Jdi na obsah Jdi na menu

DANIEL A KIT / Část třetí

29. 6. 2020

Část třetí

 

24

 

(Kitův pokoj na internátě, Daniel vejde do pokoje)

Kit:   Ty už máš sbaleno?!

Daniel:   Co myslíš?

Kit:   No jasně že jo. Ale já ne!

Daniel:   Kite, můžeme stihnout vlak v deset padesát šest do Prahy, to už je za čtyřicet minut.

Kit:   Když mi pomůžeš, budu to mít rychleji.

Daniel:   To tvoje házení na dálku věcí do kufru bez ladu a skladu zvládneš určitě sám.

Kit:   Cha! Co je moje naházený špinavý prádlo proti romantický cestě prázdninovým vlakem, kde budeme mít kupíčko  jenom sami pro sebe.

Daniel:   Protože všichni z intru už odjeli ráno.

Kit:   No vidíš, jak jsem to dobře vymyslel.

 

 (kupé ve vlaku, jedoucí vlak)

Kit:   Wow! Fakt skoro prázndnej vlak a úplně prázdný kupé! Co jsem říkal?

Daniel:   Že v taxíku bysme se nemačkali.

Kit:   Tyyy! To by totiž byla hrozná rozmařilost nechat se od tebe vozit v taxíku. A nádherně to tu voní!

Daniel:   Vážně, a čím, prosím tě?

Kit:   Vlakem. Jo, a vlakem budeme u nás jezdit na výlety.

Daniel:   Proč ne, beztak si budeš muset občas odpočinout od všeho toho učení.

Kit:   Úúú! Co jsem si to jenom vymyslel? Taková blbost!

Daniel:   To zvládneš. Pomůžu ti. Ale pořád si to můžeš ještě rozmyslet a jít normálně do třeťáku a nekazit si prázdniny.

Kit:   Ani nápad! (dá mu pusu) A kromě toho je nebudu mít vůbec zkažený, když tam budeš se mnou ty.

Daniel:   A fakt nevadí, že u vás budu?

Kit:   Prosím tě! Už slyším mámu, jak říká, že je tu naděje, že mě donutíš se vážně učit.

Daniel:   Jo?

Kit:   Radši se budu s tebou učit, než abych bez tebe... asi tak cokoli.

 

 (na jilemnickém nádraží)

Kit:   Támhle je máma! Mami, už se řítíme!

Tereza:   Ahoj kluci! To jsem ráda, že vás zase vidím spolu. Už jsem se vás nemohla dočkat. Hlavně na tebe, jsem se těšila, Danieli.

Kit:   Aha! Takže pořadí je určený.

Tereza:   To je. Ty se budeš hlavně učit.

Daniel:   Terezo, a vážně nevadí, že u vás budu...

Tereza:   Doopravdy nevadí, Danieli. Víš, takhle mám naději, že se Kitty bude aspoň tu a tam vážně učit.

Kit:   Cha! Co jsem ti říkal, Dani!

Tereza:   Cože?

Kit:   Danimu, jsem tuhle tvoji repliku odříkal už ve vlaku. Věděl jsem přesně, že ji řekneš.

Tereza:   Kitty, ty jsi trval na tom, že ti musím podepsat tu žádost o přeskočení ročníku. Navíc k tomu vyběhat nejrůznější potvrzení. Tak sedejte, mám pro vás totiž jedno velký překvapení.

Kit:   Fakt? Takže  nasedat!

 

 (u Arroyů před domen)

Tereza:   Možná, že byste se chtěli podívat do maringotky...

Kit:   Mamííí! Ty jsi fatastická! Dani, uvidíš osmý div světa! Pojď!

Tereza:   Věci si nechte zatím v autě. Pak se vybalíte.

Daniel:   (při chůzi do svahu) To je teda vejšlap. Máte obrovskou zahradu.

Kit:   Už tam budeme, vydrž to ještě chvíli. Je to stará maringotka. Už tady stála, když jsme tenhle dům koupili. Já si na to moc nepamatuju, byl jsem ještě prcek, ale vybavuje se mi, jak máma s tetou Clarou a jejím mužem Petrem dávali barák dohromady.

Daniel:   Tak to jste bydleli v tý maringotce, ne?

Kit:   Většinou u Clary a Petra. To ještě neměli dvojčata Naďu a Věrku. Ale občas jsme právě v tý maringotce všichni přespali, aby se nemuseli pořád vracet tam a zpátky. - Tak a jsme tady.

(zarachotí klíč v zámku a dveře od maringotky se otevřou, v maringotce)

Daniel:   Páni!

Kit:   Ty bláho! Ještě na jaře byla maringotka plná haraburdí! Tady se nám to bude...

Daniel:   Učit.

Kit:   Jo, to jsem přesně chtěl říct. Přivedl jsem si domů tyrana.

Daniel:   To záleží jenom na tobě, jestli budu muset přistoupit k donucovacím prostředkům.

Kit:   K tomu nedojde, protože tě budu uplácet. Třeba takhle (vlepí mu pusu a plácne sebou na postel) Pojď ke mně, chci tě obejmout. - Moc krásně hřeješ. Myslím, že tady pod tím tričkem bude ještě příjemnější teplo...

Daniel:   (potichu) Počkej.

Kit:   Dobře, trochu přibrzdím.

Daniel:   Víš... já... chtěl bych něco...

Kit:   Co? Máš děsně studený ruce. Myslím, že bych s tím zahříváním měl spíš spěchat.

Daniel:   Chtěl bych navrhnout jedno pravidlo.

Kit:   Pravidlo? Jaký pravidlo?

Daniel:   Jestli tu máme spát... společně.... tak tohle místo bude na spaní. Jenom na spaní.

Kit:   Tak na tyhle řeči tady mám mámu. A pokud vím, tak ona nic takovýho neříkala.

Daniel:   Neříkám, že nikdy nemůžeme... Že bychom nemohli...  něco, snad... Ale ne tady, dobře?

Kit:   Proč ne, ksakru, tady! Já chápu, že to tady není tak hezký jako u vás doma, ale...

Daniel:   Je to tu perfektní. Ale budeme tady spát každou noc, a já nechci – nemůžu každej večer přijít sem a vědět, že chceš, nebo vlastně že počítáš, že budu muset...

Kit:   (vyskočí) Muset? Muset?! Co tím chceš jako říct, že budeš muset?! Jdu dolů do domu. Tohle nebudu poslouchat.

Daniel:   Počkej, počkej. Promiň, cariňo. Nezlob se. Nechtěl jsem tě urazit.

Kit:   (po krátkém mlčení) Omlouvám se. Já vím, že jsi mě nechtěl urazit. Nevím, co mě to popadlo. Asi jsem byl trochu mimo. Nechci, aby sis myslel, že mi něco nemůžeš říct.

