Jdi na obsah Jdi na menu

DANIEL A KIT / Část prvá

29. 6. 2020

Muffin a čaj

 

Čtyřdílná rozhlasová hra pro mládež podle románů

Thea Addaira

Muffin a čaj

a

Koláčky a spiklenci

Pro rozhlas napsal František Baďura

 

 

 

 

 

 

 

 

Osoby:

Daniel Morgenstern

Cristian Arroyo

Teresa, jeho matka

Ondřej, Kitův kamarád

Bára, Ondřejova dívka

Magda, praktikantka v advokátní kanceláři

Matěj Gregor, student a Kitův spolubydlící

Marek Ziegler, student

Tomáš Soukeník, student

Roman Doubek, student

Vanda, studentka

Renata, studentka

Monika, studentka

Lucie Zieglerová, studentka

Lukešová, sekretářka

Ředitel školy

Učitelka Rýdlová

Růžičková, kuchařka

Lucie Zieglerová, studentka

 

 

 

 

 

 

První část

 

Prolog

 

(nepříjemné zvuky mlácení, supění mužského hlasu, chlapecký křik, zvuk např. překocené židle)

Daniel:   Au! Au! To bolí! Prosím tě, přestaň! Au!... Nebij mě, prosím tě, nebij mě! Já ti to vysvě... Au! Au!... Jenom už přestaň... Prosím, přestaň, prosím... pro... Už prosím dost. To děsně bolí...!

(houkání sanitky, prudké zabrzdění, otevírání a zaklapávání dveří sanitky, zvuk vysunovaných nosítek, spěšné kroky po štěrkové cestě, otevírání skleněných vchodových dveří, ženský hlas volá: Tady prosím, sem, honem, prosím vás! Nahoru a doprava... Pospěšte si!)

(uvnitř sanitky, tlumený zvuk motoru, houkání zvenku, rachocení přístrojů, zvuk brzd... Hlasy personálu uvnitř sanitky: Haló, slyšíš mě? Jak se jmenuješ? Víš, co se ti stalo? Vnímáš mě? Haló?! ... Upadá do bezvědomí... Změř mu tlak!...

(jiné zvukové kulisy: chodba školy, nesmělý dívčí a chlapecký smích. Šum se pomalu ztiší. Je slyšet rozestupování se skupinky studentů. Zvuk klapotu bot, který se přibližuje, kroky se zastaví. Chlapecký hlas zvolá: Morgensterne, hvězdo naše jasná, vítej u nástěnky cti! Ale co to tady vidíme? Hmmm, kdo to je na týhle fotce? Naše jasná hvězdička Morgenstern! Úchyl Morgenstern!! Cha, cha, cha...

(opět v sanitce)  Hej, Daniely, vnímej mě, vnímej mě! Danieli!... Tlak 110 na 70. Na vnitřní zranění to nevypadá... Za to má spoustu pohmožděnin... Danieli, Danieli, slyšíš mě!....

(opět  mlácení, kopání a mužský křik) Ty hnusnej uchyláku! Místo toho, aby byl z tebe pořádnej chlap, tak seš buzerant. Ale já to z tebe vymlátím, ty buz....

Daniel: Auuu!!! Už to nevydržím, prosím tě, už ne, prosím, au! Au! Tati....!

 

 

1

(dramatické zvuky vystřídá poklidná jízda a následné zabrzdění osobního automobilu, je to taxi, uvnitř vozu)

Daniel:  Je to ta budova napravo. To je obrtínské gymnázium. Tam mi, prosím, zastavte. Děkuju.

(taxi zabrzdí, ale motor běží dál)

 (dvířka od taxíku se otevřou a vzápětí zase zavřou, ve stejný okamžik, jen s malým zpožděním se zavře kufr taxíku, pokládání kufru na zem, auto se rozjede, vzdaluje se)

Daniel:  Tak jo. Sladký domov. I když by přiléhavější asi bylo - z bláta do louže.

(vyťukává číslo na chytrém telefonu, následné vyzvánění)

Lukešová:  (hlas v telefonu) Gymnázium Cesta vzhůru Obrtín. Lukešová.

 Daniel:  Dobrý den, paní Lukešová, tady Daniel Morgenstern. To jsem rád, že jsem vás tu ještě zastihl. V červnu jsem se dohodl s panem ředitelem, že zase přijedu o den dřív.

Lukešová:  Ano, vím o tom. Už to mám pro vás nachystané. Přijďte si.

Daniel:  Zrovna jsem vystoupil z taxíku, stojím dole před školou.

Lukešová:  Pustím vás.

(bzučák, vchodové dveře, kroky po chodbě)

(kancelář referentky Lukešové)

Lukešová:  Žádal jste o samostatný pokoj, je to tak? Takže to bude zase čtyřistatřináctka. Ale...

Daniel:  Stalo se něco?

Lukešová:  Obávám se, že tam ještě nejsou ručníky. Ale postel už povlečená je. 

Daniel:  To se nic neděje, do něčeho se utřu. Děkuju vám a na shledanou.

Lukešová:   Zítra si přijďte pro nové studijní materiály. Na shledanou.

2

(hlučný šum na chodbě před studijním oddělením obrtínského gymnázia)

Matěj:  Hej, Kite! Tadyyy!!

Kit:   Maty! Ahoj! Jak se vede?

Matěj:   Kromě toho, že jsme zpátky v tomhle primitivním a zaostalým doupěti bez Facebooku a jedlýho jídla mě baví jenom to, že jsme zase na pokoji spolu.

Kit:   Fakt?! To je úžasný!

Matěj:   Koukej, už to zase začíná, tady na nástěnce. Vsadím se, že ta blbá Koubová dá hned první tejden test.

Kit:   Vsázet se nebudu, ale pro jistotu jsem se na to trochu podíval.

Matěj:   Je! Proč jsi dělal takovou kravinu?

Kit:   Představ si, že některý z nás jsou tady kvůli tomu, aby se taky něco naučili.

