k ní čuchla... Byla pravá. Prej byla moc drahá, řikaly holky, cizokrajná. Já měla jen takový krátký šaty pod kolena, bílý. A bílý punčochy, tenkrát se nosily hedvábný, a bílý atlasový botky.

 

Marie:

A měla jste závoj, paní Fuchsová?

 

Fuchsová:

Ne. Ale před kostelem stáli kamnáři z celýho Starýho Města a dělali nám špalír. Každej nes takovou vysokou troubu od kamen, dole nasazený koleno směrem od uličky ven, nahoře taky koleno, ale vobrácený do uličky, takže když je zvedli do vejšky a vyřídili pěkně za sebou, vypadalo to jako stříbrná sloupová brána. Byly z novýho plechu a celý se třpytily na slunci. A pod nima jsme museli projít.

 

 

Marie:

To muselo bejt krásný, paní Fuchsová. Úplně to vidím. Hlavně vás.

Víte, paní Fuchsová, mně se to s Jo-áchimem tak líbí. Já jsem z toho měla ze začátku výčitky svědomí. Ale víte, k nám chodí za tátou takovej mladší funebrák ze Staroměstskýho náměstí a táta se mu vysmívá, že má takovou macatou holku, metrákovu, až se s ní všecko třese. Jak prej na to může vlízt. A jednou mu řek, že je to nepřirozenost a hřích. A von tátovi povídá: Mrtvoly sou hubený, proto se mi líběj živý lidi tlustý. A vona láska, pane Svitáček, musí navštívit všecky, tlustý, hrbatý, hubený, takže pámbů dal, aby se každýmu líbilo něco jinýho.

Víte, hrozně ráda bych s ním chtěla bejt v čistý posteli s bílejma povlakama, a aby bylo světlo a já na něho viděla. A vodevřený okno a čerstvej vzduch. Na zdi by cvakaly hodiny a tátovu a máminu fotku bysme obrátili ke stěně, jak jsem to viděla v jedný veselohře v bio.

 

 

Fuchsová:

Tak to rovnou pusť z hlavy. Ledaže byste si rozložili tuhle železnou skládací postel tady v Týnský uličce v tomdle mým kvartýru. Ale svítit, to by teda nešlo. Ledaže by se zavřelo vokno. Je zatemnění. A čerstvej vzduch tady stejně moc nebejvá…

 

 

ZASTAVENÍ DRUHÉ

 

 

Opět dvorek domu U tří pavích per. Fuchsová je, jako skoro pokaždé, v ráži.

Křik prchajících dětí.

 

Fuchsová:

Počkejte vy lauzři, až vás chytnu za prdel. Kdo to tam namaloval? Takovou …

 

Křičková:

Co tady, Fuchsová, ječíte na celej barák?

 

Fuchsová:

A vy byste neječela, Křičková, kdyby vám ty parchanti počmárali postel takovym svinstvem?

 

Křičková:

No jo no... Ale pěkně jste ji dala do richtigu. A že to ta vaše stará rezavá postel už potřebovala jako prase drbání, co? A jak jste ji pěkně natřela. Škoda že to ti parchanti takhle zkazili.

 

Fuchsová:

Jděte radšejc vod toho, ať se neumažete.

 

Křičková:

Ale že si to pěkně chráníte. Ohradila jste si to okolo… No jo, aby se vám o to nikdo nevotřel, že jo?Že vy máte, Fuchsová ňákýho chlapa? A podle toho, jakou jste si s tím dala práci, asi ňákýho zajíce, co?To jistě i čistě povlečete a vytáhnete to nejlepší, co máte v almaře.

 

Fuchsová:

Hele, Křičková, nekybicujte a raději mi řekněte, jestli mi pučíte ňáký pěkný cejchy.

 

 

Křičková:

Nó… a pro kohopak, pro kohopak?

 

 

Fuchsová:

Synovec… z manželovy strany… Zejtra přijede na jeden den.

 

Křičková:

Jo, tak synovec... Aha... A to nemáte vlastní?

 

Fuchsová:

Ale mám, jenže pruhovaný, a ty von nerad.

 

Křičková:

Prosím vás. A proč? No proti gustu… A kolikpak let mu je?

 

Fuchsová:

Dvaadvacet.

 

Křičková:

Dvaadvacet?! A že nezůstane dýl?

 

Fuchsová:

No to víte… Co by dělal u starý báby, že jo. Hele já vím, že dneska jsou cejchy majetek. Já vám je hned potom vyperu. A dejte mi pro jistotu radši dvoje. Nevím to určitě, ale asi přijede se ženou. Já vám pak za to umeju vokna. Stejně už špatně lezete.

 

Křičková:

Hm… Tak dobře. Večer si pro ně přijďte.