Daniel:   Nemyslel jsem to tak, že bych nechtěl... Vlastně pořád nevím, jak to vysvětlit.

Kit:   Nemusíš.

Daniel:   Ale já bych chtěl. Teda jestli se mi to podaří. Vím, že z části tušíš, co se stalo tehdy, v prvním ročníku...

Kit:   Nemusíš o tom mluvit, Dani.

Daniel:   Já ale chci o tom mluvit. S tebou a teď. – Víš, tenkrát jsem sotva začínal chápat různý věci, ty o sobě nebo o světě. A v jinejch věcech jsem se nevyznal vůbec. Tomáš Soukeník se vždycky ke mně choval přátelsky, i Marek Ziegler a ostatní. Nikdy jsem nebyl moc dobrý v rozpoznávání lží. Najednou jsem patřil k  populární skupině. Těšilo mě to. Stouplo mi to do hlavy, a proto jsem neviděl věci, který by se mi jinak asi nelíbily. Nechtěl jsem, aby bylo znát, že jsem mladší než oni a že se snad bojím dělat věci, o kterých tvrdili, že se jich bojí jenom děti.

Kit:   Můžu si zase sednout k tobě?

Daniel:   Asi to bude lepší, když zůstaneš tam, kde jsi. Promiň, mně se to asi takhle říká líp.

Kit:   Dobře.

Daniel:   Až moc pozdě se ukázalo, že to všechno byla jenom krutá hra. Někdy si něco vyfotili a až potom se ukázalo, že jedinej já mám na těch fotkách vidět obličej. Někdy mě jenom vyhecovali, několikrát mě opili. Tomáš prostě předstíral, že je to mezi námi doopravdy a že takhle to dospělí dávaj´ najevo. No a jednoho dne...

(Danielova vzpomínka)

Marek: Morgensterne, hvězdo naše jasná, vítej u nástěnky cti! Ale co to tady vidíme? Hmmm, kdo to je na týhle fotce? Naše jasná hvězdička Morgenstern! Úchyl Morgenstern!! Cha, cha, cha...

Vyvěsili ty fotky na nástěnku u studijního. Ten den jsem se naučil spoustu nadávek, který jsem nikdy dřív neslyšel. - Ne, prosím, nechci utěšovat.

Kit:   To ani já ne. Ale musím tě držet, nebo... nebo se rozkřičím, abych to všechno přehlušil.

Daniel:   Nechceš to už asi dál slyšet, co?

Kit:   Ne, chci to slyšet, všechno. Když ty jsi tohle musel všechno prožít, tak co to pro mě je, jenom si to vyslechnout. Ale jestli už nechceš...

Daniel:   Chci ti to teď všechno říct. Jseš první, komu to všechno říkám. - Ty fotky rychle zmizely a zůstala spousta fám. Říkal jsem si, že to nějak přežiju a brzy už budu doma. Jenomže Markovi připadalo jako dobrej nápad jednu z těch fotek poslat tátovi na jeho pracovní mail.

Kit:   Prosím tě, jak se k němu dostal?

Daniel:   Nevím, nejspíš si ho vygooglil na netu.

Kit:   Ale proč by to dělal?

Daniel:   Asi doufal, že se už do školy nevrátím. A vlastně jsem ani nechtěl, jenomže...

(Danielova vzpomínka)

Otec: Ty hnusnej uchyláku! Místo toho, aby byl z tebe pořádnej chlap, tak seš buzerant. Ale já to z tebe vymlátím, ty buz....

Daniel: Auuu!!! Už to nevydržím, prosím tě, už ne, prosím, au! Au! Táto...

Koneckonců to byla moje vysněná škola. Tolik jsem se na ní těšil a měl jsem takovou radost, že mě na ni vzali. Nechtěl jsem, aby to zničil někdo jako Marek.

Kit:   Dani, ale já bych nikdy...

Daniel:   Já vím, že ne! Ale na tom nezáleží, chápeš? Prostě nedokážu ovládat, na co myslím. Děje se to samo, jako když... třeba jako když ucukneš, když se ti něco rychle mihne před očima. Nepřemýšlíš nad tím, prostě to uděláš, pokaždý a automaticky. A tohle funguje podobně. Takže jestli je to problém, tak...

Kit:   Není! Totiž je – chci říct, sakra. Jasně, že to je problém. Ale ne tak, jak myslíš.

Daniel:   No, já vím, že je to problém. Spíš bych se tě zeptal, jestli...

Kit:   Chci bejt s tebou! To jsi měl na mysli, ne? Teď se k tobě ale přitulím...Je to v pohodě?

Daniel:   Úplně.

Kit:   Slibuju, že nikdy nebudu dělat nic, co nechceš. Teda nevztahuje se to na lechtání, souboje na vodní pistole, fňukání, že se mám učit, posmívání se ti, až budeš  mít ráno rozcuchaný vlasy ... (vlípne mu pusu)

 (u Arroyů v kuchyni)

Tereza:   (její hlas za dveřmi)  Cože? Cože jsi? Říkals, že na ty peníze nespěcháš, a teď tohle?!... To je  přece nesmysl!... Já tě poslouchám, ale myslím, že tomu sám nevěříš. ... No jasně, z právního hlediska možná, jenže s tebou se vždycky dalo domluvit, a teď... Tak fajn. Hele, já ti třeba i věřím, že tě napálili, ale co teď jako budu dělat?  ... A nejde to ještě vzít zpátky? ... Aha. ... No dobře, zapomeň na to. ... Tak ahoj.

Kit:   (vejde do kuchyně) Mami?

Tereza:   Ránko. Jak jste se vyspali?

Kit:   Daniel ještě spí. O co šlo?

Tereza:   Ale o nic. Nic, s čím by sis musel dělat starosti.

Kit:   No, ty vypadáš, že si je děláš, takže si je klidně můžu dělat s tebou.

Tereza:   To není nic pro tebe...

Kit:   Mami, je mi sedmnáct!

Tereza:   (vzdychne) Snad bude všechno v pořádku. Jde jenom o to, že jsem si na začátku roku vypůjčila nějaké peníze od Luďka Maliny, co bydlel kdysi v Krampeřicích a pak zdědil hotel v Jilemnici.

Kit:   Doufám, že jste udělali na to smlouvu.

Tereza:   Jistě že jo, ale mám mu ty peníze vrátit do konce července a já chtěla, aby mi ještě ňáký ten měsíc počkal. Rozjíždíme takovej projekt s jednou trutnovskou firmou.

Kit:   Projekt?

Tereza:   Chci se zúčastnit jednoho tendru jako subdodavatel. Petr našel přes svoje známý v armádě jednu nabídku. Ministerstvo obrany vypsalo veřejnou zakázku na softwere. Chci se spojit s jednou místní firmou, takže bych dělala jenom část. Byly by z toho hodně slušný peníze a myslím, že bych to zvládla.