Matěj:   No jo, to jste vy stýpkaři. Vždycky všecko přeháníte.

Kit:   No jo, to jste vy sporťáci. Myslíte si, že za vyhraný zápasy vám prominou písemky a zkoušení, co?

Matěj:   Hele kámo, nevzal bys mi na náš pokoj věci? Ještě si musím něco zařídit.

Kit:  Oká, beze všeho. Vidíme se nahoře.

Matěj:   Jasně. A dík!

 

 (hluk na chodbách vystřídá rázné zavření dveří, pokoj Kita a Matěje)

Matěj:   Tak to bysme měli. (po chvilce) Kite, měl by ses taky přihlásit do týmu, ztratil bych za tebe u Marka slovo, kdybys chtěl.

Kit:   Uhm, no...

Matěj:   Hele, víš o tom.  - A teď... Který tričko si mám na sebe vzít? Tohle modrý, nebo to žlutý?

Kit:   Rozhodně to modrý, co máš na sobě.

Matěj:   Další výhoda mít na pokoji uměleckej typ. Měl  jsem tě poslat o prázdninách nakupovat hadry s mojí máti. Co jsi vlastně dělal o prázdninách?

Kit:   Ale, tak různě... s mámou jsme byli na Mácháči... v srpnu jsem měl brigádu na poště. Jako řeknu ti, že dělat tam u nás na horách pošťáka na kole, to je lepší než posilka.

Matěj:   Zase jseš na vzduchu. Já dělal u táty v kanclu. Práce málo, ale děsná nuda. Ale s našima jsem byl na Mallorce.

Kit:   Na Majorce.

Matěj:   Ano, na Majorce, Cristiane Arroyo, kámo se španělskejma předkama.  - Hele, Kite, něco bych teď od tebe potřeboval...

Kit:   No jasně, o co jde?

Matěj:   Víš, je mi to trochu trapný, ale... Říkal jsem si, jestli bys nechtěl dneska třeba zajít do knihovny, nebo... já nevím, jít si zaplavat?

Kit:   To jako dneska? První den?

Matěj:   No...

Kit:   Do knihovny, nebo zaplavat... To máš docela dobrej rozptyl. To jako nevíš, co chceš první den dělat, jo?

Matěj:   No já právě vím, co dělat. Na večer  mám trošku... uhm... jinej program...

Kit:   Tak jestli máš program, tak proč se mě ptáš, jestli bych... Uhm... aha...  Já vlastně... vlastně jsem chtěl stejně...  už do tý knihovny, než se knížky, který potřebuju, rozpučujou... Takže, uhm... to není žádnej problém.

Matěj:   Určitě?

Kit:   Rozhodně.

Matěj   (zpěvavě)  Gracias, manito!

Kit:   No jo.

Matěj:  Tak dík! Máš to u mě. (bouchne s dveřmi)

Kit:   (pro sebe) Co na tom vlastně záleží. Stejně ho nikdy nebudeš mít, cariňo. Do háje s tím...

 

3

(zaplněný krytý bazén, z hluku vystupují dva dívčí hlasy)

Vanda:  No a včera mě pozval k sobě na pokoj! Ten jeho spolubydlící musel vypadnout.

Renata:   No ne! Takže ty a Matěj Gregor, jo? A co?

Vanda:   Renato! Co asi, hádej!

Kit:   (pro sebe) Ten spolubydlící Matěje Gregora jsem totiž já, holčičko. Víš?

Renata:   Bacha, Vando, tamhle stojí!

 (přibližuje pleskání bosých nohou)

Matěj:  (z dálky) Ahoj Kite!

Kit:  (k Matějovi hlasem bez nálady) Ahoj.

Matěj:   Vypadáš ňák naštvaně. Co je? Pojď, dáme si závody!

Kit:   Nemám náladu.

Matěj:   Já jsem si to myslel, že ti něco je. Pojď, v bazénu tu depku ze sebe smeješ! Dáme dva bazény, oká?

Kit:  (ožije) Sejmu tě! (smích)

(šplouchnutí dvou těl do vody)

Matěj:   (udýchaně) Ty jo, docela jsi válel. V létě jsi na Mácháči určitě trénoval, co?

Kit:  Až tak moc zase ne.

Matěj:   Hele, něco bych od tebe potřeboval.

Kit:  Co?

Matěj:   Akutně potřebuju tvý nenahraditelný služby.

Kit:  K čemu a kam?

Matěj:   K blonďatejm copům, co postávaj támhle pod skokanským můstkem. A kam? Nejdřív do společenský místnosti... a pak s trochou štěstí i...

Kit:  ... k nám na pokoj.

Matěj:   To  mi připomíná, Kite, zlatíčko...

Kit:  (otráveně) Jasně, že mám večer něco důležitýho, tak jsi to myslel?

Matěj:   Co tak kysele? Snad ti to nevadí? Rád ti tu laskavost kdykoli oplatím, stačí říct. Dáme ještě bazén! Tentokrát sejmu já tebe! (šplouchnutí dvou těl)

 

4

(internátní chodba obrtínského gymnázia)

Marek:   Óóó! Morgensterne, hvězdo naše jasná! Kampak, kampak? Jídelna už je jak vymetená, ani se neobtěžuj. A vlastně... Můžu tě požádat o malou službičku? - Ale ale, copak ty s náma nemluvíš? Nejsme už pro našeho génia dost dobrý? Holky, vidíte to taky? Pánovi nestojíme ani za pozdrav.

(zlý holčičí smích)

Daniel:   Ignoruju tě.

Marek:   Jo tak ono nás to ignoruje. Tak, kampak máme namířeno?

Daniel:   To je moje věc.

Marek:   Neřekl bych, že je to tvoje věc, Morgensterne! - A podívejme se na něho, jak je celej mokrej. Pokud vím, tak v jídelně neprší. Takže, co za tím je? Měl jsi snad venku dostaveníčko? (zženštile) Jéminánku! Povídej –známe ho? nepříjemný holčičí smích

Obě dívky:   Chi chi chi... Prej: jéminánku. Jseš vtipnej, Máro. Chi chi chi.