Hele, Fuchsová, jestlipak víte, co se tuhle stalo včera nahoře u půdy?

 

Fuchsová:

Ne, nevím a ani mě to nezajímá. Tak večír si pro ně přijdu.

 

Křičková:

Ještě že tu postel děláte, Fuchsová. Tím jste zachránila mladýho Průšu před smrtí.

 

Fuchsová:

Jak to?

 

Křičková:

No jak to! Předevčírem se kasal před tou svou Zlatuší a močil nahej z vokna do dvora. To taky nemoh´ jít na záchod?! Pak ho z dišperace napadlo, že jí předvede náměsíčnýho. No jasně že uklouz´a zřítil se z toho prvního patra dolu. Ještě že se tam válely ty vaše matrace, jinak by bylo po něm! Ale ještě větší senzaci způsobila ta jeho Zlatuše, která se tak lekla, že vyběhla ven nahatá. No a představte si, že se budou brát!

 

Fuchsová:

Vždyť nenechal na Starým Městě jedinou sukni na pokoji. A žádná ho nemohla uhnat.

 

Křičková:

No jo. Asi tím pádem se mu něco stalo a na paměť tý události si ji chce vzít. A Potužnice říkala, že se jí ta Zlatuše svěřila, že hned jak přijel z nemocnice, jenom s obvázaným kotníkem, hned na ní vlítnul. Takže mu to fungovalo jako by nic. To je co?! A to hlavně díky vašim matracím, Fuchsová. Tak přijďte si pro ty cejchy večer, jo?

 

 

 

Druhý den v podvečer u okna přízemního bytu Fuchsové.

 

Potužníková:

Fuchsová! Jste tam? Fuchsová!

 

Polohlasně zavolá

 

Pane Průša! Pane Průša! Hele, Ríšo, když se tady tak vometáš, skoč pro pana Průšu, ať sem honem jde.

 

Ríša

Já musim domu.

 

Potužníková:

Hele, nevěš mi tady bulíky na nos. Už jsi měl bejt doma dávno a couráš se po večerech po baráku. Myslíš, že to nevim? Tak koukej sypat pro pana Průšu. A pak mazej domu!

 

Dětský běh do schodů.

 

Potužníková: Fuchsová! Hergot, babo, vozvěte se. Ste tam?

 

Průša:

Vyleze z bytu na pavlač.

Co je, Potužníková? Děláte kravál, že je vás slyšet až k nám.

 

 

Potužníková:

Pojďte sem dolu. Honem! U Šporhertky se svítí, je to vidět i skrz zatemnění, a nikdo se nevozejvá.

 

Průša:

No tak se svítí, to je toho.

 

Potužníková:

No jo, ale vona se nevozejvá.

 

Průša:

Schází dolů.

A nesmrdí tam plyn?

 

Potužníková:

Ne, spíš jestli se jí do jídla nedostal ten jed na krysy, co tady minulej tejden nastražovali. Můžou to roznýst kočky.

 

Průša:

Jděte, ta si dává pozor! Ledaže by ji trefila mrtvice.

 

 

Potužníková:

Dejte pokoj s mrtvicí! Fuchsová má do mrtvice daleko. Spíš z ní trefí šlak někoho jinýho. Co tady ještě děláš, kluku! Koukej mazat domu!

 

Ríša:

Dyž mě se domu nechce... A tady je to zajímavý! Co se stalo Šporhertce? Je mrtvá? Tý joooo...

Potužníková:

Prdlajs mrtvá. A není to pro tebe žádná Šporhertka, ale paní Fuchsová.

 

Ríša:

Ale Šporhertka se jí taky říká. Protože pořád nadává doprdelešporhert.

 

 

Potužníková:

Já ti jednu ….

 

Průša:

Cha cha cha, jen ho nechte, Potužníková, kluk se vyzná, cha cha... Stejně už ty slova zná. A někerý i od vás, co? Ha ha ha ….

 

Potužníková:

No dovolte, to spíš od vás a od … Sakra, Fuchsová, vozvěte se.

 

Křičková:

Co je to tady za srocení?

 

Průša:

Vám taky, Křičková v baráku nic neunikne, co?

 

Křičková:

Helejte, vona byla poslední dobou taková ňáká smutná, zamyšlená, že jo? Jestlipak si něco neudělala? Všimli jste si, jak malovala postel na černo? Na černo!

 

Potužníková:

Ale kde! Vždyť ta postel byla černá vždycky. Jenom létama vyšisovala. A Šporhertka na ni namalovala bílý holubičky.

 

Průša:

Prd holubičky. Rackové to byli.

 

Křičková:

A rackové jsou podle snáře naděje.

 

Potužníková:

Ale to je fuk, hlavně aby vodevřela.