Kit:   A proč ten Malina ti nechce počkat?

Tereza:   On by počkal, jenomže ten blboun tu pohledávku odprodal jedný úplně cizí firmě v Praze.

Kit:   To přece nemůže? Když má smlouvu s tebou. A ty s tím nesouhlasíš?

Tereza:   Zdá se, že může. Nevím, kde na to vezmu.

Kit:   Vezmeme. No a... je to hodně peněz?

Tereza:   Sto tisíc. Musela jsem kvůli tomu projektu ještě něco koupit a zaplatit kurz, abych měla razítko, který na to potřebujou.

Kit:   Udělám kafe a nasnídáme se na zápraží. - Ty cigarety na stole jsou co?

Tereza:   Kouřím jenom v nouzových situacích.

Kit:   Promluv si o tom s Petrem, třeba něco vymyslí.

Tereza:   Udělám to.

 

(po snídani v maringotce)

Kit:   Dani, volal Ondra a chtěli by jít s Bárou a s námi se koupat do lomu na Hrabačov.

Daniel:   Kdo je to Bára?

Kit:   Jeho holka. Vezmeme kola a vyrazíme. Oni už tam budou na nás čekat. Mám sice jenom jedno kolo, ale vezmu tě na rám.

Daniel:   Dyť jsem větší než ty. Ani přese mě neuvidíš.

Kit:   Neboj, je to skoro celou cestu z kopce.

Daniel:   Zabijeme se hned druhej den a ani si neužijeme prázdniny.

Kit:   Tak vzácný náklad bych nevyklopil. Ale jestli chceš, tak můžeš řídit ty.

Daniel:   Ani za nic. Já bych tě vyklopil určitě.

 

 

(v lomu)

Kit:   Tak vidíš, že jsme se nezabili. - Ahóóój!!!

Bára a Ondra:   Ahóóój!!!

Daniel:   Teda tohle jsem nečekal. To je paráda!

Bára:   Takže, kdo bude ve vodě prvnííí!

 

(po koupání)

Ondra:   Brrr!!! Docela studená, co? Až Bára vyleze, nachystá nám malej piknik.

Kit:   A že uhodnu, co s sebou táhne? (společně s Ondrou ) Babčiny koláčky! (smích)

Bára:   Nehrabte se mi v tom košíku! To mělo bejt překvapení, Ondro!

Ondra:   Promiň, když mě to nedalo. (zakousne si) Jsou prostě děsně dobrý.

Bára:   Ještě že jsi to práskl až teď. Prokecnout se ještě ve městě, tak sem ani nedojedeme. Tak dobrou chuť. - Tak co teď? Navrhuju rozpovídat největšího nemluvu. Kam chceš, Dane, jít po maturitě?

Daniel:   To... je složitější.

Bára:   Složitější? A proč? Nevíš, co budeš dělat? Tos teda dost prošvih´, hele.

Ondra:   Ježiš, Báro, kroť se. Dan není na tu tvojí prořízlou pusu zvyklej jako já.

Daniel:   Ale ne, to je v pohodě. Jde jenom o to, že rodiče chtěj, abych šel na práva, a já bych radši na pedagogickou.

Bára:   No a... Vzali tě někam?

Daniel:   Na obě.

Ondra:   Páni, gratulace.

Bára:   Hmmm, teda. A kam nakonec půjdeš.

Kit:   (vyprskne)

Daniel:   Na obě.

Bára:   (zakucká se) Ehm. Ty chceš chodit na dvě vejšky?

Daniel:   Nechci. Jenom zatím jaksi nemám odvahu přiznat rodičům, že mě práva nezajímaj´.

Bára:   Tak to je mazec. Ještě že naši nechtěj, abych šla na vysokou.

Ondra:   Kit jistě půjde někam na uměleckou školu.

Kit:   Nemusej mě vzít.

Ondra:   Tebe?! Prosím tě, všichni známe tvoje úžasný obrázky.

Daniel:   A ty, Ondro, až uděláš ten sportovní gympl?

Ondra:   Taky nechci na vejšku a naši to respektujou. Mají tady sportovní areál a já tam budu po matuře dělat instruktora. Už se těším.

Bára:   Héj, to je nefér. Podívej se, jak se k sobě Kit s Danielem přitulili.

Ondra:   Nikdy ti po koupání zima nebyla.

Bára:   Ach jo! Ale teď zrovna je. A víš, Dane, že Ondra byl první člověk, kterýmu tady Chrisitian řekl, že je gay?

Ondra:   Báro, fakt na tebe nikdo jinej kromě mě není zvyklej.

Kit:   (se smíchem) Ale já docela jo. Bylo to v létě, seděli jsme tenkrát u vás pod sjezdovkou a bylo mi skoro na omdlení, když jsem ti to říkal.

Ondra:   Jo, mohl ses koupat ve vlastním potu a uši ti svítily jak semafor. 

Bára:   Ondro, ty seš ale děsnej.

Ondra:   Já, jo?

Kit:   To je v pohodě, Báro. Ondra se mě pak zeptal, jestli se mi líbí.

Bára:   Faaakt? Tak to se mě teda nikdy nezeptal.

Ondra:   Holek se přece takhle neptáme, ne?

Bára:   Jo, a od kdy? Ale měli byste. A cos mu, Kite, řek´? Ne, počkej, já to vím. Nelíbil, že jo? Má trochu nohy do „o“ a trochu velkej zadek.

Kit:   (se smíchem) Ne, ne... Můžu to, Ondro, prozradit?

Ondra:   Ale klidně. Sám vidíš, jak je Bára dneska rozjetá.

Kit:   Zeptal ses: Když řekneš ne, uleví se mi, nebo se urazím?

Bára:   Jasně, ješitný chlapi, ty jo!

Kit:   „Seš pako. Stejně myslím, že jsem to věděl“.

Ondra:   Co?

Kit:   Jsi mi tenkrát řekl.

Ondra:   To už si nepamatuju.

Bára:   Kecá. Moc dobře si to pamatuje. Viď, Ondrýsku.

Ondra:   Nech si toho Ondrýska, Baruno.

Daniel:   Ty koláčky ztvrdnou, jestli je hned nepokoříme.

Bára:   A hele ho, jak se rozmluvil. No, láska prý prochází žaludkem.

 

 (ráno v maringotce, vybrování mobilu)

Daniel:   (rozespale) Ano?

Morgensternová:   Ahoj Danieli! Jak se máš?

Daniel:   Mami?

Morgensternová:   No máma.

Daniel:   Počkej, jenom vyjdu ven, ať někoho nevzbudím.