Daniel:   (odsekne) Byl jsem se jenom nadýchat čerstvýho vzduchu, to se snad nesmí?

Marek:   Hmmm... Co říkáte na malou procházku, dámy? Doprovodíme Morgensterna ještě na jednu malou procházku před spaním.

Daniel:   Ale mně už se nikam nechce.

Marek:   Tak ono už se našemu géniovi nikam nechce. A co když tě takhle obejmu kolem ramen... Co? To už bys šel?

Daniel:   Jdi si sám! (odtrhne se a utíká po chodbě)

Marek:   Nemysli si, že tohle ti projde, Morgensterne!

 

5

(na chodbě, náraz dvou těl o sebe)

Kit:  Au! Co děláš?!

Daniel:    (nepříjemně) Neviděl jsem tě. Navíc, tohle není zrovna dobrý místo na postávání.

Kit:  Ty jseš ale příjemnej. Jako promiň ti nic neříká? Můžu si stát, kde se mi zachce. A pokud to tobě nevyhovuje, radil bych ti, abys neztrácel čas a pokračoval dál.

Daniel:    Tak promiň. --- (vzdychne) Promiň, vážně. Tuhle konverzaci jsem nezačal zrovna nejlíp.

Kit:   My máme spolu nějakou konverzaci?

Daniel:    Vlastně jsem chtěl s tebou mluvit už dřív.  Nevěděl jsem, že tady na tebe narazím.

Kit:   Doslova. - Tak teda mluvíme. O co jde?

Daniel:    Viděl jsem tě tuhle v knihovně – i jinde-  a přišlo mi, že...

Kit:   Že...

Daniel:    ...že tě něco... trápí.

Kit:   Prosím?! Mě jako něco trápí? Co by to mělo jako bejt? A co je tobě vůbec do toho?

Daniel:    P-promiň... My...myslel jsem si... Nebyl to zrovna dobrej nápad takhle ti to říct...  

Kit:   Tak tu konverzaci nejspíš ukončíme, ne?

Daniel:    Asi... jo. Není mi moc dobře. Tak – tak se měj. A... a nezlob se. (spěšné kroky se vzdalují)

Kit:    Počkej!...

 

(Danielův pokoj, klepání na dveře pokoje)

Kit:   (za dveřmi) Danieli, jsi tam?

(cvaknutí povolené kliky, mírné zaskřípění dveří, jen tak, aby mohla projít štíhlá chlapecká postava, pomalé zavírání, tiché našlapování, zašustí papír, postavení hrnku na stolek)

Daniel:   (rozespale) Co tady děláš?

Kit:    Neměl jsi zamčeno, tak...  

Daniel:    Zapomněl jsem.

Kit:    Včera jsi...

Daniel:    Zapomeň na to, ok?

Kit:    No já jenom... jenom jsem se chtěl přesvědčit, že jsi v pořádku.

Daniel:    Proč?

Kit:     No, že za dvacet minut zvoní a jídelna už zavřela, tak...

Daniel:   Cože...? To už je tolik? Vůbec jsem se nepodíval na mobil, kolik je hodin.

Kit:     Asi jinak nespíš ve zmačkaný uniformě a zablácených botách v posteli...

Daniel:    Ne.

Kit:     Včera večer, jak jsme chvilku mluvili...

Daniel:  Já vím, bylo to trapný...

Kit:   Ne! Vůbec ne. –

Daniel:  Musel jsem vypadat děsně.

Kit:   Říkal jsi, že ti není asi dobře... Tak... Tak... já už půjdu... Nezlob se, že jsem sem tak vpadnul. Měl jsem prostě jenom starost a... uhm... To není omluva, že jo. Prostě – omluvám se. (zavře za sebou tiše dveře)

Daniel:   Tak tohle se mi asi zdálo. - Nezdálo, na stolku leží muffin na pomačkaným umaštěným ubrousku a  hrnek čaje... Stojím mu za to, aby měl o mě starost... A já ho nechám jít. Jsem ale pitomec.

 

6

(školní jídelna, výdej jídla, Kit a Matěj u stolu)

Matěj:  Vidíš ho, Kite, docela divnej týpek, co?

Kit:   ( je vyrušený) Co-ože?

Matěj:  Říkám, že je divnej. Morgenstern. Támhle u stolu pod oknem, jí sám. Zajímalo by mě, jestli je pravda to, co se o něm povídá.

Kit:   A co se povídá?

Matěj:  Spousta věcí. Že je z děsně zazobaný rodiny, a tak si myslí, že je něco extra. Že by nebyl nejlepší student na škole, kdyby jeho rodiče nedali škole obrovskej sponzorskej dar. A že je náměsíčnej. Že je patologicekej lhář. Že v prváku proved něco hroznýho, že ho chtěli vyhodit, ale nakonec se to ututlalo, protože by z toho měla průšvih i škola. Že je autista. Že si o prázdninách vydělává jako gigolo.

Kit:   Něco z toho se doneslo i mně.

Matěj:  No vidíš, je prostě děsně divnej.

Kit:   To víš že jo... Hele, to, co se ale o něm všechno povídá, jenom dokazuje, že nikdo o něm dohromady nic neví.

Matěj:  Máš mě snad za někoho, kdo kecá?

Kit:   Ne. Jenom že větší blbosti jsem v životě neslyšel.

Matěj:  No, co ty víš... Na každým šprochu... a tak dál.

Kit:   Už budeš jako ty tvoje krásky s copama. Moc posloucháš jejich řeči.

Matěj:  Jo? Tak fajn! A co tohle? Poslouchej! Jednou v prváku Tom, znáš Tomáše Soukeníka, skvělej útočník, ale úplně marnej v pinčesu, tak ten s ním bydlel v prváku na pokoji. A jednou ho prej viděl na pozemcích, jak chytil kočku a podříznul ji. Nožem! A smál se tomu!

Kit:   To mi přijde hodně přitažený za vlasy.