 

Průša:

Hergot, já se dotoho vopřu a ty dveře vylomim!

 

Potužníková:

Jéžiši né, pane Průša! Napadlo mě, co když… co když tam má ňákou návštěvu. Vlastně né návštěvu, ale chlapa. Vždyť tak úplně stará není. A tak ani nemůže otevřít.

Fuchsová, naznačte, jestli tam někoho máte, a my vodejdem. Máme o vás strach, jestli nejste mrtvá.

Křičková:

Tak já vám něco povim. Vode mě si pučila dvoje bílý cejchy. Teď je mi to jasný. Jedno na postel! A to druhý… Na rubáš!

 

 

 

Průša:

Prd na rubáš. Šporhertka na rubáš nevypadá. A je tady cejtit houbovka, sebevrahové si nevařej houbovku. Leda by někoho chtěli votrávit.

 

Křičková:

No ale byla divná. Schválně jsem jí tu postel chválila a ani necekla. Hrozně jsem se lekla, jak na mě civěla.

 

Průša:

Ale nebyla divná. Byla jako vždycky, když zjistila, že jí tu postel někdo pomaloval…

 

Křičková:

Čerstvě natřenou postel!

 

Průša:

Jo, čerstvě namalovanou prcinu... Nadávala na celej barák jako pokaždý a hrozila, že všechny chytne za prdel.

 

Potužníková:

Nezapomeňte, že jsou tady dámy, pane Průša. A malej kluk.

 

Průša:

No jó, Šporhertka si tady může na celej barák řvát vo prdeli, ale já jsem sprostej. Koukej, kluku, mazat domu. Tady to už není pro tebe.

 

Ríša:

Dyž já se o paní Šporhertku, teda paní Fuchsovou, taky bojím.

 

Průša:

Hele, chytnu tě ...

 

Křičková:

Počkejte, klika se pohnula. Odemyká!

 

Odemykaní a pomalé nesmělé otevírání dveří.

 

Potužníková:

Jéžišmarjá! Tfuj, to jsem se lekla! Mladenče, co...

Joachim:

Eh – e – Te – e – ta –eh …

 

Potužníková:

Čte na neuměle vytvořené ceduli z papíru.

Hele, tady na papíru máš něco napsaný.

„TE –TA - PŘI-JDE – RÁ-NO“.

 

Dveře se zase, už rychleji, zavřou a cvakne klíč.

 

Křičková:

Chudák, takovej hezkej a němej. A tu postavu. Ani bych neřekla, že je hluchoněmej. Hluchoněmí mívaj svěšený ramena a kulatý záda. Ale hluchoněmej bude. Vůbec nemluvil. A jak jsme kvedlali těma dveřma, neslyšel to. Asi viděl poskakovat kliku. Tak je zdegenerovanej!

 

Průša:

A to má tu ženskou, co ležela v posteli, taky hluchoněmou?

 

Křičková:

Jéžiš, já si vůbec nevšimla. Proto vona Šporhertka dělala takový tajnosti. Že má hluchoněmýho synovce. Žádnej zdegenerovanej. Normální chlap to je. No halt nemluví. Hluchoněmost není nemoc jako kapavka, to je vrozený. Jako když je někdo černoch. Za to přece nemůže.

 

Potužníková:

A vůbec, nebyla to v tý posteli nakonec Fuchska?

 

Křičková:

A všimli jste si, že kromě těch trenýrek na sobě nic neměl?

 

Průša:

Vy abyste si něčeho takovýho nevšimla, Křičková.

 

Potužníková:

Chi chi chi chi chi…..

 

Průša:

Pojďte domů, tady už se nic dít nebude. Co jsme potřebovali, víme, tak co ještě tady.

Zívne

Ríšo, plav domů, nebo tě chytnu za flígr a vodnesu k tvýmu tátovi sám.

 

 

Potužníková:

Stejně je to ňáký divný. Ten kluk v trenýrkách.... A kdo byl v tý posteli?

…..

 

 

 

Taková kavárna pro obyčejné lidi, je podvečer, kavárna je docela zaplněná.

 

Číšník:

Dobrý večer. Čím vám mohu posloužit?

 

Fuchsová:

Ještě nevím, co bych ...

 

Číšník:

Paninko, máme tam nadívanej libovej bůček, hladkej jako dětská prdelka. Zbyteček, a bez lístečků.

 

Fuchsová:

Ne, to ne, děkuju. Snad ...

 

Číšník:

Nebo snad gulášek? Je znamenitej!

 

Fuchsová:

Ne, to taky ne... Snad párek, kdyby byl...

 

Číšník:

Prosím?

 

Fuchsová:

Říkám párek... A pivo...

 

Číšník:

Hmm...