Morgensternová:   Pořád jsi u toho svého kamaráda?

Daniel:   Ano.

Morgensternová:   Nastupuješ čtrnáctého...

Daniel:   Já vím!

Morgensternová:   A otec si myslí, že by bylo dobré, kdybys přijel dřív.

Daniel:   Mám s sebou notebook. Jestli si mám něco připravit předem, zvládnu to i odsud.

Morgensternová:   Otec by s tebou rád všechno probral osobně. A taky nebude od věci, když si zvykneš na režim, aklimatizuješ se. Nemůžeš přijít z divočiny rovnou do kanceláře.

Daniel:   Tady přece není žádná divočina.

Morgensternová:   Takže buď prosím doma v pondělí, ano?

Daniel:   Už tohle pondělí?! Ale já bych vážně radši...

Morgensternová:   Danieli!

Daniel:   (pro sebe) Já vím, nekomplikuj mi život. Proč se nemůžeš chovat, jak se patří. Jestli neposlechneš, budu muset o tom říct tvému otci...

Morgensternová:   Co říkáš?

Daniel:   Že teda přijedu.

Morgensternová:   Výborně. Čekáme tě. Ahoj. (zavěsí)

Kit:   (rozespale) Co ty tady?

Daniel:   Opaluju se, abych vypadal přesně jako ty.

Kit:   V pyžamu. - Děje se něco?

Daniel:   Kdy tady bude to letní kino?

Kit:   Proč? Příští úterý.

Daniel:   Tak to už tady nebudu.

Kit:   Cože? Proč?

Daniel:   Než jsi přišel, tak jsem mluvil s mámou. Musím domů už v pondělí.

Kit:   Ale ne! To přece... To už je za pět dní!

Daniel:   Já vím. Sto dvacet hodin, sedm tisíc dvě stě minut, čtyři sta třicet dva tisíc vteřin.

Kit:   Bude to hroznej nezvyk, mít tě tak daleko.

Daniel:   Já vím. Bez tebe. - Tvoje dlaň tak krásně hřeje. To a ještě devět set devadesát devět miliónů devět set devadesát tisíc devět set devadesát devět věcí mi bude chybět.

Kit:   Budeme si volat a psát.

Daniel:   Je to teď pro mě ještě o to těžší...

Kit:   Co?

Daniel:   Vždyť víš, ten dopis... Vážně jsem nevěděl, že táta se živí taky zastupováním vymahačských firem.

Kit:   Ale to přece není tvoje vina.

Daniel:   Tvoje  máma si třeba myslí, že bych s tím mohl něco dělat...

Kit:   Nic takovýho si rozhodně nemyslí, máma byla vždycky nohama na zemi. Navíc jsme si to nadrobili sami. Neříkám, že by nebylo fajn, kdyby nám z toho někdo pomoh, ale není to ničí povinnost, a tvoje už vůbec ne.

Daniel:   Dělá mi to můj předčasnej odjezd ještě těžší.

Kit:   Pojď zpátky do maringotky, celej se klepeš. A pak vyrazíme na výlet. Musím si tě ještě užít do zásoby.

 

(v maringotce)

Kit:   Budeš mi strašně chybět, Dani. Strašně, děsně, šíleně moc.

Daniel:   Ty mě taky. Tolik bych chtěl, aby... Mrzí mě to. Myslel jsem, že to do tý doby, než budu muset odjet... tak...

Kit:   Neloučíme se přece napořád. Není kam spěchat. A přestaň se takhle tvářit, nebo si tě takhle vyfotím a tu fotku dám na Facebook.

Daniel:   Nemám Facebook.

Kit:   Nemáš? A jak si budeme psát? Snad ne esemeskama, to by bylo fakt retro.

Daniel:   A taky by to lezlo do peněz, protože ti hodlám psát pořád. Myslel jsem spíš na WhatsApp.

Kit:   Tak ten moc nepoužívám, ale proč ne. Každopádně, pokud jsou tam profilovky, ta moje výhrůžka platí.

 

 (na nádraží, přijíždí vlak)

Kit:   Neloučíme se, jasný?

Daniel:   Jasný. Jenom tě tady nechávám, aby ses mohl učit. A až uděláš zkoušky...

Kit:   Ještě nevím, jestli je udělám.

Daniel:   Až je uděláš, zavoláme si a já za tebou přijedu.

Kit:   (šeptne mu do ucha) Miluju tě.

Daniel:   Já tebe taky.

Kit:   Už jdi, ať mi můžeš brzy zavolat, že jsi v pořádku dojel.

(bouchnutí vagónových dveří, zapískání, vlak se rozjíždí)

(pípne SMS, Kit ji přečte) Ještě jsme ani nedojeli do Prahy a už mi chybíš, mi ceilo. (vymačká tu svoji) Myslím na tebe a pořád budu.

 

25

(kancelář)

Danielův otec:   Tak tady budeš sedět. - Magdo, tohle je  můj syn Daniel.

Daniel:   Dobrý den.

Magda:   Dobrý den. Já jsem Magda.

Danielův otec:   Magda tu má jako čerstvá absolventka práv svoji první praxi. – Magdo, kluk tu bude jako každej jinej Franta nebo Pepa, žádný úlevy, jasný?

Magda:   Jistě, pane doktore.

Danielův otec:   Na to pondělí ráno máme všechno?

Magda:   Skoro. Dodělávám tady ta poslední prohlášení, pan Rizzi je přijde podepsat v pět hodin. Jenom zaběhnu s plnou mocí na CzechPoint a máme to pohromadě.

Danielův otec:   Výborně. Musí to tam být zítra v devět ráno, takže se tu stavím řekněme... kolem páté, abych se na to ještě podíval.

Magda:   Dobře, pane doktore, dám vám to na stůl.

Danielův otec:   Víš, moc dobře, Danieli, že já příliš často nechválím, ale tady Magda je spolehlivá a pečlivá. - Tady tyhle složky se budou týkat tvého prvního úkolu, tak se na to podívej. -  Musím už  jít.

Magda:   Na shledanou, pane doktore.

Daniel:   Ahoj, tati.

Magda:   Tvůj táta ti jistě už hodně řekl... Tak nevím, co bych... Kancelář není, jak vidíš, moc velká. - Tak třeba tady ta velká tiskárna je i kopírka a skener. S tím umíš, ne?

Daniel:   Jo, myslím, že to zvládnu.

Magda:   Bezva. Kdyby v ní došel papír, tak je v týhle skříni. V ní jsou i tužky, bloky a tak. (po chvilce) Asi tě to moc nezajímá, jak pozoruju.

Daniel:   Kde máte toalety?

Magda:   Pánský jsou tamhle na konci tý chodbičky, hned za kuchyňkou.

Daniel:   No asi se půjdu podívat na tu složku, co mi dal táta. Jinak díky moc za to průvodcovství po kanceláři.