Matěj:  Mně to říkal Marek Ziegler a ten je s nima s oběma v ročníku. Tak teď něco řekni!

Kit:  (zaníceně) Představuju si Morgensterna v černým dramaticky vlajícím plášti, s kapucí na hlavě, jak stojí uprostřed hromů a blesků nad bezvládnou kočkou. Démonicky se chechtá a z nože mu odkapává krev! Ještě udělat z kočky nemluvně a bylo by to kompletní.

Matěj:   Hele, kámo, von je ale fakt dost divnej.

Kit:    Kdo ví.

(rozhovor přeruší hlučně překocená židle)

Marek:   Pozor, Morgensterne, ať nezakopneš.

Daniel:  Co děláš!

Marek:   Kdybys nenosil frňák nahoru, Morgensterne, tak by se ti to nestalo.

Daniel:  (chladně)  Nech mě projít.

Marek:   (pištivě) Nech mě projííít! (dva tři lidi se zasmějí)   Nic víc neumíš, Jitřenko? Uměls tu svoji pusinku používat líp. Mnohem líp, pokud si pamatuju. (další smích)

Kit:    (k Matějovi) Tenhle druh zábavy byl u nás na základce  populární tak ve druhý třetí třídě.

Matěj:   Kite, nebuď za vážnýho.

Kit:    Jako vážnej? Tohle ale nebyla dobrá sranda.

Matěj:   Pojď, dáme si po obědě trochu pinčesu, jo?

Kit:    Nemám náladu.

Matěj:   Já ti ji spravím. Nechám tě vyhrát, oká?

Kit:    (poleví) Héj, ty že mě necháš vyhrát? To mě teda podrž! No uvidíme, kdo koho nechá.

Matěj:   Tak se mi líbíš, kámo! Připraven na drtivou porážku?

Kit:    A ty? (zasmějí se)

 

 (společenská místnost, ping-pong)

Matěj:   (udýchaně) Já svý slovo držím.

Kit:    Jasně! Spíš jsem ti to pěkně nandal.

Matěj:   Sem si šetřil síly na večer.

Kit:    Ale ne! Už zase?

Matěj:   Nebuď labuť, Kite. Už jednou jsem ti přece říkal, že ti tvoji laskavost milerád oplatím. Pojď, dáme sprchu.

Kit:    (rozpačitě) Co…? Já ještě…?

Matěj:   Co zase s tebou je? Pojď, jdeme. Jsem pěkně splavenej…

Kit:    (pro sebe) Všechno je v pohodě,  o nic přece nejde, těch jeho roztomilejch pih si vůbec nebudu všímat, a už vůbec se nebudu koukat, jak se bude natahovat pro ručník… (nahlas) Jo, jasně, jdu taky.

(sprchy, zvuk tekoucí vody ve sprše, vypnutí kohoutku, utírání a oblékání)

Matěj:  Tak co šprte?, Budeš psát slohovku do tý školní literární soutěže?

Kit:    Jak zrovna ty víš, že je nějaká slohová soutěž?

Matěj:  No dovol? Já vím náhodou všechno, co se kde šustne. A kromě toho … se včera Bára zmínila. No, zmínila… Celou věčnost  mi vykládala, že chce psát něco  o existenciálním rozměru, ééé… už nevím čeho. Co ty, moje křehká umělecká duše? Budeš taky psát o existenciálním rozměru nevímčeho?

Kit:    Ještě jsem ani nekoukal na téma. Ale moh´ bych něco zkusit. Mimoškolních činností není nikdy dost a loni jsem docela flákal.

Matěj:  Jedno z témat je „Záhada mého života“. Možná bych se moh´ taky zúčastnit.

Kit:    Cože, ty?

Matěj:  Něco jako – Záhada mého života: proč se můj kámoš chová poslední dobou tak divně?

Kit:    Jak to myslíš divně?

Matěj:  Myslíš si, že nevidím, jak jsi pořád mimo? Když na tebe promluvím, v půlce případů mě vůbec nevnímáš. Kite, hele, já nechci vyzvídat, nebo tak něco, ale pokud můžu nějak pomoct…

Kit:    Díky, kámo. O nic nejde. Fakt. 

Matěj:  Jseš si jistej? Já vlastně už dávno rezignoval na to, že tě kdy pochopím. Ale stejnak jsi fajn, takže je to fuk. Záhada vyřešena!

Kit:    Jseš nenapravitelnej vtipálek, nic nebereš vážně. My dva jsme vlastně každej jinej a vycházíme spolu.

Matěj:  Cha! Ty mluvíš, jak kdybych měl bejt tvoje holka.

Kit:    (pro sebe) No spíš kluk. (k Matějovi) Půjdu se ještě podívat na nástěnku, abych zjistil víc k tý literární soutěži. Ahoj.

Matěj:  Tak jo. Ahoj, záhado!

 

7

(Kitův a Matějův pokoj, bouchnutí dveří, hlučné usazení ke stolu, zapnutí notebooku)

Kit:   (pro sebe) Třeba to nebude dneska ani zejtra, ale za pár dní třeba jo, Danieli Morgensterne. To, co ti teď provedu, předčí i ten můj bláznivej nápad vkrást se k tobě do pokoje. Takže... hmm… (prsty začnou běhat po klávesnici, říká si pro sebe)

Jméno: Cristian Arroyo

Ročník: 2.

Délka: 250 slov

Život je plný záhad. Jedny jsou drobné jako zrnka písku, jiné mají rozměry tak obrovské, že je ve své malosti ani nevidíme. Občas samy odhalí svá tajemství, jindy se brání zuby nehty, než se nechají rozlousknout, a někdy zůstanou záhadami navždy.

(prsty kmitají jako o závod)

Když to tak uvážím, není vlastně o čem přemýšlet. Záhadou mého života nejspíš už do konce mých dní zůstane jedna otázka.

Má-li někdo dvě tváře, dvě osobnosti, dvě stránky tak odlišné jako obrácené magnety – kým je ve skutečnosti? Jaká je sama jeho podstata, jeho duše?