 

Vypravěč:

Stará Fuchsová snad nikdy v žádném podniku nebyla, nebo jen výjimečně. Její možnosti byly k tomu ještě omezené jenom na Staré Město. Musela být bezradná, protože jídelny už měly zavřeno a o většině večerních lokálů slyšela jen to nejhorší. Jako třeba že U starý paní bývaj šťáry a do Šmelhausu hoděj pasáci a kurvy. Nakonec si vybrala hospodu U zelené lípy v Melantrichově ulici, protože se tam chodilo rovnou z ulice a nemuselo se dolu do suterénu.

 

Pohledný čtyřicátník přistoupí k jejímu stolu.

 

Frajírek:

Je u vás volné místo?

 

Fuchsová:

Ano, jistě. Prosím.

 

Frajírek:

Venku takový počasí, že jo?

 

Fuchsová

Hm...

Nejisté pokašlávání

 

Frajírek:

Horko, co?

 

Fuchsová:

J..o... hm...

 

Frajírek:

Lepší je tady. Co? Paninko?

 

Po kratké chvíli.

 

Fuchsová:

Já nikam nechodím. To jenom dneska jsem musela. Radši bejvám doma.

 

Frajírek:

Udělala jste dobře, že jste nezůstala doma.

 

Chvilkové mlčení.

 

Frajírek:

Ehm... Nesednul jsem si k vám opravdu nevhod?. Třeba někoho čekáte. Pána, děti. Máte děti? Nebo jste sama?

 

 Fuchsová:

Nikoho nečekám. Ani pána, ani děti. A do takových podniků vůbec nechodím. Dobrejch dvacet let jsem nikde takhle nebyla.

 

 

Frajírek:

A co tak dneska najednou?

 

Fuchsová:

Poslyšte, nechcete vědět ňák moc?

 

Frajírek:

Snažim se navázat rozhovor.

 

Fuchsová:

Jen tak. Sedím a dívám se.

 

Frajírek:

Takže jste z Prahy?

 

Fuchsová:

Jo, ze Starýho Města.

 

Frajírek:

Aha... To tady máte byt, že jo?

 

Fuchsová:

Dá se tomu tak říct…

 

Frajírek:

Já jsem Antonín. Tonda… Neměli bysme se napít vína? Na setkání, co říkáte?

 

Fuchsová:

Hm, když chcete?

 

Frajírek:

Pane vrchní, přineste nám lahvinku vínka…

… Jo dneska je holt těžká doba. Tak proč by si ji člověk neměl občas zpestřit, že jo. Udělala jste dobře, že jste si vyšla na špacír. Já vlastně jsem taky sám a taky jsem si vyšel jen tak… na špacír, he he…

 

 

 

Číšník:

Prosím, tady je ta lahvinka. Není to sice nic nóbl. Ale to víte, co je dneska nóbl, že?

 

Frajírek:

Děkujeme, pane vrchní, my si tady s paninkou jistě pochutnáme. Nemám pravdu?

 

Fuchsová:

Mně je to jedno, já si na víno moc nepotrpím.

 

Přiťuknou si.

 

Frajírek:

Jak jsem řek, taky jsem sám. Ale ne moc dlouho. Před dvěma měsíci mi utekla žena. Představte si s mladým klukem, co předváděl hady v cirkuse. Vona vlastně taky byla mladá… Ale přece věděla, koho si bere, když jí bylo vosumnáct a půl, ne? Zas o tolik jsem starší nebyl, ani ne o dvacet let! U chlapa to přece není moc, ne?… Ale od tý doby už žádný mladý zajíce nechci. Teď jsem spíš na starší.

 

Fuchsová:

Co děláte?

 

Frajírek:

Takový divný zaměstnání, až vám povím. A co vy?

 

Fuchsová:

Jsem kamnářka.

 

Frajírek:

Ha ha, to je dobrý. Můj táta byl taky kamnář.

 

Fuchsová:

Ano?

 

Frajírek:

To je úžasná náhodička.

Hodně jsem se od táty naučil. Ještě jsem to úplně nezapomněl. To bych vám moh i pomáhat, ne? Ještě bysme to podnikání mohli rozjet. Co?

 

Fuchsová:

Myslíte, jako my dva spolu?

 

 

 

Frajírek:

Hele já jsem dělal ve Strakonicích ve zbrojovce… no, jsem vod pušek, takovej blázen do nich. Teď jezdím se střelnicí. Zrovna teď stojím na Špejchaře.

Ukažte... Vy ale máte drsný ruce. To je mi příjemnější než ty napajcovaný nehty.

 

Fuchsová:

Vážně?... Já si na tohle nikdy nepotrpěla... Víte, všechno je tak najednou...

 

Frajírek:

Tak co, půjdeme k vám, ne?

 

Fuchsová:

Ke mně? Proč ke mně? Já...

 

Frajírek:

Paninko, tak aby bylo jasno, než pudem, kolik dáte? A máte vůbec na to? Já nejsem moc lacinej. Aby vás to pak nepřekvapilo. Já jsem pro férový jednání.

 

Fuchsová:

Pane vrchní… prosím vás...

 

Číšník:

Paninka už bude platit?

 

Fuchsová:

Ano… Všechno… zaplatím... Já už musím...

 

Číšník:

I tu láhev vína?

 

Frajírek:

No jasně, že jo! Paninka je z nóbl společnosti, že jo? Poctivej chlap jí totiž nevoní, víte, pane vrchní? Co si myslíš, ty stará důro, že budu platit já tobě? Leda ňákej dědek z chudobince.

 

 

 

 

Fuchsová:

Bože...

...Už jsem venku, mám to za sebou … Ježiši, já brečim... Už celý léta jsem nebrečela. Je ale skoro tma, tak to aspoň nebude vidět. Nikdo teď tady nad Francjosefákem stejně nebejvá...

 

… To horko už aspoň trochu povolilo, tak se bude venku dobře spát…To je dobře, moc dobře. Marii jsem řekla, že budu spát u kamarádky…

 

… Žádnou stejně nemám…

 

… Ježiš, to mě pálí u srdce. Aby tak mrtvice. Ale zas ještě nejsem tak stará, aby…

 

…To ten hajzl. Prej kolik dáte… prej děděk z chudobince…

 

…To jsem ráda, děti moje, že jste tam u mě… Ani si nedovedete představit, jak...

 

 

 

ZASTAVENÍ TŘETÍ

 

 

Marie tluče na dveře bytu Fuchsové.

 

Marie:

Paní Fuchsová! Paní Fuchsová! Prosím vás, votevřte mi. Prosím vás, paní Fuchsová!

 

Fuchsová:

Kdo je? To si ty Havránková, ty stará rašple? Jen si zůstaň venku!

 

Marie:

Ale né, paní Fuchsová, to jsem já! Marie!

 

Fuchsová:

Seš sama?

 

Marie:

Jsem.

 

Odemykání dveří.

 

Fuchsová:

Zatracenej hajzl. Ten tě ale zřídil. Jsou to fašouni. Já ti to říkala, nechoď s ním. Najdi si radši českýho kluka. Ale ty ne. Prej se milujeme. Zdál se mi takovej hodnej. Von se člověk v pěkný tvářičce zmejlí.

 

 

Marie:

To ne Jo-áchym, paní Fuchsová. Ten ne. To táta. Táta. A máma taky. Ale hlavně táta.

 

Fuchsová:

Co je to popadlo? Voni se to dozvěděli...

 

Marie:

Já jim to řekla.

 

Fuchsová:

A to tě museli takhle zřídit?

 

Marie:

Já jim řekla všecko.

 

Fuchsová:

Co všecko? Že chodíš s Jáchymem?

 

Marie:

Že jsem v tom.

 

Fuchsová:

Jéžíšmarjá! Ty seš v tom?

 

Fuchsová:

Já myslela, že to víte, podle toho, jak se mi tady tuhle udělalo špatně a div jsem nevomdlela.

 

Fuchsová:

Nejdřív si smeješ tu krev. Ten tě ale zřídil! Jéžíšmarjá, cos to, holka... Počkej, já dám ohřát vodu.

 

Marie:

Prosím vás, nechte mě tady dneska přespat! Já se k nim už nemůžu vrátit. Voni by mě stejně vyhodili. Zejtra si něco najdu.

 

 

Fuchsová:

Musíš se vrátit! Já tě k nim sama dovedu. Kde bys co sehnala, prosím tě. Vo kvartýr dneska nezavadíš. A budeš potřebovat, aby se teďko o tebe někdo staral. Musíš zpátky. A musíš bejt zaměstnaná. U táty. Prodávat rakve. Přece je pracovní povinnost. Ještě by tě poslali do rajchu. Chuděro, celá se třeseš! Musíš se vzpamatovat.

 

Marie:

Když... víte, já se tak stydím, vy jste na mě hodná a já se vám, já vám totiž záviděla, jak jste měla tu svatbu. Tak jsem si to živě představovala…

 

Fuchsová:

Co představovala? Tu svatbu? Hele, tak aby ti to teda nebylo líto… Člověk si hodně letama přikrášluje. Taky to budeš dělat. Aby člověku ty vzpomínky vydržely a aby mu dělaly líp… Vono žádný šampaňký nebylo a nikdo nám nepřipíjel.

 

Marie:

Žádný trouby?

 

 

Fuchsová:

Žádný.

 

Marie:

Ale aspoň přišli? A udělali vám špalír?

 

Fuchsová:

Ani špalír. Nic. To jenom já jsem si jednou v noci všechno takhle vybájila a do všeho se tak vžila, až mi to pak připadalo, že je to doopravdy.Tak a teď to víš. A teď drž! Zajóduju ti to a dám ti na to flastry. Jak ti to udělal?

 

Marie:

Au! Asi mi sjel prstýnkem po hlavě a roztrh mi tam kůži. Ale nebolí to. Von asi nechtěl.

 

Fuchsová:

Jen ho nevomlouvej. To nevypadá na prstýnek. Něčím tě majznul.

 

Marie:

Víte, já kdybych si brala Jo-áchyma, jako že to není vůbec možný, nikdo by nepřišel. Au-u! Vám přišli aspoň ty kamnáři.

 

 

Fuchsová:

Dyť ti to povídám. Nepřišli… A žádná svatba nebyla… Nikdy jsem nebyla vdaná.

 

Marie:

Takže Ferry, teda váš Ferdinand, nikdy neexistoval?

 

Fuchsová:

Drž a necukej se!

Ale jo, existoval. Ale mě si nikdy nevzal…

Teď to bude bolet.

 

Marie:

Auuu!

 

Fuchsová:

Necukej se, sakra! Už to bude...

… Holka, co já se pro něj natrpěla! Mně se hrozně líbil, já do něj byla šílená a on to věděl. To bylo to nejhorší. Von v Praze neměl byt. Spával u svýho kamaráda, ňákej Venca Mašků to byl, jenže ten měl jenom jeden pokojík. Já měla tehdy byt sice malej, ale větší než tohle. Dvě místnosti. Nebyla jsem o moc starší než von, o sedm let, ale říkal mi paní mistrová. A Ferry si pak u mě udělal takový stanoviště, lidi věděli, že ho u mě seženou, no, a tak jsme to jaksi dali dohromady. Ale že by se mnou držel, to nedržel. Našel si jinačí. Ten jich moh mít! Mně to bylo líto. Ale nakonec mi stačilo, že si lidi myslej, že se mnou spí. Celý noci jsem proplakala, když nepřišel domů a spal u jinejch. A to bylo pořád. Proto mi záleželo na tý tvý svatbě. Abys nedopadla jako já.

Nešahej si na to!

 

 

Marie:

No jo, paní Fuchsová, jenže rozdíl je v tom, že my se s Jo-áchymem máme rádi.

 

Fuchsová:

Neřvi, nemá to cenu. Radši mi řekni, jak si to představuješ. Hlavně neřvi! Uslyší to Křičková nebo Potužnice, to jsou starý drbny, a ještě řeknou, že seš v tom nebo že tě ženu na štrych, nebo co. Radši mi řekni, jak si to představuješ?

Co se s tim špinavým hardrem utíráš? Podívej se, jak je to zaprasený! Já s tím utírám zasviněnej vařič!

 

 

Marie:

Já si to nechám vzít!

 

Fuchsová:

Ty seš ale pitomá. Za žádnou cenu! Copak to jsou mandle?

 

Marie:

A co mám teda dělat!? Jak s ním budu moct žít?

 

Fuchsová:

S ním žít nebudeš, to dá rozum.

 

Marie:

Já nemyslím s Jo-áchymem, ale s tím klukem, co se mi narodí.

 

Fuchsová:

Jó, ahá, tak ty víš betónově, že budeš mít kluka! No jó, voni prej z velký lásky bejvaj kluci! Cha… Nějak. Však ho uživíme.

 

Marie:

Ne, já si to musím nechat vzít. Vždyť je válka!

               

 

 

Fuchsová:

Tos věděla hned zkraje, když jsi si s ním začala. Ale to je jiná věc. Nic takovýho tě nesmí ani napadnout. Víš, jak jsem dopadla já?

 

Marie:

Jak?

 

Fuchsová:

Máš, holka, vědět všecko. Ferry se mnou nedržel, to je pravda. Teda myslím delší dobu, v jednom kuse. Ale tenkrát se z frajerství koupal v půli dubna ve Vltavě. Dostal zápal plic. Já se o něho starala jak o dítě, mísu jsem mu dávala, prádlo měnila, zachránila jsem ho. A jak se potom uzdravoval, byl naměkko. A když byl skoro zdravej, stalo se to. Jednou jedinkrát. Na konci května.

 

Marie:

Tak vy jste do toho přišla taky v květnu.

 

Fuchsová:

Květen nekvěten, vono je to fuk, jestli by to bylo v září.

 

Marie:

A vy jste si to nechala vzít...