 

 (na toaletách, Daniel mluví s Kitem po telefonu)

Kit:   Tak co, jak to jde? Jsem jako na trní. A upřímně, na tom trní začíná bejt dost nepohodlně.

Daniel:   Táta mě dneska vzal k sobě do kanceláře.

Kit:   Není tě skoro slyšet.

Daniel:   Jsem v tátově kanceláři na záchodě. Už jsem to nemohl vydržet a musel jsem ti zavolat. Bude to tady docela vopruz.

Kit:   No, já myslím, že se advokáti nenudí.

Daniel:   Tak to budu asi první. Dostal jsem první causu.

Kit:   Faaakt?

Daniel:   No. GroCom – Analýza pro podání nekalosoutěžní žaloby.

Kit:   Co to je?

Daniel:   Šanon o čtyři sta padesáti šesti stranách.

Kit:   Hm. Tak to není asi to, co sis představoval, že budeš dělat.

Daniel:   No to teda není. Kvůli tomuhle jsem musel od tebe odjet dřív.

Kit:   Chybíš mi, Dani.

Daniel:   Ty mě taky, cariňo.

Kit:   Uf... Jak se tady bez tebe mám učit?

Daniel:   Určitě líp, než kdybych tam byl.

Kit:   Jak to?

Daniel:   Protože bych tě jenom vyrušoval?

Kit:   A jak bys mě vyrušoval?

Daniel:   Uhm... No... Třeba bych...

Kit:   No?

Daniel:   Si namotával pramínky tvých vlasů...

Kit:   A co ještě?

Daniel:   Nejspíš bych to dlouho nevydržel a...

Kit:   Co? Pravidla se neporušují, ty se dodržují.

Daniel:   Tak já je od teď ruším a...

Kit:   Nejsi tady...

Daniel:   Já vím... Děsně moc bych tam s tebou chtěl bejt.

Kit:   Jsi tady se mnou.

Daniel:   Já vím. Ale ty tam máš Ondru, Báru, dvojčata, Petra a Claru...  - Je něco novýho ohledně tam toho?

Kit:   Zatím ne. Jak jsi poradil mámě a Petrovi, že to musíme zdržovat.

Daniel:   To je asi jediná možná cesta v tuhle chvíli. Měl by vám přijít dopis a v něm bude, do kdy se musí zaplatit. A než zjistí, že peníze nedorazily a než se k něčemu rozhoupají, tak s trochou štěstí budete mít zakázku a přemluvíte je, ať počkají, nebo ať souhlasí se splátkami.

Kit:   Ani se ti nedivím, že se ti nechce jít na práva.

Daniel:   Budu muset končit.

Kit:   To je škoda. --- Víš, koho tu v posteli místo tebe mám?

Daniel:   Teda!

Kit:   Učebnice a sešity! Je to docela zvrácený, ale připomínají mi tě.

Daniel:   To je fakt ulítlý.

Kit:   Každej kousek tady v tý maringotce je nasáklej tvou vůní. Všechno má tvý oči, tvůj úsměv... Chybíš mi, Dani.

Daniel:   Miluju tě.

Kit:   Já tebe taky.

Daniel:   Musím jít. Ahoj.

(ukončí hovor, z kanceláře zazvoní pevný telefon)

Daniel:   (udýchaně) Morgenstern, Kincl a partneři, u telefonu Morgenstern... ale ne tamten Morgenstern...

Slecha: Cože to?

Daniel:   Eh... dobrý den... Dovolal jste se do...

Slecha:   Jo, krucifix, já vím, kam jsem se dovolal. Ale kdo jste vy?

Daniel:   Tady Daniel Morgenstern.

Slecha:   Jo mladej? No paráda, a tátu tam nemáš?

Daniel:   Není tady. Promiňte, a kdo volá?

Slecha:   Slecha, Karel Slecha. Tvýmu tátovi jsem se nemoh´ dovolat na mobil. Vyřiď mu, že se mi neozval a že vyhlášení toho tendru na ministerstvu obrany je už na konci tohohle měsíce. Von už bude vědět. Jestli to těm kreténům vidláckejm támhle vodněkud z hor přiklepnou, tak ať si mě nepřeje, jasný? Ta banda mi pije krev už pěkně dlouho. Šmejdi! ... No nic. Prostě vyřiď tátovi, ať s tím kouká něco udělat.

Daniel:   Mám to napsaný a vyřídím.

Slecha:   Fajn. Tak ahoj.

Daniel:   Nashledanou.

 

(po obědě)

Daniel:   Jakej byl oběd?

Magda:   Výbornej. Vaří tam moc dobře a mají meníčka za dobrou cenu. Zejtra bys měl jít s náma.

Daniel:   Tak dobře. Rád.

Magda:   Skvělý.

Daniel:   Ještě jsem chtěl... Chci se podívat, jestli máme něco k tomu sporu, co teď řešíme. Bellamy Financial?

Magda:   Jo, Bellamy Financial.

Daniel:   To je ono.

Magda:   Archiv přes den nezamykáme, jenom když odcházíme. Teď se tam dostaneš v pohodě. Můžu ti s tím pomoct?

Daniel:   Ne ne, to zvládnu. Děkuju.

Magda:   Oká. Mělo by to být podle abecedy, ale to určitě víš. Tak snad to najdeš. - Danieli?

Daniel:   Co?

Magda:   Jsi v pohodě?

Daniel:   Jo, jsem.

Magda:   Do pohody teda podle mě máš docela daleko.

Daniel:   Ne vážně... Teda, jsem dneska už ňákej unavenej...

Magda:   Klidně běž domů dřív. Já to na tebe nepovím. Už jsem si myslela, že jsi stejnej workoholik jako tvůj táta.

Daniel:   Asi... tak trochu. Tak ještě se v rychlosti kouknu na ty Bellamy Financial a půjdu.

 

 

26

(pracovna Danielova otce)

Daniel:   Tati...?

Otec:   Zavři dveře. A sedni si. --- Původně jsem tě chtěl vidět v jiné věci. Teď jenom přemýšlím, co z toho je nechutnější. Zastavil jsem se ráno v kanceláři vyzvednout pár dokumentů ze sejfu. A když už jsem tam byl, napadlo mě, že se podívám na týdenní reporty aktivity. Věděl jsi, že všechno, co kdokoli udělá na firemním počítači, se zaznamenává a ukládá na server? A vážně netuším, jak toho v pracovní době můžeš stíhat tak málo...

Daniel:   To... to je jenom tím, že je všechno tak nový. Určitě se to bude zlepšovat. Slibuju.

Otec:   Hm, hm... – (vyjede) Myslíš si, že jsem debil? Co mi k tomu mobilu řekneš, co?