(prsty se nezastaví)

A tak jsem se stal lupičem a zlodějem. Vloupal jsem se do cizího soukromí a ukradl zlomek cizího tajemství.

(ťukání pokračuje, entrování, klikání myší)

.... Že zůstane navždy záhadou mého života.

Tečka. Ještě...

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně. Souhlasím s jejím zveřejněním… (do ztracena)

 

 

 

 

8

(ve třídě, Daniel dočítá svoji soutěžní práci)

Daniel:  Jakkoli je to pro mne nepochopitelné, zdá se, že moje záhada je záhadou jen pro mne. Přivádí mne to k šílenství, chci vědět víc, chci vědět všechno! Zároveň mne to nesmírně těší. Mohu tak říci s klidným svědomím, že je to jen a jen moje záhada. Ta věta má uklidňující rytmus, podobný veršům proniknuvším v polospánku na samý okraj vědomí.

(ticho, do ticha zazvoní konec hodiny)

Ředitel:   Děkuji, pane Morgensterne. Studenti, chtěl jsem vám... (hluk balících se studentů)  Ještě mi věnujte minutku. (nesmělé projevy  nesouhlasu) Práce pana Morgensterna má většinu z toho, co taková psaná práce  má mít. Myšlenku zhuštěnou do přesně stanoveného počtu slov. To není žádná svévole těch, co tuto podmínku stanovili, ale nástroj, jak se naučit rovnat a tříbit myšlenky a jasně je vyslovit. Do příště máte za úkol se k literární práci Daniela Morgensterna vyjádřit. Mít k textu postřehy, poznámky i kritiku. Ale prosím pouze věcně. Tak zítra na shledanou!

Pane Morgensterne, přijďte za mnou do ředitelny. Nemáte teď nic naléhavého?

Daniel:   Ano. Totiž ne. Samozřejmě nic nemám.

Ředitel:   Tak asi za pět minut?

Marek:   (k Danielovi, pitvoří se)  Oh, ano sssamozřejmě. Zase ňákej malér, Jitřenko, co? Mimochodem, letos jsi tomu teda moc nedal. Nebylo to nic moc. Chceš nás snad přesvědčit, že se ti líbí ňáká holka?

Daniel:   Nezáleží mi na tom, čemu věříš. A teď kdybys mě omluvil.

Marek:   (volá za ním) Snažíš se zbytečně. Všichni totiž víme, co jsi zač!

 

 

 

9

(ředitelna)

Ředitel:   Posaďte se, pane Morgensterne. --- Chci poslat kopie prací odevzdaných do literární soutěže hodnotitelům ještě dnešní poštou. (ozve se zaklepání)

Ředitel:   Ano.

Kit:   Dobrý den, moc se omluvám, pane řediteli, já jsem...

Ředitel:   To je v pořádku, posaďte se, pane Arroyo. Ale je tu ještě jedna věc. Kde jen to... ano tady. Už jsem říkal tady panu Morgensternovi, že bych  chtěl ještě dnes odeslat vaše práce na hodnocení. Potřeboval bych však, abyste doplnili svá záhlaví a upravili svá čestná prohlášení na svých pracích. Prosím, tady to je.  Musím říct, že je značně neobvyklé, aby byla týmová práce odevzdána jako dva samostatné slohy. Ale protože je na ni vymezen dvojnásobný rozsah, předpokládám, že tomu není co vytknout. Naopak, je to, řekl bych, nápadité.

Kit:   Jé, to se moc omlouváme, to nám vůbec nedošlo. Kde to máme opravit?

Ředitel:   Sem dopište, že jde o týmovou práci, a změňte počet slov.

Kit:   (propiska běhá po papíře, Kit říká do psaní)   ... a prohlašuji, že jsem práci vypracoval v týmu s Danielem Morgensternem. Tak. Stačí to takhle?

Ředitel:   Velmi dobře, to by mělo úplně stačit. Kdybyste mohl také, pane Morgensterne... Pane Morgensterne, prosím, kdybyste...

Kit:   Já to vyplním. A kdybyste byl tak moc laskavý a dal nám potom propustku... Doprovodil bych pana Morgensterna radši na pokoj, není mu dobře už od včera. Určitě všechno dožene jako nic.

Ředitel:   Dobře, vystavím vám ji. Vypadáte, pane Morgemsterne, opravdu nějak přepadle. Máte to na zbytek dne, vaše profesory upozorním.

(na chodbě)

Kit:   Moc se omlouvám. Nevěděl jsem, co mám honem dělat, tak sem vymyslel to s tou propustkou.

Daniel:   Neomlouvej se, byl jsi skvělej.

Kit:   Je vůbec možný, že jsme oba dostali ten samej nápad? Chytni se mě radši kolem ramen.

Daniel:   Jsem pro tebe záhada?

Kit:   Tak trochu. Ale spíš jsem se chtěl omluvit za ten vpád k tobě do pokoje, že jsem strkal nos do tvých věcí.

Daniel:   Tak to vůbec neberu.

Kit:   To jsem rád, Danieli.

Daniel:   To je vážně hodně dlouho, co mě někdo tady ve škole řekl křestním jménem.

Kit:   Tak jo. Danieli, Danieli, Danieli. – Uh, koukám že jsme u  tvýho pokoje. - Už je to lepší?

Daniel:  Děkuju... ehm... Děkuju ti. Ani nevíš, jak moc jsi mi pomoh´.

Kit:   Ále, to vůbec nic! Uhm... Tohle jsi asi slyšet nechtěl, co?

Daniel:  Nechceš... jít dál.

Kit:   Chci. Teda chci... taky ti říct, že jsem rád, že jsem ti mohl pomoct.

Daniel:  Byl bych moc rád, kdybys šel dál.

(zavření dveří, u Daniela v pokoji)

Daniel:  Proč si sedáš ze židle na podlahu, prosím tě?