 

Fuchsová:

Ten vyváděl! Řval na mě jako pominutej. Jednou prej že vlez na starou fuchtli, vona hned do toho vlítne a chce si to, idiot, nechat. A že by to byl mrzák. Ze mě. Abych se prej na sebe podívala. Byla by to pro něho věčná výčitka, šeredný dítě. Takový dítě že von nechce. Já mu povídám, že na něm nebudu nic chtít, ať mi dá pokoj, ať si jde, já budu mít toho kluka sama pro sebe. Jenže von na takový sliby nedá. Takovejch bylo, co slibovaly. A když nevěděl, jak jinak, tak prej, ty mě nemáš vůbec ráda. Dokaž mi to. Kdyby se to narodilo, musel bych se vo to starat, to by mi nedalo. A já nechci. Chci bejt volnej. A utáh mě na tohle: když si to necháš vzít, zůstanu s tebou. Jenom mi dokaž, jak mě máš ráda. A já blbá jsem mu to chtěla dokázat. Sehnal bábu. Tady na Františku, měla cimru v ratejnách v Anežským klášteře. Já tam div nezvostala. Div jsem z toho neumřela. Udělala to za pár šupů. Ani mi na to nedal! A co je nejhorší, celou mě ta bába poničila. Kdyby se byl narodil, teďko moh bejt mladej Ferry. Dala bych ti ho. Panebóže, jak já mohla bejt šťastná. Člověk je blbec, když se zamiluje. Zabil by, i sebe.

 

Marie:

A Ferry?

 

Fuchsová:

Utek. Nic obyčejnějšího a sprostšího se mi nemohlo stát.

A ví to vůbec ten tvůj fric, že seš v tom?

 

Marie:

Neví.

 

Fuchsová:

A vzal by si tě vůbec?

 

 

 

Marie:

Vzal! Určitě vzal! Už mi to i vysvětloval. Musela bych si prej sehnat ňáký potvrzení, že jako by ze mě neměla německá rasa škodu, že by nezdegenerovala – já nevím, jak bych to řekla, jestli mi rozumíte.

 

Fuchsová:

Prostě že nejseš šmejd.

 

 

Marie:

Prej že bych musela před ňákou komis, na zkoušky, a musela bych si voběhat ňáký štemply. To bych se propadla hanbou, paní Fuchsová. Já se přece nebudu nikoho prosit. Já sice nejsem dvakrát chytrá, dyť ty moje školy stály za starou bačkoru, ale víte, ponižovat se nenechám. Ani od našich. Já vím, že Jo-áchym za to nemůže. To dělá Hitler a ty chlapi. Jak jsem to tak z řečí vod Jo-áchyma pochytila. Já mám teďko slovník a my si v něm ukazujeme. On si ten Hitler představuje ten svůj rajch jako velkej chovnej hřebčinec. A já se nikým přezkušovat nedám. To si to radši nechám vzít!

 

Fuchsová:

Ať tě ani nenapadne!

 

Marie:

Jenomže kde já budu? Naši mě…

 

Fuchsová:

Nevyváděj! Já se o tebe postarám. Zůstaneš u mě. Dáme sem ještě jednu postel. Třeba tu rozkládací, s těma rackama. A uděláme to hned. Pomoz mi s ní. Dáme jí třeba támhle vedle almary. Tam se vejde.

 

 

 

ZASTAVENÍ ČTVRTÉ

 

 

Nemocniční chodba.

 

Fuchsová:

Sestřičko!

 

Sestřička v nemocnici:

Nekřičte tady, paní. Tady jste v nemocnici. Co si přejete?

 

Fuchsová:

Kde, prosím vás, leží Marie Svitáčková?

 

Sestřička v nemocnici:

Na trojce … Vy jste kdo?

 

Fuchsová:

Já... Já jsem taková její skoro teta.

 

Sestřička v nemocnici:

Tedy ne příbuzná?

 

Fuchsová:

Příbuzná? No, vlastně... Jo... jo... příbuzná. Máme k sobě hodně blízko. Ona Marie...

 

 

Sestřička v nemocnici:

Nebuďte tam ale moc dlouho. Slečna potřebuje hodně klidu.

 

Nemocniční pokoj, Marie pokašlává a po porodu je slabá.

 

Fuchsová:

Holka, co tě to napadlo? Ještěže tamtudy choděj ráno lidi do práce.

 

Marie:

Paní Fuchsová, to jste hodná, že jste přišla.

 

Fuchsová:

Hodná nehodná, bylas na kost zmrzlá, když tě pod tím letenským svahem našli. Celá jsi byla mokrá, punčochy rozedraný a po nohách ti tekla krev.

 

Marie:

Naši mě vyhodili a Jo-áchim …

 

Fuchsová:

Nebreč, škodí ti to. S tím už teď nic neuděláš. Až to tam skončí, vrátí se ti.