Daniel:   Tati! To přece nemůžeš?! Brát mi můj mobil!

Otec:  To teda můžu! Bydlíš  pod mojí střechou, jíš jídlo, na který sis ještě nevydělal a dávám ti kapesný, který si podle všeho ani nezasloužíš!

Daniel:   Ale to přece...

Otec:  Tobě to tehdy nestačilo? Místo, abys byl pořádnej chlap, tak se radši budeš dál tahat s úchylama? Co je to vůbec zač, tenhle buzerant? No tak, na něco jsem se tě snad ptal! To je ten tvůj kamarád z Krkonoš? Ano, nebo ne?!

Daniel:   Christian není žádnej úchyl....

Otec:  Mlč! Takhle se mnou mluvit nebudeš. Jak je možný, že můj syn, v mý vlastní firmě, nezákonně manipuluje s klientským spisem, aby matinka ňákýho zasranýho teplouše...

Daniel:   Tati!

Otec:  Drž hubu! Ňákýho buzíka nemusela platit, co si napůjčovala! - No nečum, myslel sis, že si to nedám dohromady, když dlužník bydlí v debilní díře s tím samým debilním názvem, jako má čirou náhodou ta debilní díra, kde ses flákal půlku prázdnin? Ta socka bude muset všechno zaplatit, do posledního halíře.

Daniel:   Ale...

Otec:  Teď mě dobře poslouchej. Jestli nechceš, aby tvoji nejdražší přátelé přišli o ten tendr a do dvou týdnů měli na prahu exekutory, uděláš, co ti teď řeknu. Zavoláš tomu buzerantovi z vidlákova a hezky pěkně mu řekneš, ať jde do hajzlu.

Daniel:   To přece nemůžu... (otec ubalí Danielovi facku)

Otec:  Co nemůžeš? Co?! Jestli to neuděláš, tak si buď jistej, že jemu a tý jeho mámě neplatičce dokážu zavařit tak, že se tě sami budou chtít zbavit jak prašiviny. Rozuměls! (zmírní) Hele, Danieli, podívej se na to rozumně. Tohle jsi doopravdy podělal. Já ti tu nabízím, že to smažeme. Začneme nanovo. Novej život. Ježišmarjá, vždyť já ti dokonce říkám, že dosáhneš svýho, sakra! Chtěls jim pomoct, fajn! Šels na to zatraceně blbě, ale já jsem ochotnej přivřít oči. Dostanou zakázku, zacálujou, co maj, a budou žít šťastně až do smrti.

Daniel:   Dobře. Řeknu mu to, až pojedu do Obrtína.

Otec:  Hned!

Daniel:   C-co?

Otec:  Řekl jsem, že to uděláš teď hned, tady přede mnou. A žádný kecy kolem.

Daniel:   To přece nejde...

Otec:  Co jde a nejde, teď určuju já. No tak? Vezmi ten zatracenej mobil, najdi si Kittiho z Idylkova ...

Daniel:   (vyťukává do mobilu)

Kit:   Dani! Konečně! Já tu čekám na zprávu od tebe už celou věčnost? Víš, jak mi chybíš? Strašně! Mám sto chutí....

Daniel:   (bezbarvě) Christiane...

Kit:   ... se sebrat a přijet za tebou ... – Uh – cože? Dani, děje se něco?

Daniel:   Jenom ti chci říct, abys mi už nevolal. Ani nepsal. Nikdy. Už tě nechci vidět ani slyšet. Prostě mě nech na pokoji.

Kit:   Počkej, co? Proč? Dani, mluv se mnou! Co se stalo? Tohle přece nemůžeš myslet vážně!

Daniel:   Díky za snahu, ale už tě k ničemu nepotřebuju. Teď jsem doma s rodinou, mám práci, půjdu studovat a ty...mě nezajímáš.

Kit:   Ale to není pravda, proč mi neřekneš, co...

Daniel:   Je konec. Díky za všechno, ať se ti daří, Cristiane.

Kit:   Ne, počkej!

Daniel:   Svět nezměním. (zavěsí)

Otec:  Fajn. Zvládls to dobře. Zítra dostaneš novou SIM kartu. A už si nikdy nemysli, že se nedozvím, když mi lžeš. Ode dneška budeš pod dohledem, rozumíš? Žádný kraviny. A dokud neuvidím, že už máš rozum, rozhoduju tu já. O všem. Budeš se chovat jako normální člověk. Jako můj syn! - Nic neslyším.

Daniel:   Co chceš ještě slyšet... Jdu k sobě do pokoje.

 

 

 

 

27

(u Kita v pokoji, zaťukání na dveře)

Kit:   No...

Bára:   Kotě, jsi tam?

Kit:   Nejsem.

Bára:   Nejseš nahej, nebo tak něco?

Kit:   Mám pyžamo a spím. Ale jestli se tak bojíš, co bys mohla vidět, tak nelez lidem do ložnic.

Bára:   Jedem s Ondrou do Vrchlabí, jedeš taky.

Kit:   Nejedu.

Bára:   To nebyla otázka. Jedeme autem. Protože hádej, komu už bylo na rozdíl od tebe osmnáct? A hádej, kdo dostal řidičák?

Kit:   Tak to gratuluju, ale nejedu.

Bára:   Jestli nepojedeš, tak mě Ondra zabije.

Kit:   Tak dobře, jestli jde o tvůj život, tak teda pojedu.

 

 (v kavárně)

Kit:   Místo toho, abych byl v posteli a už nikdy nikam nevylezl, jsem skončil v kavárně s dortem a cappuccinem.

Bára:   Je to těžkej přerod?

Kit:   Docela jo, vzhledem k momentální situaci.

Ondra: Tak co?

Kit:   (zabručí) Nic.

Bára:   No a... už jste spolu nějak...?

Kit:   Nic. Ještě jsme spolu nic. A už spolu asi nic mít nebudem.

Bára:   Ale to přece není možný! Dyť jste byli tak... tak hroozně v pohodě!

Kit:   Já vím. Taky to nechápu. Nejspíš ho rodiče museli nějak přinutit... Ne to je blbý slovo, spíš přesvědčit. Jasně, já vím, že to byly všecko kecy, co mi vykládal do telefonu, ale já jsem si pak něco uvědomil. Těsně před tím, než zavěsil, mi řekl, že svět stejně nezmění. To je totiž taková naše věc.

(v Kitově představě)

Daniel:   Škoda, že nemůžeme změnit svět.

Kit:   Ale proč, jasně, že můžeme. Svět, to jsme my. Dokud každý nezačne u sebe, nic se nezmění. Změníme sebe – a změníme svět.

Daniel:   Možná jsou lidé příliš zbabělí na to, aby s něčím začínali.

Kit:   Možná nejsou zbabělí, možná jsou jen opatrní. Když se někdo spálí, kdo by mu vyčítal, že se nechce přiblížit k ohni?

Kit:   Prostě to něco znamená. To je fuk. Podle toho vím, že se neozve. Rozhodl se tak, nevím proč, ale nic s tím nenadělám.

Bára:   To mi k tobě nepasuje. Nepřipadáš mi jako člověk, co se jen tak vzdá.

Kit:   Možná jsem jenom realista, jasný?! Nebere telefon, neodepisuje na zprávy, tak co mám asi tak dělat? A než řekneš, že za ním mám zajet, tak už se před čtrnácti dny stalo. Potěšil jsem se pohledem na idylku nedělního rodinného oběda na terase a zase jsem šel. Nemá-to-cenu.

Ondra:   To je fakt na  nic. - Co kdybysme si zajeli domů pro věci a šli všichni na plavečák.

Kit:   Je to od vás milý, ale jestli to neva, radši bych jel domů.

 

28

(u Morgensternů doma, u večeře)

Otec:  Jak to všechno, Danieli, zvládáš? Přednášky na právech, u mě v kanceláři?

Daniel:   Čtvrtky jsou nejnáročnější, to máme nejdelší vyučování z celého týdne. Proto bývám v pátek u tebe v kanceláři trochu mimo.

Otec:  To se časem poddá. Po třech měsících, co jsi u mě ve firmě, ses zlepšil a spoustu věcí už děláš bez pomoci. Jsem přesvědčený, že jsme nasadili dobrý kurs.

Daniel:   Ano.

Otec:  Myslím , že je čas, aby sis našel přítelkyni.

Daniel:   (zaskočí mu) Já nemám moc času se seznamovat.

Otec:  To nevadí. Příští čtvrtek přijde na večeři Magda.

Daniel:   Magda?

Otec:  Loukotková, z kanceláře.

Daniel:   Ale – ale proč?

Matka:   Měl by ses víc vídat s děvčaty i jinde než v práci nebo ve škole.

Daniel:   Ale já nehledám přítelkyni! Vždyť –

Otec:  Nesmysl! Máš čas o víkendech. A někdy si můžeš vzít volno v práci, když nebude nával.

Daniel:   Já ale vážně myslím, že...

Otec:  Obávám se, že na tom budu muset trvat. Snad jsme se dohodli, že než dostaneš konečně rozum, budeš dělat, co ti řeknu. A já říkám, že potřebuješ někoho, kdo tě doprovodí na banket, na golf nebo na oběd. To víš, práce, to není jenom koukat do počítače a psát smlouvy nebo obžaloby. Ti důležití klienti čekají, že se jim budeš věnovat osobně. Že budeme vědět, kterou charitu podporuje jejich manželka a na jaké kroužky chodí jejich děti. Networking, rozumíš? A k tomu všemu potřebuješ, řekněme, dekorativní partnerku. Nemám pravdu, Aneto?

Matka:   Danieli, tvůj otec má pravdu,  Myslím si, že Magda Loukotková je velmi dobrá volba.

Otec:  Pozvání k nám na oběd je teprve začátek. Nemysli si, že tím to skončí. Potom ji pozveš... třeba na koncert.

 (po společné večeři s Magdou, u dveří)

Otec:  Rádi vás, Magdo, zase uvidíme.

Matka:   Doufám, že to bude brzy. Jste velmi sympatická.

Magda:   Děkuju vám za pozvání, pane doktore. Bylo to moc dobré, paní Morgensternová. Tak... nashledanou.

Otec:  Daniel vás ještě doprovodí.

Matka:   Ano, to je dobrý nápad! Určitě si máte spolu co říct.

Daniel:   Jenom se oblíknu.

 

(na procházce)

Magda:   Tak povídej.

Daniel:   A o čem?

Magda:   Ale no tak se nedělej. Tohle přece nebylo úplně běžný.

Daniel:   Otec má o tobě vysoký mínění.

Magda:   Možná, ale pořád jsem jenom ta, co má čerstvě po škole. Partneři advokátních kanceláří nezvou bejvalý studenty na večeře k sobě domů. Takže co je za tím?

Daniel:   Co je za tím... Nic...

Magda:   Tak je naprosto evidentní, že v nejmenším nestojíš o to, zvát mě na rande. Nic neříkej. Tohle to poznám. Takže buď někoho máš, nebo nemáš zájem.

Daniel:   Jsem jenom trochu nervózní. Prostě tyhle věci moc neumím.

Magda:   To je dost vidět. -Tak jo.

Daniel:   Co, tak jo?

Magda:   Tak  jo, budu s tebou chodit.

Daniel:   C-co?

Magda:   Tak teď váhám, jestli bych se neměla urazit.

Daniel:   Promiň, já jsem to tak nemyslel.

Magda:   Hele, klid. Už zase vypadáš vyděšeně. Vaši chtěj´, abys měl holku, já se nebráním tomu občas si vyjít. Nebo třeba dostat dáreček. Řeknu ti to na rovinu. Já mám peníze ráda. Tvůj táta přece nebude proti, dát ti tu a tam menší kapesný, abys moh´ svoji holku někam vzít.

Daniel:   To by asi mohlo fungovat.

Magda:   Bezva. Mimochodem tobě vážně neuškodí si sem tam krapet odpočinout. Za těch pár měsíců, co tě znám, vypadáš čím dál hůř. Teda z čistě estetickýho hlediska vlastně ani ne. To vypadáš naopak dost dobře, když má člověk rád tyhle emo upíří typy.

 

29

(u Arroyů)

Tereza:   Kitty! Gratuluju! Věděla jsem, že to zvládneš! Tak povídej, byla to hrůza?

Kit:   Nakonec ani ne, spíš ty nervy před tím. No, i když matika byla maličko hrůza.

Tereza:   Cariňo, nevypadáš ale vůbec dobře.

Kit:   Ne, nic mi není. Jsem jenom děsně unavenej.

Tereza:   Ale máš to šťastně za sebou, a to je hlavní. Jsem na tebe pyšná.

Kit:   Dík.

Tereza:   Vypadáš vážně bídně...

Kit:   Říkal jsem ti, že jsem jenom unavenej. A co ten váš megaprojekt?

Tereza:   No, dobrý. Vlastně úžasný! Platíme, do půl roku to budu mít splacený, a pak... Ale to jsou věci, který by tě stejně nezajímaly. Sama v tom ještě tápu a teprve se učím.

Kit:   Hm...

Tereza:   Nemít Petra, tak ...

(Kit náhle omdlí)

Tereza:   Cariňo, co ti je... Kitty! Kitty!

 

(Kitův pokoj)

Tereza:   Nespíš, mi cielo? Už je to lepší?

Kit:   Mami, Dani... je socha.

Tereza:   Cože? Dám ti další prášky.

Kit:   Mami, viděl jsem ho, jak sedí s rodičema na terase. Po chvilce se otočil a podíval se přímo na mě. Už tě nechci nikdy vidět, řekl a pak začal šednout, od konečku prstů pořád dál a dál, až se změnil v kamennou sochu.

Tereza:   Cariňo,  je mi to tak líto.

Kit:   Jo, mně taky.

Tereza:   Jsem ráda, že už ti je líp... Teda... myslím...

Kit:   To je dobrý, mami. Ani nevím, jak mi vůbec bylo.

Tereza:   Křičel jsi ze spaní.

Kit:   Vážně?

Tereza:   Volala jsem ráno do školy a omluvila tě do pondělí a pak se uvidí.

 

30

 

(před domem Morgensternů)

Otec:  Musím ještě oškrábat námrazu na autě. Zatracená práce.

Matka:   Říkala jsem ti přece včera večer, abys šel dát auto do garáže.

Otec:  Mlč, Aneto! Nikdo se tě na nic neptal.

Matka:   Magdi, uděláme si báječné odpoledne. Na výstavě betlému jsem nebyla... no jako malá holka. A jako ta malá holka se taky tak těším.

Magda:   Ještě jednou děkuju za pozvání, paní Morgensternová.

Matka:   Aneto. Vždyť už jsi skoro jako člen rodiny.

Daniel:   Mami.

Matka:   Co? Ještě řekni, že ti to je proti mysli.

Daniel:   Všechno vždycky zveličuješ.

Matka:   Co je na tomhle k zveličování? Magda už je u nás skoro jako doma.

Otec:  Danieli? Máš venku nějaké... přátele. Vyřiď to rychle, za chvíli odcházíme.

 

(před brankou, Bára a Ondra)

Bára:   Čau.

Ondra: Ahoj, Dane.

Daniel:   Co... co tady děláte?!

Bára:   Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed...

Magda:   (přijde k nim) Kdo to je?

Bára:   Já jsem Bára a tohle je Ondra.

Daniel:   Běžte pryč, prosím.

Magda:   Něco nevím?

Ondra:  Jsme tady Danovi přátelé.

Magda:   Ty máš taky nějaký přátele, Dane?

Daniel:   To nejsou...

Bára:   Ale hlavně jsme Cristianovi přátelé.

Magda:   Cristian? Jakej Cristian? Hele, něco mi tady asi uniká...

Daniel:   Magdo, prosím tě, řekni rodičům, že můžeme vyrazit.

Bára:   Hej! Jako my jsme sem jeli až z Krampeřic...

Daniel:   To je vaše věc.

Ondra:  Není, Danieli. Cristian je náš kamarád a my jsme si řekli, že zkusíme zjistit, co se vlastně stalo.

Daniel:   Do toho vám nic není.

Bára:   Tak to teda je!

Otec:  (přichází k nim)   Danieli, řekni svým přátelům, že teď na ně nemáš čas. A kdo to vůbec je?

Magda:   Richarde! Simono! Dočista jsem na to dnešní bruslení zapomněla.

Otec:  Pardon...

Magda:   Strašně moc se omlouvám, pane doktore, ale slíbila jsem tady Simoně a Richardovi, že s nimi dneska zajdeme na zimák bruslit. Viď, zlato? Vůbec  nevím, jak mi to mohlo vypadnout. Hned to ale vyřeším.

Otec:  To nebude třeba, Magdo, klidně běžte bruslit. Danielovi trocha sportu jenom prospěje.

Magda:   Tak jestli vám to doopravdy nevadí...

Otec:  Ale vůbec ne. Užijte si to, mládeži.

 

(v pizzerri)

Magda:   Haló! Mladej, vnímáte nás? Hele, von je úplně mimo. Tohle vypij. Cukr plus alkohol rovná se horká griotka. Je to moc dobrý na nervy. A to ty teď fakt potřebuješ.

Bára:   Může mi někdo říct, co se tady vlastně děje?

Magda:   To bych taky ráda věděla, co se vlastně tady děje. Z Daniela asi nic nedostanu... Viď?!

Daniel:   Co?

Magda:   Nic, spinkej dál, broučku. Tváříš se celou dobu, jako když jsi mě poprvý zval na rande.

Ondra:  Když tě co?

Magda:   Na rande. To je dlouhá historie. A myslím si, že víte víc než já.

Ondra:  Na to bych nesázel. Poslední čtvrtrok nevíme vůbec nic.

Magda:   Já zas nevím nic předtím. A něco mi celou tu dobu, co Daniela znám, říká, že se muselo něco stát.

Ondra:  A ty to víš, protože...

Magda:   ... spolu pracujeme. Ve firmě jeho táty. Vlastně už od prázdnin, ale to byl ještě celkem v poho. Teprve pozdějc se něco muselo stát.

Bára:   Kit nám sám nechce nic říct, navíc přestal jezdit na víkendy domů.

Magda:   Počkej, počkej... Kit? To je kdo?

Bára:   Cristian. Je to náš kámoš. Chodili spolu... Než tomuhle přeskočilo a poslal ho bez vysvětlení do hajzlu.

Magda:   Oni – cože? Ježiš, no jasně! To jsem ale blbá, že mi to hned nedošlo. Mohlo mě to napadnout, po tom projektu s Robertsem. Chudák náš klient udělal tu chybu, že loni na jednu schůzku dorazil i se svým přítelem. To jste měli vidět šéfa. Před ním nic neřekl, že jo. Ale od tý doby, kdykoli o něm mluvil, byl to samej buzerant a úchyl.

Ondra:  No, každopádně, napřed jsme to nechali plavat, že to Kita přejde a tak. Ale pak skoro přestal jezdit domů. A v tom málu, který Krampeřicím věnuje, je nám jasný, že takhle to už dál nejde. Před čtrnácti dny se úplně sesypal a jeho máma musela volat záchranku. Naštěstí ho nemuseli nikam vézt a vyležel to doma...

Daniel:   Co se mu stalo?! - Totiž nic. Já s váma vlastně nesmím mluvit.

Ondra:   Přesně. Radši mlč a nemluv na nás.

Bára:   Ondro, přestaň. Jak to myslíš, že bys s náma neměl mluvit, Dane?

Daniel:   Jak to mám říct, když s tebou nemám mluvit?

Bára:   Hmmm... Tak to bylo logický. Můžeš na to bejt pyšnej. Tak vidíš, Ondro, říkala jsem ti, že mu doma Kita zakázali.

Ondra:   Proboha, je snad dospělej, ne?

Magda:   To je. Ale neřekla bych, že o tom ví. Tak a teď mi to pěkně řekněte od začátku. Potom spolu vymyslíme nějakej plán.

 

Konec třetí části