Kit:     No, ty židle máš děsně nepohodlný a na posteli by to vypadalo jako...

Daniel:  Jak by to mělo vypadat?

Kit:     Totiž nevypadalo, bylo by to úplně normální... Není to tak, jako kdybych byl holka. Teda chci říct, jako kdybys byl ty holka. Vlastně... do háje!

Daniel:  Počkej... Sundej si ty dlaně z obličeje...  To jako že by to vypadalo jinak, než jako by to vypadalo na podlaze? Tyhle věci se dělají snad úplně všude. V posteli, na podlaze, na stole, ve sprše... Dej si pryč ty ruce.

Kit:   Nech toho... ne... au.

Daniel:  No?

Kit:      Mám ti tu vysvětlovat motýly a kytičky?

Daniel:  To nemusíš, motýlku. A jistě ti neuniklo, že jsou taky motýlci a motýlci, a kytičky a kytičky.

Kit:    Nemůžu uvěřit, že s tebou vedu tenhle rozhovor.

Daniel:  Mně to zatím jako ňákej velkej rozhovor teda nepřipadá, ale jestli si o tom chceš promluvit ...

Kit:    (odhodlaně) A jestli jo?

Daniel:  No... jestli chceš něco vědět, tak ti zkusím poradit...

Kit:    No, to ani tak ne. Spíš aby sis nemyslel, že jsem byl na tvý posteli a že... je to divný...

Daniel:   Proč bych si měl něco takový myslet?

Kit:      Třeba potom, až by ses dozvěděl, že... že já...

Daniel:   Počkej... ty prsty si rozmačkáš! Ukaž, pomalu ti je zase  rozpletu. (v rytmu rozplétaných prstů) Ale – já – to – přece – vím.

Kit:  (sotva slyšitelně) Víš? Ty  to víš a stejně se mnou chceš...

Daniel:   Pojď ke mně. Myslíš, že se bojím, že uděláš něco, co nechci? Bojíš se ty, že udělám něco, co nechceš?

Kit:   (zašeptá) Ne. (po chvilce) Máš pěkně studený ruce a jseš bledej jak křída. Co se děje?

Daniel:   Co kdyby ti to připadalo odporný, až by ses dozvěděl všechno?

(hlavou mu běží opět ona divoká scéna) Morgensterne, hvězdo naše jasná! Vítej u nástěnky cti! Co to tady vidíme? Kdo to je na tý fotce? Naše jasná hvězdička Morgenstern! Úchyl Morgenstern... Cha, cha, cha...

Kit:    (k Danielovi proniká Kitův hlas) Danieli, nevím, co se děje, ale spolu to vyřešíme...

(hlavou se Danielovi honí dál nepříjemné vzpomínky) Ty hnusnej uchyláku! Místo toho, aby byl z tebe pořádnej chlap, tak jseš buzerant. Ale já to z tebe vymlátím, ty buz....

Kit:      Danieli! Danieli, slyšíš mě! Jsi v pořádku?

Daniel:  (vydechne) To je v pohodě.

Kit:      To není v pohodě. Jseš celej zpocenej. Neboj, to zvládneme. Nejsi na to sám. Slyšíš? Nejsi na to sám.  (po malé chvilce) Někdo ti... ublížil?

Daniel:   To už je dávno.

Kit:      Já ti neublížím.

Daniel:   Já vím. Nevím, co je to se mnou.

Kit:      Ššš. Nic s tebou není. Jsem tu s tebou já. Lehni si sem na postel. Polož mi hlavu do klína. A já teď něco zkusím. Když se ti to nebude líbit, tak přestanu.

(Kit začně zpívat nějakou španělskou  písničku)

Daniel:  Nepřestávej, prosím.

(Kit zpívá dál)

 

10

(hlasité bouchnutí dveří)

Matěj:   Čus! Kdes byl celej den, ulejváku?

Kit:    Taky tě rád vidím. Máš pro mě ty zápisky?

Matěj:   Že váháš, kámo. Teda... aspoň většinu. Zbytek si domyslíš. Takže?

Kit:    Takže mě víkend v knihovně nemine.

Matěj:   Ale! Kdes byl vůbec celej den?

Kit:    Měl jsem propustku od ředitele.

Matěj:   Na někoho, kdo má stipendium, nezvládáš odpovědi ani na ty nejjednodušší otázky. Za tím něco je a já zjistím co.

Kit:    Nic za tím není. Prostě jsem se...  tak různě poflakoval.

Matěj:   S Morgensternem?

Kit:    Páni, školní tamtamy fungují fakt rychle. Udělalo se mu špatně v ředitelně, tak jsem ho doprovodil.

Matěj:   Chudáček malej, to muselo bejt strašný. Potřebuješ trávit volný chvíle s někým normálním. Vůbec jseš poslední dobou jako vyměněnej. Mně se zdá... že je v tom ňáká holka. Kámo, řekni, že to není žádná z těch, který jsem... No, však víš.

Kit:    (vyhrkne)  Žádná holka v tom není! Teda chci říct, nikdo v tom není.

Matěj:   Nekecej, červenáš se. A to při tý tvý pleti je fakt vzácnost. Ok, ať je v tom, co je v tom, měl bys to vyřešit. Nedělá ti to dobře. A kdyby sis chtěl promluvit... hm... řekni si.

Matěj:   Dík, budu si to pamatovat.

 

11

(školní jídelna v době oběda)

Kit:    (zbytečně nahlas)  Danieli, to jsem se tě chtěl vlastně zeptat. Pojedeš na prázdniny domů? (Daniel nereaguje) Hej, zas takový mrně nejsem! Mám povyskočit? Takhle? Ještě vejš?

Daniel:   Co to děláš?! Všichni se sem dívaj.

Kit:      Tak se dívaj, co je na tom.  Snažím se upoutat tvoji pozornost. Úkol to je sice nelehký, ale já se nevzdávám. A víš proč? Protože odměnou za mé úsilí je mi už teď tvůj pohled. A když budu mít štěstí, tak mi bude odměnou i odpověď.