 

Marie:

Nevrátí. Já vím, že nevrátí... Odtamtud se nikdo nevrací.

 

Fuchsová:

Hergot, holka, co by se ti nevrátil. Jsou jiný, co tam byli a vrátili se.

 

 

Marie:

Ale jak? Bez nohou, jenom poloviční...

 

Vejde rozhořčená sestřička

 

Sestřička v nemocnici:

Paní, říkala jsem vám, že slečna potřebuje naprostý klid a vy mi tady křičíte. Jestli ještě jednou odtud uslyším zvýšený hlas, budete muset opustit tento pokoj. Slečno Svitáčková, je všechno v pořádku?

 

Marie:

Je, setřičko. A na paní Fuchsovou se nezlobte. Ona je ten nejhodnější člověk, jakého znám. A jinýho už nemám...

 

Sestřička v nemocnici:

Musíte se šetřit. Hodně šetřit. Tak jak jsem říkala...

 

Odejde.

 

Fuchsová:

Mělas, holka, na mále. Ale už máš všechno za sebou. I to nejdůležitější. Je malinkej a hubenej. To ale nevadí. To víš, porodilas ho předčasně, tak se není co divit. Máš štěstí, holka nešťastná, ten tvůj malej žije a ty se z toho taky určitě dostaneš. Pak půjdeš s klukem ke mně a nějak se už protlučem. Však to nemůže takhle věčně trvat.

 

Marie:

Já tady nechci bez Jo-áchima bejt. To nemůžu...

 

 

Fuchsová:

Tohle neříkej. Tohle už nikdy neříkej. Slyšíš? Takhle nesmíš mluvit.

 

Marie:

Víte, paní Fuchsová, já jsem ho tam na Letný, na tý zasněžený pláni, viděla. Jak se ke mně sklání a šeptá mi, abych šla s ním. A podával mi horkej čaj a teplej bramborák.

 

Fuchsová:

Dyť řikám, že jsi měla namále. Fantazírovala jsi. Až se uzdravíš, zapomeneš na to.

 

Marie:

Ne, paní Fuchsová, na to já nikdy nezapomenu, jak se tam ke mně přitiskl a hřál mě. A pak řekl, že až si vypiju ten čaj a sním ten teplej bramborák, musím jít s ním...

 

Fuchsová:

Nikam nepudeš. U mě budeš, s malym. Nechám vymalovat a koupim postýlku pro malýho. Ještě ňáký úspory mám. Hergot holka, to se budeme teprve mít...

 

Marie:

Já vím...

 

Fuchsová:

Tak já pudu. Zejtra se tady zase zastavim. Dyť mě k tobě nechtěli celej tejden pustit, jak si byla špatná. Ale to už bude odteďka dobrý.

 

 

Marie:

Řekl s bachorem…

 

Fuchsová:

Kdo co s bachorem?

 

Marie:

Táta...

 

Fuchsová:

Však jsem mu to taky všecho řekla. To si za rámeček teda nedá! Nadávat ti do kolaborantskejch kurev. A tvoje máma je slabá ženská, nedokáže se tomu hajzlovi postavit. Už se k nim nevrátíš a hotovo! Odpočiň si. Tak teda zejtra.

 

Marie:

Zejtra, paní Fuchsová ...

 

 

EPILOG

 

Vypravěč:

Rakvářova dcera Marie zemřela několik dní po porodu. Narodil se jí kluk.

Všichni z domu se tehdy na nějakou dobu změnili. Chovali se k sobě tak nějak líp a s úctou. Nenadávali si a nebyli na sebe sprostý. Dokonce bylo v domě nezvyklé ticho. Možná i proto, že se Fuchsová odstěhovala. Vyběhala si na úřadechh opatrovnictví, chtěla vychovávat Mariina syna. Dali jí ho. Báby z Týnské uličky tenkrát říkaly, že si nechala udělat ondulaci a dokonce se i oholila.

Nechala u Potužníkové svoji novu adresu. Zatáhla záclony, spustila zatemnění, zamkla ten svůj kumbál a odjela s velkým kufrem pryč.

Nikdy už jsem ji neviděl.

 

Fuchsová:

Pořád čekám… Čekám, že přece jednou zaťuká na moje dveře. Proto jsem nechala u Potužníkový v obálce novou adresu. Kolikrát jsem jí už vyměnila, aby vypadala jako nová. Jednou přece jenom zaťuká, představí se jako Joachim Tischler z Drážďan a zeptá se po rakvářově dceři Marii.

 

 

KONEC

Fotografie z prvního veřejného scénického čtení mojí dramatitace "Rakvářovy dcery" za účasti autora. Rok 2007.

421806_1381645645385162_385882184_n.jpg

1002791_1381645448718515_2095757201_n--1-.jpg