Daniel:   Nech toho, prosím tě.

Kit:      Prostě mě jenom zajímá, co děláš o vánočních prázdninách. To je celý. Odjíždíš, nebo zůstáváš?

Daniel:   Zůstanu tady.

Kit:      A mě se nezeptáš? (po chvilce) Hm. Já jsem byl loni doma, ale dost uvažuju o tom, že bych zůstal.  Mám tu zůstat, nebo radši jet domů? Co bys řekl, že bude lepší? Špagety, nebo svíčková?

Kuchařka:   Tak mládenci, špagety, nebo svíčková?

Daniel:   Já… asi… špagety. Špagety bych si dal.

Kit:      Já taky, paní Růžičková, a dejte mi, prosím, víc sýru.  A tady tomu pánovi přede mnou taky. My totiž dneska slavíme.

Kuchařka:   Jooo? A copak slavíte?

Kit:      Vyhráli jsme spolu literární soutěž.

Kuchařka:   No tak to si jistě zasloužíte i víc špaget a omáčky.

Kit:      Děkujeme, paní Růžičková.

Kuchařka:    Ale jak tak na vás, mládenci, koukám, vy byste spíš potřebovali pořádnej kus masa. Oba jste hubený jak lunt. A copak jste napsali, je to aspoň něco o lásce a zamilovanýho?

Kit:      No... vlastně... jo. Je to taky o lásce.

Kuchařka:    To je dobře, o lásce by se mělo psát pořád. Je jí teď tak málo.

Kit:      V příštím našem společným díle vás zvěčníme.

Kuchařka:    To snad radši ani ne. Ale děkuju vám, hoši. Tak další!

(u stolu)

Kit:      Sedneme si sem?

Daniel:   Třeba.

Kit:      Pod tím sýrem nemáš ty špagety vůbec vidět. Paní Růžičková je hodná.

Daniel:   Ani nevím, jestli mám hlad.

Kit:      To hravě sníš. Přece slavíme, ne? (s plnou pusou)  Je to dobrý. Jo, říkal jsem ti, že dostanu k Vánocům notebook?...

Daniel:   Aha.

Kit:      No, představ si! Akorát si ho mám vybrat sám. A já vůbec netuším, podle čeho a jak. Ty bys mi s tím náhodou neuměl poradit?

Daniel:   Asi jo... když mi řekneš, na co ho vlastně potřebuješ.

Kit:      No chtěl bych, aby to umělo hodně, grafiku, muziku, její úpravu, no prostě dost. Ale na to vlastně nemá máma peníze... Ty vůbec nejíš. Vystydne ti to.

Daniel:   (vezme si sousto) Dal by se koupit starší noťas z bazaru a k tomu poshánět komponenty. Klidně bych ti to dal dohromady.

Kit:      To jako fakt?

Daniel:   Žádnej problém.

Kit:      Díky moc... Ty, hele, Danieli... Pokud jde o ty prázdniny... Ty jenom nechceš jet domů, nebo nedostaneš vůbec propustku?

Daniel:   (po chvilce) Nechce se mi domů.

Kit:    A nechtěl bys jet k nám domů?

Daniel:   Cože?! Jako jet k vám domů na Vánoce?

Kit:      Jasně. Máma by byla moc ráda. A mohl bys pomoct vybrat věci na ten počítač.

Daniel:   Ještě si to musím promyslet.

Kit:      Proto ti to říkám už teď.

Daniel:   Co se tak potutelně usmíváš?

Kit:      Já? Ne.

Daniel:   Ty jsi mi ale manipulátor... Máš ty vůbec dostat ňákej počítač?

Kit:      Náhodou bych ti nelhal... Ale moje máma je ajťák.

 

12

(Kit si skypuje se svojí mámou)

Kit:      Mami, ale kdyby ti to vadilo, že by Daniel měl u nás trávit vánoční prázdniny, tak bych radši zůstal tady ve škole.

Tereza:   To nebude nutný, Kitty. Vážně mi to nevadí, kdyby k nám na Vánoce s tebou přijel Daniel.

Kit:      Fakt?! Mami, ty jsi fakt super!

Teraza:   To mě těší zvlášť když to říkáš ty.

Kit:      Ty jsi prostě suprová máma, mami!

Tereza:   Jsem moc ráda, že sis našel dobrýho kamaráda.

Kit:      Četla jsi tu naši společnou soutěžní práci?

Tereza:   Četla. Je z ní poznat, jak si dobře rozumíte. Držím vám palce. Na internetu jsme si všimla toho dlouhýho seznamu soutěžících. Budete mít velkou konkurenci.

Kit:   Já vím, ale je to přece jenom celostátní soutěž.

Tereza:   Víš, že tady od nás tam postoupil Ondra Majer?

Kit:      Fakt? S Ondrou jsme na základce sepisovali pod lavicí detektivku. Byla to ta nejspíš nejhloupější detektivka na světě, ale nám přišla prostě geniální! Pozdravuj ho a vyřiď mu, že by mi vůbec nevadilo, kdyby nás porazil.

Tereza:   To mu radši ani říkat nebudu. Ale pozdravovat ho od tebe budu. A tobě a Danielovi věřím, že uspějete.

Kit:      Dík, mami. V pátek už jedeme do Prahy zpívat ten vánoční koncert.

Tereza:   V kostele Šimona a Judy je prý skvělá akustika.

Kit:      Říkali nám to.

Tereza:   Mrzí mě, že nemůžu do Prahy přijet. Ale ty mi určitě zazpíváš na Vánoce doma, viď?

Kit:      To víš, že jo, mami.

Tereza:   Taky mi pak napiš, kterým vlakem přijedete do Jilemnice, ať pro vás přijedu na nádraží autem.

Kit:      Napíšu.

Tereza:   A taky, co Daniel rád jí.

Kit:      Jasně. To je ale ještě za několik dní.

Tereza:   Já vím, ale musím nachystat věci.

Kit:   Jasný. Tak ahoj, mami. Mám tě rád.

Tereza:   Já tebe taky.

(skype skončí)

 

 

13

(v jedoucím autobuse)

Daniel:   Nemůžeš se dočkat, viď?

Kit:      Jasně, že se nemůžu dočkat. Když si představím, že nás po koncertě pustí všechny ze řetězu...

Daniel:   Co máš po tom vlastně v plánu?

Kit:      Tak různě... Půjdu se podívat na vánoční strom na Staromák, koupím pár dárků a taky zkusím, jestli mi někde neprodají svařák. Co ty?

Daniel:   Já... taky nic zvláštního.

Kit:      Tak bezva. Pokud ti nevadí, že na mě budeš muset pár minut počkat, než se po zpívání převlíknu...

Daniel:   Vůbec ne.

Kit:      Skvělý!

Daniel:   Už máš ňáký zprávy z domova?

Kit:      Jo! Vidíš, málem bych zapomněl. Podívej se sám, vytiskl jsem mámin mail.

Daniel:   Kdybych to teď neviděl na papíře, nevěřil bych tomu. Tady píše: Napiš mi, co Daniel rád jí... Tvoje máma je...

Kit:      ... někdy fakt děsná, já vím. Ale neboj, bude to prima.

Daniel:   Ne. Chtěl jsem říct moc hodná. Už vím, po kom jsi. Jsem z toho nervózní, abych moc neotravoval. Já nejsem moc zábavnej.

Kit:      Neboj, všichni tam jsou moc fajn. A máma je jednička, i když to někdy přehání.

Daniel:   Začínám věřit, že máš pravdu a bude to vážně prima.

Učitelka Rýdlová:   Tak vážení, za chvilku budeme na místě. Nikdo nikam nepůjde, všichni zůstaneme spolu a spolu se taky odebereme do kostela Šimona a Judy, kde opět všichni společně navštívíme vánoční koncert a budeme našim spolužákům držet palce, ať se jejich vystoupení v Praze líbí. Po skončení koncertu pak budete mít několik hodin na to, abyste byli bez učitelského dozoru. Je to všem jasný?

(nadšený ohlas)

Kit:      Já budu muset jít napřed. Počkáš teda na mě po koncertě před kostelem?

Daniel:   Jak jsem si řekli. Tak zlom vaz, Kite.

 

14

(kostelem se nese zpěv studentského pěveckého sboru, zpívají koledu nebo jinou vánoční píseň; po skončení zazní velký potlesk, v zákulisí)

Učitelka Rýdlová:   Pane Arroyo! Ještě mi, prosím, neutíkejte. Chtěla bych s vámi a ještě se dvěma studentkami krátce probrat, co nás čeká hned po vánočních prázdninách.

Kit:      Ale... paní profesorko, já musím... Slíbil jsem, kamarádovi, že půjdeme společně na vánoční trhy.

Učitelka Rýdlová:   Nebude to na dlouho. Pojďte, posadíme se třeba sem a já ještě najdu... Slečno Vítová, prosím, pojďte sem na moment a slečna Janovská taky. Děkuju.

(venku před kostelem,  přešlapování ve sněhu)

Marek:   Ale ne! Kohopak to tu máme? To je přece náš pan spisovatel, hvězda naše jasná! ... No nekoukej, to víš, že jsem to já, Marek Ziegler osobně. Ani nevíš, jak jsem se na tenhle vejlet těšil. Čekáš na tu svoji buznu, co?

(smích Markových kamarádů, Tomášek Soukeníka a Doubka)

Daniel:   Nech toho, Zieglere.

Marek:   Radil bych ti, abys neodmlouval, Morgensterne. Když říkám, že Arroyo je buzna, tak je to buzna. Cože se ho tak zastáváš? ... To se mnou jako nemluvíš? (teatrálně) Jsem zdrcen! Možná nemám dost dlouhý vlasy na to, abys mi věnoval pohled? Pokud vím, tak byly časy...

Daniel:   (zasyčí)   Přestaň!

Marek:   Copak, hvězdičko? Ty nechceš, aby tvůj miláček věděl o tvým... řekněme divokým mládí? Ale to je zajímavý. Co říkáte, kluci, není to zajímavý?

Doubek:   Ohromně... Děsně zajímavý...

Tomáš:   Měli bysme s Kristiánem hodit řeč... Jasně mu vysvětlit, koho že to tak strašně moc obdivuje.

Daniel:   Nechte Cristiana na pokoji!

Marek:   Hu! To jsem se lek´. Nebo co, Morgensterne? Co uděláš?

Daniel:   Nechte nás na pokoji.

Marek:   Jo táák! Nás nechte na pokoji. To je ale hnus! Dva nechutný buzeranti. (Daniel strčí Marka, až upadne na zem) Co děláš?! Ty... ty špinavá buzno! Kluci, podržte ho! Ty šmejde! Jen se cukej, teplouši.

Daniel:   Au, to bolí!

Doubek:   Aúúúú, to bóóólííí! Cha cha cha...

Marek:   A ještě tě to bude pěkně bolet, jestli se mi neomluvíš... Ne? Takže pěkně po mně opakuj: Já a můj miláček jsme ubohá hromada svinstva. Řekni to a já tě nechám jít. – No tak, čekám, buzno.

Daniel:   Zieglere, máš to marný, to neřeknu.

Marek:   Pánové, to je ale láska! Mě to úplně dojímá... No, jak chceš.

(úder pěstí, Daniel upadne)

Marek:   Tome, zvedni ho... Pěkně ho popadni za vlasy a postav ho.

(Daniel skučí bolestí, ale nechce řvát)

Marek:   Já tě naučím odmlouvat, ty úchyláku.

Daniel:   (bolestivě)   Sám jsi sketa, Zieglere. A vy všichni taky, že posloucháte takovýho... (Marek dá další ránu pěstí, pád na zeď a následné sesutí těla na zem)

Marek:   To sis dovolil moc, Morgensterne! Pánové, je váš...

 

Konec první části

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář