Jdi na obsah Jdi na menu

DANIEL A KIT / Část čtvrtá

29. 6. 2020

Čtvrtá část

 

31

 

(na školní chodbě)

Lucka:   Čau, ty jseš Kristián?

Kit:   Jsem. A ty jsi...

Lucka:   Já jsem Lucka.

Kit:   A?

Lucka:   Půjdeme někam, kde není tak narváno?

Kit:   Proč bysme měli někam chodit? Hele, já  nemám zase tolik času...

Lucka:   Nelíbíš se mi, a přinesla jsem ti tady... čokoládu.

Kit:   Ehm... děkuju... ale...

Lucka:   Proč bych ti měla dávat čokoládu, když se mi nelíbíš? Dneska máme přece ve škole ten Dobroden...

Kit:   Jo tak. Je to úděsnej název. Ale zase ne tak blbej nápad.

Lucka:   Souhlas.

Kit:   A dál?

Lucka:   Ale... vsadila jsem se s Gábinou, že tím, pro koho dneska udělám dobrej skutek, budeš ty.

Kit:   Aha. Tou čokoládou to teda považuj za vyřízený. Oká?

Lucka:   Ta čokoláda byla vlastně taková záminka. Chci ti pomoc.

Kit:   Ale já pomoc nepotřebuju.

Lucka:   Asi jsem to řekla špatně. Ty potřebuješ něco jinýho?

Kit:   A co podle tebe potřebuju?

Lucka:   Morgensterna.

Kit:   (odměřeně) Dík za tu čokoládu. (odchází)

Lucka:   Kristiáne, počkej! ... Nezlob se. Jsem prostě blbá. Fakt ti chci pomoct!

Kit:   Hele, nevím, kdo tě navedl, ale kašli na to.

Lucka:   Ale já musím! Nikdo mě nenavedl. Potřebuju zachránit rodinnou čest! A ty zase... Potřebuješ prostě zachránit!

Kit:   Nedramatizuj to, jo? – A cože potřebuješ zachránit?

Lucka:   Rodinnou čest.

Kit:   Rodinnou čest?

Lucka:   Lucie Zieglerová, těší mě.

Kit:   Cristian Arroyo, potěšení je na mý straně. Ale říkej mi Kit, Cristian mi neříká nikdo kromě – uh, vlastně nikdo.

Lucka:   Můj brácha je kretén.

Kit:   To je. Ale teď bez urážky, Lucko, starej se o svý věci. Oká?  - Nebo... Víš co, stejně na tom vlastně nezáleží... Tak pokud jseš kouzelná víla a umíš čarovat a dělat zázraky, rozhodně neváhej a dej se do toho. Jinak mě nech na pokoji.

Lucka:   Abrakadabra... Tak fajn. Měj se.

 

32

(Magdin pokoj)

Daniel:   Tady bydlíš?

Magda:   (vyjede) A co jako?! Je to možná hnusný, ale je to moje! Žádný taburetky u krbu? Žádnej perskej koberec? Každej holt nemůže bydlet v baráku se šesti ložnicema a třema koupelnama, víš? Někdo prostě bydlí ve třetím patře žižkovskýho činžáku, v bytě s prošlapaným linem a plísní v rozích.

Daniel:   Já  jsem to tak...

Magda:   Vy lidi nemáte páru, kolik co stojí. Prachy jsou pro vás jako bezednej pramen. Prostě je máte, budete je mít furt, tak proč o nich přemejšlet. To máš nájem, elektriku, plyn, internet, a někdy taky musíš jíst, že jo. Právnický knížky, něco na sebe, takový kraviny jako šampón nebo prášek na praní... Jasně, všecko jsou to blbosti, ale když to pak spočítáš, je to pálka.

Daniel:   Já – to ne, jenom, mysle jsem...

Magda:   No jo, já vím. Posaď se.

Daniel:   Nezlob se, nechtěl jsem tě urazit.

Magda:   Kašli na to, prostě to už neřeš. Něco pro tebe mám. (vyndá ze šuplíku mobil) Vezmi si ten mobil, měl by fungovat.

Daniel:   Tak to je mazec! Stará tlačítková Nokie. A co s tím mám dělat?

Magda:   Ty seš tydýt. Telefonovat, co asi. Proč Ondra s Bárou říkali, že se ti nemůžou dovolat?

Daniel:   Nemají moje nový číslo.

Magda:   Tys jim ho nedal? Ani svýmu klukovi jsi ho nedal? - Nedal, samozřejmě. Tak dobře. Ale vysvětli mi aspoň jednu věc. Tak nějak jsem pochopila, že táta ti přišel na toho tvýho Kita a bylo zle. Ale na rovinu, nepřijdeš mi extra spokojenej. Ani doma, ani v práci, a ze školy jsi urvanej jak borůvka. Tak proč? Proč se na to prostě na všechno nevykašleš? Peníze nepotřebuješ. To mi hlava fakt teda nebere.

Daniel:   Nemůžu ti to říct. Kdyby se to táta dozvěděl...

Magda:   Tak co? Co by se stalo?

Daniel:   Nesahej na mě!

Magda:   Ježiš, promiň. Já jsem... Moment. Bije tě? Ten hajzl tě bije, co? Ale zlato, tím spíš bys měl odtamtud zmizet!

Daniel:   Nikdo mě nebije!

Magda:   To bys přesně řekl, kdyby tě bil! Ale dejme tomu. Tak čeho se teda bojíš?

Daniel:   Máme prostě takovou dohodu! Já se budu chovat tak, jak si otec představuje, a on... mi vyjde vstříc v jiný věci.

Magda:   V jaký? V čem von tak může vyjít vstříc, prosím tě?

Daniel:   Nerozumíš tomu! A neřvi.

Magda:   Jasně! – Oká. Dobře. Promiň, že kříčím. - Ale snažím se ti pomoct.

Daniel:   Mně nemůžeš pomoct?

Magda:   Tak si to shrneme. Ty jsi tátovi slíbil, že se rozejdeš s Kitem, najdeš si holku a bude z tebe právník jako on. A on za to na oplátku...?

Daniel:   ... nebude dělat potíže jemu a jeho mámě.

Magda:   Cože?! To mi spíš zní jako vydírání než jako dohoda! A to jako na ni něco má? – Počkej, počkej, oni se znaj?

Daniel:   Tehdy, jak jsem se tě ptal, jestli se můžu podívat do archivu...

Magda:   Jo jasně, Bellamy Financial...

Daniel:   To jsem v tu chvíli jenom plácnul. Byl to jedinej název, kterej jsem si za tu krátkou dobu v kanceláři zapamatoval. Šel jsem na jisto. Kitova máma dluží asi sto tisíc a nejde jí splácet pravidelně. Půjčil jí její známý. U něho by asi problém nebyl, ale všechny jeho pohledávky skoupil...

Magda:   Slecha, co?

Daniel:   Jo. Volal do kanceláře a já to tehdy zvedl. Tak jsem šel a všechno, co se toho dluhu týkalo, jsem vzal ze šanonu. Pak jsem to ještě smazal v databázi.

Magda:   Tam se ale zaznamenává každej úkon.

Daniel:   No právě. Táta to zjistil hned druhej den.

Magda:   Slecha je šmejd. A je to celý ještě větší sviňárna, než sis myslel. Něco náhodou o tom vím. Slyšela jsem rozhovor tvýho táty se Slechou. Ta firma, kterou chtěl Slecha potopit, byla přesně ta, co to nakonec nedostala! Chápeš? Tvůj táta předstíral, jak ti hrozně ustupuje, a přitom to samý chtěl celou dobu udělat on sám! A nejspíš by to udělal.  Silně pochybuju, že by chtěl naštvat dlouholetýho a bohatýho klienta jenom kvůli tomu, s kým chodí jeho syn.

Daniel:   Takže jsem to vlastně všechno zkazil ještě mnohem víc a zbytečně.

Magda:   No...  Ale hlavně je to od tvýho táty pěkně hnusný! To si přece nemůžeš nechat líbit.

Daniel:   A co můžu dělat? Pořád je tam ta půjčka.

Magda:   Ale no tak. Přece nevěříš, že tě fakt sleduje na každým kroku. Prostě Kitovi zavolej.

Daniel:   Ne! Já... to nemůžu. Co kdyby se to otec dozvěděl. Ty nevíš, co se všechno může stát. Už takhle jsem toho způsobil dost. Když nechá Cristiana na pokoji, bude to to nejlepší, co pro něj můžu udělat. A co bych mu řekl, po tak dlouhý době.

Magda:   Hmmm... Vytoč mi Ondru na tom mobilu, co jsem ti dala. --- No čau, tady Magda. ... Jaká asi... Prosím tě, tohleto je Danielovo nový číslo, tak si ho ulož, ale nevolej mu, pokud to nebude nevyhnutelný. ... Ne, má ho ode mě. ... Jo, už mám docela představu. ... To je na delší povídání, něco od tebe potřebuju. ... Ježiš, jakej zas generál? Chceš Kitovi pomoct, nebo ne? ... Bezva. Tak mi zjisti, jak to má máma s půjčkou. Jestli už ji zaplatila, nebo na to aspoň má, a pokud ne, tak kdy na to bude mít. ... No já chápu, že to není běžná zdvořilostní otázka, ale nějak si poraď, jo? Je to důležitý... Pašák. Čus. (zavěsí) Tak a máme plán. Máš před sebou fakt velkou spoustu práce.

 

33

(před autobusem, odjezd do Prahy na adventní koncert)

Lucka:   Ahoj Kristiáne.

Kit:   Čau. Co pro tebe můžu udělat? – To je jenom zdvořilostní fráze, chápeš. Ty máš teď říct: nic, děkuju, a jít si po svým.

Lucka:   Hele, proč vlastně už letos nezpíváš ve sboru?

Kit:   To přeskoč, jo?

Lucka:   Oká. Mám takovej docela dobrej nápad...

Kit:   Kolikátej už to je v pořadí?

Lucka:   Ty mě vůbec nebereš vážně. Náhodou tenhle se ti bude líbit.

(zvolání učitelky Rýdlové) Mládeži, nastupte si do autobusu! Za pět minut odjíždíme!

Kit:   Povíš mi to jindy, jo?

(v autobuse)

Lucka:   Ten nápad je fakt dobrej!

Kit:   (otráveně) Ale ne...

Lucka:   Ale jo. Budeme spolu chodit...

Kit:   Co?!

Lucka:   Teda po městě. Dneska.

Kit:   Proč já mám pořád pocit, že máš něco za lubem....

Lucka:   No, budeme přece v Praze a budem tam mít rozchod

Kit:   Po koncertě mám v plánu jít s Ivanem a Jirkou od nás z ročníku na svařák.

Lucka:   Ve sboru už nejseš...

Kit:   A co to má s tím společnýho?!

Lucka:   Můžem třeba, já nevím... Někoho navštívit.

Kit:   Hele, tak dost. Přestaň s tím. Úplně a navždycky! Jasný?

Lucka:   Kristiáne, možná jsem malá, chodím do prváku, ale taky vím, jak tě to užírá.

Kit:   Nic nevíš!

Lucka:   Tuhle jsi mi říkal, že ti nevolá. Tak za ním prostě zajdi. Do očí se člověku hůř vykrucuje než do telefonu.

Kit:   Vždyť ani nevím, kde teď je...

Lucka:   Tak se mi líbíš!

Kit:   Ne! Prostě ne a hotovo!

Lucka:   Nikdo si nevšimne, že ses ulil z koncertu.

Kit:   Nech mě bejt, chci se dívat z okna.

 

(na ulici v Praze)

Hlas v telefonu:   Morgenstern, Kincl a partneři, jak vám mohu pomoci?

Kit:   Dobrý den, tady...

Hlas v telefonu:   Haló, slyšíme se? Jak vám mohu pomoci?

Kit:   Tady Novák. ... Mohl bych, prosím, mluvit s Danielem Morgensternem?

Hlas v telefonu:   Moment, přepojím vás.

(vtíravá melodie ve sluchátku)

Hlas v telefonu:   Haló? Tak se omlouvám. Prý asi před hodinou odešel. Chcete nechat vzkaz?

Kit:   Ne, to nebude třeba. Zkusím to jindy. Eh, chci říct později. Já... na shledanou. (ukončí hovor)

 

34

(v cukrárně)

Ondra:   To přece nemůže myslet vážně?!

Bára:   Může.

Ondra:   Ta Magda je ale fakt pitomá.

Bára:   Třeba to vyjde.

Ondra:   Kit to prokoukne na první dobrou.

Bára:   Myslím, že ne. Vždyť víš, jak teď vypadá. Kouká se skrz nás nebo má urputnej výraz, jako by přemýšlel, komu ji má natáhnout.

Ondra:   Jestli se to podělá, tak v tom nejedu.

Bára:   Ale jedeš, lásko. Řekli jsme si, že Kitovi pomůžeme, ne?

Ondra:   Jestli ale o to vůbec stojí...

Bára:   To už nech laskavě na mně. Věř tomu, že stojí. Vy kluci prostě některý věci nevidíte.

Ondra:   Kit už jde. – Čau, Cristiáne!

Kit:   Ahoj, děcka.

Bára:   Ahoj, špunte.

Kit:   No jo, jasně. Co si to dáváte?

Ondra:   Cappuccino.

Kit:   Dám si čaj.

Bára:   Dneska maj´ úžasný větrníky.

Kit:   Nemám hlad.

(Ondrovi zazvoní mobil)

Ondra:   Prosím. (poslouchá)

Bára:   Kdo to je?

(Ondra zapne hlasitý odposlech)

(Magdin hlas, předvádí profesionální operátorku)

Magda:   ... vybráno náhodně, protože jste se zaregistroval do datábáze společnosti Nejlepší výhry cé zet. Ještě si vás dovoluju upozornit, že v zájmu zlepšování kvality našich služeb

Kit:   (společně s hlasem v telefonu)...bude náš hovor monitorován.

Bára:   Ššššt.

Magda:   Mám pro vás nabídku, můžete vyhrát zájezd pro dvě osoby do Paříže, v ceně je doprava autobusem, ubytování, polopenze a vstupy do všech atrakcí. Máte zájem se zúčastnit?

Ondra:   É, no... já...

Bára:   Jasně že  máš!

Ondra:   Vlastně ano.

Magda:   Výborně! V tom případě vás poprosím, abyste nám do záznamu zazpíval.

Ondra:   Já?

Bára:   (vezme si hovor sama) Dobrý den! Nás je tady víc, mohl by zazpívat kdokoli?

Magda:   Ale samozřejmě!

Bára:   Kite! Paříž!!

Kit:   C-co? Já? Ne, já zpívat nebudu.

Bára:   Kotě! Představ si mě a Ondru pod Eifelkou. Ty z nás jedinej umíš zpívat.

Kit:   A co mám zpívat?

Magda:   Tak pochopitelně je to výlet do Paříže, nejromantičtějšího místa na světe, takže by rozhodně bylo vhodně vybrat něco v tomhle duchu.

Kit:   No tak... Uhm...

Magda:   Musím vás upozornit, že tříčlenná porota vybere z nahrávek tu nejromantičtější.

Kit:   (zpívá  píseň Mika Perryho „Nic víc“, po dozpívání je chvilku ticho)

Magda:   Páni. To bylo... Totiž, chci říct... Ehm... (nasadí opět profesionální tón) Velice vám děkujeme za vaši účast, ohledně případné výhry vás budeme kontaktovat. (hovor skončí)

Bára:   Byl jsi úžasnej!

Ondra:   No ty vole...

Kit:   Nejspíš to ani nevyjde.

Bára:   Ale vyjde. Já tomu věřím.

35

 

(Magdin podnájem)

 

Daniel:   To byl od tebe fakt dost blbej nápad jít na ten adventní koncert. Nejspíš se to nějak dozvěděl, že tam přijdu a proto nepřišel.

Magda:   A jak by na to asi přišel? Mysli! Jseš jak praštěnej. Už se vzpamatuj, prosím tě!

Daniel:   Celý je to trapný. Od začátku. Prej: mám plán, nech to na mně. Laskavě se už do toho nemontuj. Nechci ho vidět. Jasný?

Magda:   Dělám si čaj, chceš taky?

Daniel:   Ty mě vůbec neposloucháš!

Magda:   Ne. Znám to beztak nazpaměť.

Daniel:   Fakt skvělá oslava mý plnoletosti.

Magda:   Moh´ si zůstat s rodičema. Teď byste byli v nějaký luxusní restauraci, dostal bys svoji první legální skleničku alkoholu, nejspíš nějaký drahý hodinky a do toho by ti otec vykládal o důležitosti rodinnýho jména.

Daniel:   Jsi protivná.

Magda:   Dáš si ten čaj?

Daniel:   Jo.

Magda:   Fajn. - Nejspíš to s tebou nebude ještě tak ztracený, když ses rozhodl bejt tenhle víkend se mnou. Tvůj táta nic netuší, takže můžeme bejt v klidu. Hlavně ty.

Daniel:   Tím si nemůžu bejt tak jistej.

Magda:   To klidně buď, jinak by ti nedával s sebou ty kondomy. - Čaj je jasmínovej. - Mám pro tebe taky dárek.

Daniel:   Hm.

Magda:   (zapne v mobilu přehrávání, ozve se Kit)

     Kit: A co mám jako zpívat? ... No tak... uhm... (z mobilu zní písnička, kterou zpíval do smyšlené soutěže)

Magda:   Všechno nejlepší, zlato.

Daniel:   Proč ...

Magda:   Proč jsem to udělala? Původně jenom tak, prostě mi to přišlo jako dobrej nápad. Ale... No, sám jsi slyšel. - Co tak čučíš? To si musel přece slyšet! Hele, jako že toho tvýho Kita neznám, ale takhle to zazpívá jenom, kdo na někoho při tom myslí. Na koho asi tak v tý chvíli myslel? - Ježiši, mně z tebe klepne! Jestli tě tohle nepřinutí se sebou něco dělat, tak už nic!

Daniel:   Nechápu, co po mně chceš.

Magda:   To je přece jednoduchý jak facka. Nevěřils tomu, co tvrdili Bára s Ondrou v tý pizzerii. Fajn. Teď ses ale na vlastní uši přesvědčil.

Daniel:   Co?

Magda:   Tvůj kluk je do tebe pořád blázen! Tak se sakra už konečně seber a začni si dávat život do pořádku, dokud ho to úplně nepřešlo!

Daniel:   Tak... dobře.

 

(za několik dní opět u Magdy v podnájmu)

 

Magda:   Tak jak bylo u cvokaře?

Daniel:   Víš sama dobře, že to není žádnej cvokař, ale psychoterapeut.

Magda:   Snažím se to odlehčit, není pro mě lehký se na takovou věc ptát.

Daniel:   Nevěděl jsem, co jí mám vlastně říct. Přišlo mi, že najednou je toho tolik... Navrhla mi, abych jí do příštího sezení sepsal, co mě trápí. Všechno, co mě napadne.

Magda:   Skoro jsem to nečekala.

Daniel:   Co jsi nečekala? Že jí řeknu aspoň svoje jméno?

Magda:   Popravdě jsem nevěřila, že tam vůbec půjdeš. Pro mě je to fakt dost odvážný. Dobře ty.

Daniel:   Upřímně?

Magda:   Jak jinak.

Daniel:   Největší terapií pro mě byla ta fotka... s Kitem.

Magda:   Skvělá, viď? Měla jsem k ní ještě vyřídit, že při pořizování tý fotky nebyl zraněnej žádnej Kit.

Daniel:   Ty jsi vážně číslo.

Magda:   Ale je na ní děsně roztomilej. Dobře děláš, že si ho chceš nechat. - Fajn. Půjdu udělat čaj. Zase jasmín?

Daniel:   Jo.

(z kuchyně)

Magda:   Jo, mimochodem, jestlipak víš, co bude Kit dělat příští tejden?

(ticho)

Magda:   Přijímačky. Každej den od pondělka až do čtvrtka. Pokud ho teda nevyrazej po prvním kole. Ale podle toho, jaký jsi na něj pěl ódy, to nepředpokládám. – Mohl by ses na něj jít mrknout.

Daniel:   Možná...

Magda:   Možná?

Daniel:   Nějak nenápadně...

Magda:   Jak jako, nenápadně?

Daniel:   Co?

Magda:   Řekla jsem mrknout, myslela jsem ... chápeš. Mluvit. Potkat se. Zajít na kafe.

Daniel:   Ale to nemůžu. Ještě jsem nic...

Magda:   Ježiš, na co chceš čekat? Až budeš mít doktorát, skvělou práci a vilu v Bubenči?!

Daniel:   A co třeba až budu mít aspoň náznak něčeho, čemu se dá říkat život? Co mu podle tebe asi tak řeknu? Ahoj, moc mi chybíš, promiň, musím letět, ať jsem v sedm doma na večeři?

Magda:   Můžeš doma říct, že jsi někde se mnou.

Daniel:   Takže získám co, dvě hodiny? Tři? Co dál? Anebo hůř, co když to praskne? Já tohle nemůžu, riskovat, chápeš? Prostě nemůžu.

Magda:   Přeháníš. Co jsem viděla v systému, jeho máma už zaplatila tři splátky na čas a poslední dá podle Ondry do půlky měsíce...

Daniel:   Podle Ondry! A co když ne? Co když jí do toho něco nečekaně přijde?  A i kdyby –

Magda:   Hej! Co se děje?

Daniel:   Všechno je k ničemu.

Magda:   Tak tohle je i na tebe dost nihilistický. Můžeš to nějak rozvést?

Daniel:   Nikdy nebudu vědět, že je otec nechá na pokoji. Netušíš, kde všude má známosti. Co všechno může, když si usmyslí. Nikdy to neskončí.

Magda:   Tak na tohle jsem už taky myslela. A mám jeden nápad. Možná se ti nebude líbit, ale... Počkej, ještě nevyšiluj, jo?

 

 (na ulici)

Daniel:   Magdo, a víš určitě, že na to nepřijde?

Magda:   Ach jo!

Daniel:   Já vím, že ti už s tímhle lezu na nervy.

Magda:   To je v poho. Tak znova. Nahrála jsem to na google disk, nasdílela tobě přes ten novej mail, a Ondra s Bárou to mají v mailu napřímo, s předmětem NEOTVÍRAT.

Daniel:   Hm.

Magda:   Pořád ještě nevypadáš úplně spokojeně. Ale budeš, neboj. U toho, co je z počítače, jsem dokonce ani nedělala printscreeny, jenom jsem to vyfotila na mobil. Žádný ty dokumenty jsem neotvírala, jenom jsem si zobrazila náhled a to se nikam nezapisuje. Maximálně bude vidět, že jsem byla v systému, ale tam já lezu přece pořád, ne? Bude to v pohodě, neboj. - Už jsme tady. To bude tenhle barák. Jak se jmenuje ta paní?

Daniel:   Dvořáková.

Magda:   Novák, Mrkvička – Mrkvičková, Paterovi, tady – Dvořáková Marcela. (zazvoní)

Dvořáková:   (ozve se z mluvítka) Dvořáková.

Daniel:   Dobrý den, tady Morgenstern. Daniel...

Dvořáková:   Už vás čekám. Zazvoním vám. Musíte víc zatlačit do dveří. Je to ve čtvrtým patře. (bzučák)

(stoupají po schodech)

Daniel:   Stejně jsi nejsem jistej, že to dokážu proti vlastnímu otci použít. 

Magda:   Tak nemusíš, že jo. Ale já si myslím, že si to zaslouží už jenom za tu vaši... ehm ... dohodu. Budeš mít ty fotky v záloze, kdyby se tvůj táta o něco pokoušel, i když půjčka bude splacená. Podle mě je to jedině fér. Z těch lejster k tendrům ty jeho levárny a manipulace úplně křičí. Jako falšovat data u ověřování podpisů, to není zrovna malá věc.

Daniel:   Máš pravdu.

Magda:   Jasně že mám. Počkáme ty dva tejdny, já ti potvrdím, že Kitova máma půjčku splatila a tím to třeba skončí.

Dvořáková:   Haló, tady za vámi!

Magda:   Dobrý den!

Daniel:   Morgenstern.

Dvořáková:   Dvořáková. Pojďte dál...

(v bytě)

Dvořáková:   Tak tohle bude váš pokoj. Není to vážně nic moc. Co můj manžel zemřel, nemám na rozhazování. Proto ten pokoj chci pronajmout. (provádí je po bytě) Sporák je na plyn, doufám, že s tím umíte. Slečna, co tu byla před váma, byla z toho úplně paf. V životě neviděla plynovej sporák - No a tady je koupelna s pračkou. - A tady vedle záchod. Splachovadlo držet dýl, jinak to pak teče. A tady za těmahle dveřma je moje ložnice. Ten bordel vám radši ukazovat nebudu, mám tam všude šití.

Magda:   Náhodou dobrý. Mně se to líbí. Je tu všechno, co je potřeba.

Dvořáková:   Můžete samozřejmě i do obýváku, jestli vám teda nevadí seriály. Ty jsou totiž moje neřest. Ale to by se týkalo asi spíš tady slečny.

Magda:   Kdepak, já na seriály moc času nemám.

Dvořáková:   Ale jistě občas přijdete, ne?

Daniel:   Totiž...

Dvořáková:   Takhle, návštěvy mi nevaděj. Vy jste mi, slečno, sympatická. Ale mejdany ve velkým bych tu teda moc ráda neviděla.

Magda:   Já nejsem jeho holka.

Dvořáková:   Ne? Já myslela, že jo.

Daniel:    Nevadilo by, kdyby... to slečna... uhm...nebyla...

Dvořáková:   A co by teda – Jo kluk? Co by ne. Já jsem s tím nikdy problém neměla. Když jsem byla malá, tak jsme bydleli vedle jednoho takovýho páru. Byli mi jako strejdové. Ale nesmí mi tady kouřit! Kouř by mi teda vadil, ať už od holky, nebo od kluka.

 

36

(na ulici)

Holka:   Blbečku, dávej pozor!

Kit:   (radostně) Promiň, promiň, promiň... Já totiž udělal zkoušky!

Holka:   Kvůli tomu si nenechám ušpinit nový triko od kečupu.

Kit:   Klidně bych ti ho i zaplatil.

Holka:   Na to nemáš.

Kit:   Měj se!

Daniel:    (Kit do něj vrazí) Au!

Kit:   Neviděl jsem... (překvapeně, ale klidně) Ahoj.

Daniel:    Ahoj.

(zvuky ulice rázem zmizí)

Kit:   Promiň, neviděl jsem tě. Ty tady...

Daniel:    ... čekám na tebe. – A gratuluju.

Kit:   Co?

Daniel:    Vzali tě, ne?

Kit:   Eh – jo - vzali.

Daniel:    Tak já už asi...

Kit:   Tak to teda ne! Myslíš si, že se objevíš po takový době a hned zase zmizíš? Na dalšího půl roku? Nebo napořád? Na to zapomeň, jasný!

Daniel:    Ale  - asi musíš na vlak...

Kit:   To tě pálit nemusí. A mě to nezajímá, že mi třeba ujede vlak.

Daniel:    Ale budeš mít na intru problémy...

Kit:    Že jsem s tebou, nebo že mi ujede vlak a já na internát dorazím hodně pozdě? Co takhle zajít někam do tepla a... promluvit si o důležitých věcech?

Daniel:    Dobře.

 

(v kavárně)

Kit:    Mátový čaj? Ty ses dal na zdravý životní styl?

Daniel:    Teprve začínám. Trochu to pomáhá. Taky cvičím...

Kit:    Ty chodíš cvičit?

Daniel:    Měl bych, ale zatím jsem na to neměl energii. Myslel jsem dýchací cvičení.

Kit:    To  zní náhodou dobře.

Daniel:    Chtěl bych se tě na něco zeptat.

Kit:    To já tebe taky, to mi věř. Ale ty jsi začal, tak se ptej první.

Daniel:    Splatí tvoje máma tenhle měsíc tu půjčku?

Kit:    Co všichni máte poslední dobou s tou půjčkou? Na co to potřebuješ vědět?

Daniel:    Potřebuju vědět, jestli tu poslední splátku pošle Tereza včas. Pak ti všechno vysvětlím.

Kit:    Počkej, jak víš, že to bude poslední? - Jo, pošle. Ministerstvo platí kupodivu včas, a i kdyby ne, má už většinu našetřenou a zbytek jí půjčí Petr s Clarou. Chce to mít z krku a zapomenout na to. Je to pro tebe dost podrobný? Absolutně nechápu, k čemu ti to je, takže to neumím posoudit. To jako vážně? Kvůli tomuhle jsme tady?

Daniel:    Musel jsem se tě na to zeptat, protože to je pro moje vysvětlení a vyprávění docela dost důležitý.

Kit:    Napínáš.

Daniel:   Budu rád, když to celý aspoň trochu pochopíš a třeba mi i odpustíš. Celý jsem to zvoral. Už na začátku. Když si táta něco zamane, musí bejt po jeho. Chtěl, abych se vrátil od tebe už dřív. Nevím proč. Nejspíš proto, že jenom on sám chtěl. Když jsem byl u něj v kanceláři druhý týden, tak jednou odpoledne jsem tam byl úplně sám a zavolal jeden tátův klient...

(nějaký zvukový předěl, hudba v kavárně, zvuky kavárny...)

... a protože  mi bylo osmnáct, tak jsem si řek´, že se odstěhuju, jakmile ta půjčka bude vyřešená. Proto jsem se taky na ní ptal. Dokonce i psycholožka mi schvaluje, že bych neměl bydlet sám. Podnájem mám zařízenej od sedmnáctýho, a zejtra se jdu zeptat na práci. No... a to je asi všechno.

Kit:    Já teď asi ani nevím, co říct...

Daniel:   Nebudem se do toho radši moc zamotávat.

Kit:    Chtěl bych ti to nějak vynahradit.

Daniel:   To už děláš teď.

Kit:    To jsem rád, ale nedělám to tak úplně pro tebe. Nebo aspoň nejenom. A musím ti toho vynahradit fakt spoustu. Třeba tvoje narozeniny.

Daniel:   To vlastně zrovna nemusíš.

Kit:    Jak to, že ne?

Daniel:   Protože jsem od tebe dárek dostal. Jenom o tom nevíš.

Kit:    Nechápu.

Daniel:   Řekněme, že Bára s Ondrou do žádný Paříže nepojedou.

Kit:    Bára s Ondrou do žádný Paří... To – to jste byli vy? Ta tvoje holka, Magda, že jo! No mě snad trefí.

Daniel:   Vlastně to byl její nápad. Neřekla mi, co má v úmyslu.

Kit:    Ta Magda musí bejt teda pěkný číslo.

Daniel:   Tak trochu.

Kit:    Takže ona zavolala Báře, a... moment. Jak jí vždycky volala kámoška, že má trable s klukem – tos byl ty?!

Daniel:   Hm.

Kit:    Jasně! Tak proto se taky Ondra ptal na tu máminu půjčku. – Chceš teda říct, že Ondra s Bárou v tom jeli celou dobu a nic mi neřekli? To jsou mi teda kámoši, fakt... Ale jo, já vím, nic mi neříkej. Nejspíš ses zavázal přísahou stvrzenou vlastní krví.

Daniel:   Podle mě jsou to naopak ti nejlepší kamarádi.

Kit:    Však já vím... Každopádně písnička po telefonu se nepočítá, protože jsem nevěděl, že jsi na lince. Prostě se smiř s tím, že dostaneš opožděně dárek k narozeninám.

Daniel:   S tím se smířím moc rád.

Kit:    Fakt? A tak tím pádem ještě k Vánocům, a k tvým narozkám, a k mým dalším narozkám, a... co je?

Daniel:   Nemůžu tomu uvěřit.

Kit:    Ani já ne. Myslel jsem si, že už se nikdy neuvidíme. Nejspíš jsem to doopravdy vzdal... Teď bych si nejradši dal pár facek. Jak jsem to mohl vzdát?

Daniel:   Cos mohl dělat jinýho? Rozhodl jsem i za tebe, a rozhodl jsem špatně. Už to nikdy neudělám.

Kit:    Ani když si budeš myslet, že jiná možnost není?

Daniel:   Ani tehdy. O všem, co se nás týká, budeme rozhodovat společně. Pokud tedy... bude o čem.

Kit:    Si piš, že bude o čem. Tak pro začátek bych chtěl, abysme měli psa.

 

24

(na chodbě obrtínského gymnázia)

Lucka:   Tak co?

Kit:    Tfuj, to jsem se lek´! To seš zase ty?

Lucka:   Nevyhoděj tě za ten pozdní příjezd na intr?

Kit:   Ne, jenom dostanu ředitelskou důtku.

Lucka:   Tak to jde.

Kit:    Jo. A mimochodem, svoji rodinnou čest považuj za zachráněnou.

Lucka:   Kecáš!

Kit:    Nekecám.

Lucka:   Ale – ale dyť... Dyť jsi na tom koncertě nebyl!

Kit:    No a?!

Lucka:   No... takže jste se neviděli. Nebo snad jo?

Kit:    Na adventním koncertě? ... No neviděli, proč?

Lucka:   No protože jsem měla plán, abyste se tam viděli! A ty si prostě zmizíš kdovíkam.

Kit:    Hele, tenkrát v tom autobuse jsem se rozhodl, že to nakonec udělám a šel jsem před kancelář jeho táty. Nemůžu za to, že to k ničemu nebylo.

Lucka:   Tys... Bože! Tys tam fakt tehdy šel?

Kit:    Vždyť ti to teď povídám.

Lucka:   A Morgenstern tam nebyl... No jo, bodejť by taky byl, když přišel za tebou na ten koncert, ty chytrej!

Kit:    Počkej, počkej... Chceš mi tady říct, že Daniel udělal to samý jako já? Šel za mnou?

Lucka:   Šel. Protože na tebe není spolehnutí. Příště až řekneš, že to neuděláš, tak to laskavě taky nedělej, jo? Řek´ si, že za ním nepůjdeš. Tak jsem zavolala Ondrovi Majerovi a...

Kit:    Cože jsi?!

Lucka:   No, víš... Já jsem tak nějak... ukecala tvýho spolubydlícího, aby mi půjčil tvůj mobil. Chtěla jsem Morgensternovo číslo, abych mu mohla zavolat. Ale pro sichr jsem si opsala i toho Majera, protože to byl mimo tvoji mámu jedinej člověk, se kterým si voláš. No a protože Morgensternovi jsem se fakt ne a ne dovolat, tak jsem zkusila tohle... Ale ty jsi říkal, že jestli umím dělat zázrak, tak ať si posloužím.

Kit:    Nejenom, že jsi mi šlohla mobil a hrabala ses v něm, nejenom, že ses motala do věcí, do kterých ti nic není, ale... Jsi prostě úžasná víla, která opravdu umí dělat zázraky, a máš u mě tu největší čokoládu, jaká vůbec existuje.

Lucka:   To přece nejenom já. Taky Ondra, jeho Bára a taky ta holka z Prahy. Jsem ráda, že to nakonec dobře dopadlo.

Kit:    Já taky. Takže... tu největší čokošku na světě! Měj se!

 

 

 

 

25

(v Danielově pokoji, Danielovi zazvoní mobil)

Daniel:   Ahoj Kite.

Kit:    (ze sluchátka) Ahoj, je všechno ok?

Daniel:   Už mám sbaleno.

Kit:    Super. Do půl hodiny budu na místě.

Daniel:   Počkej...

Kit:    Dani? Děje se něco?

Daniel:   Ne, všechno je v pořádku. Jenom... jsem se rozhodl, že neodejdu bez rozloučení.

Kit:    (rozpačitě) Zvládneš to?

Daniel:   Jo, myslím, že jo. Ale ta půl hodina nejspíš padá.

Kit:    Stejně tam budu čekat. Budu nablízku.

Daniel:   Díky.

Kit:    Tak zlom vaz. - Dani?

Daniel:   Jo?

Kit:    Nemám tam bejt s tebou?

Daniel:   To ne. Neboj, zvládnu to. Zatím.

(ukončí hovor)

Daniel:   Tak, klidně dýchej... (zhluboka dýchá) Popadni tašky a jdeme...

(v obýváku)

Otec:   No, konečně ses uráčil. Chtěl jsem s tebou mluvit.

Daniel:   Já s tebou taky. S vámi oběma.

Matka:   (znepokojeně) O co jde?

Daniel:   Mami, tati...

Otec:   To počká. Chci s tebou mluvit o té pondělní schůzce kvůli dotacím na solární elektrárny. Chci totiž, abys tam šel se mnou a udělal zápis z jednání.

Daniel:   No, já vlastně...

Otec:   Ano, já vím, že máš školu, ale pro jedno odpoledne se snad nic nestane.

Daniel:   Ale já vám potřebuju něco říct. Něco důležitýho.

Otec:   Tak mluv.

Matka:   Není těhotná, že ne?

Daniel:   Eh...co?

Matka:   Ta tvoje Magda.

Daniel:   Ne, ne, nic takovýho. Jenom... Stěhuju se pryč.

Matka:   Cože? Kdy? Kam?

Otec:   No ty ses snad zbláznil!

Daniel:   Teď hned, do podnájmu.

Matka:   Ale Danečku... To přece nejde jen tak přijít...

Daniel:   Mami, neříkej mi tak.

Otec:   Do podnájmu.

Daniel:   Už jsem dospělej...

Otec:   Dospělej! Slyšíš, Aneto? Že prej je dospělej. A to mi teda řekni, co tak dospělého budeš v tom podnájmu dělat, že to nemůžeš dělat tady?

Daniel:   Nic, prostě jenom...

Otec:   Protože si myslíš, že necháš školy a budeš se někde flákat. Tak na to rovnou zapomeň!

Daniel:   Nechci se flákat! Prostě se jenom chci rozhodovat sám za sebe!

Matka:   Mně to nepřijde moc rozumný, Dane.

Daniel:   Umím se chovat zodpovědně.

Otec:   Zodpovědně? A ty? K smíchu! Myslíš, že jsem zapomněl, jak to dopadá, když tě nechám, aby sis dělal, co chceš? Ale moment... - Tak takhle to teda je... Tebe to ještě nepřešlo?!

Daniel:   Nevím, co myslíš.

Otec:   Ale víš, moc dobře to víš. Na něčem jsme se snad dohodli, ne? Ty jsi souhlasil, a zatím tu ze mě celou dobu děláš blbce.

Daniel:   Souhlasil?! Jako bych měl na vybranou!

Otec:   To si teda piš, že jsem ti nedal na vybranou! (praští pěstí do stolu) Ale to si povíme, až budeš mít svoje děti. Na vybranou můžeš dostat, jestli chceš v létě do Itálie nebo na Korsiku. Ale ne ve věcech, co mají vliv na tvůj zatracenej život!!

Daniel:   Vidíš, sám říkáš, že je to můj život!

Otec:   Dokud žiješ pod mou střechou...

Daniel:   Přesně.

Otec:   Na mě si hubu otvírat teda nebudeš! Ty jeden hajzle! (vrazí mu facku)

Daniel:   To je to jediný, na co se zmůžeš! Mlátit vlastního syna! – Mami, proč se díváš jinam? Proč se zatraceně pořád díváš jinam?!  Já jsem tady, přímo tady! Slyšíš?!

Matka:   Otec má prav...

Daniel:   Mami, vzpamatuj se. Aspoň jednou něco řekni sama za sebe. Aspoň jednou se mě, prosím tě, zastaň! Nikdy ses mě před ním nezastala...

Otec:   Jak to mluvíš se svojí matkou?!

Daniel:   Najednou tě máma zajímá, jo? Celej život jí přehlížíš, jako všechny okolo sebe. Podívej se na ní, jenom se na mámu podívej. Viděl jsi jí vůbec tyhle poslední roky bez skleničky v ruce?

Otec:   Tak dost! To už by snad stačilo.

 (jsou slyšet matčiny vzlyky a klapání podpatků po keramické dlažbě, zacinká láhev o skleničku)

Otec:   Nikam nejdeš. A teď se seber a padej k sobě do pokoje, než taky zapomenu na svoji část dohody. – Nerozuměl jsi?! – Ty si vážně myslíš, že odsud prostě odejdeš?

Daniel:   Odejdu.

Kit:    Dani, je všechno v pořádku?

Otec:   Co?!

Magda:   Dobrý den, pane doktore.

Otec:   Jak jste se sem krucinál dostali?

Magda:   Chodím přece s Danielem a mám klíče, ne?

Otec:   A co tady dělá ten buzík?

Daniel:   Tati, to už stačí.

Otec:   Ty drž hubu padej do pokoje!

Magda:   Už ani nemusíš, Dane. Koukám, že už máš sbaleno. Tak můžeme jet.

Otec:   Co si to dovolujete? Jestli s nima odejdeš, tak těm sockám z Krkonoš pěkně zatopím, to si teda piš!

Kit:    To mluvíte o mně a mojí mámě? Já bych si tak nevyskakoval, být váma.

Otec:   Co si to dovoluješ?

Magda:   Pane doktore, myslím, že už bysme to měli nějak ukončit, co říkáte? Vy necháte tady Daniela jít a my tyhle materiály, které máme, nepošleme na advokátní komoru.

Otec:   Co? Jaký materiály.

Magda:   Tyhle. Podívejte se tady do tabletu. – Ještě to mám doma v počítači. Jestli se ještě jednou otřete o Cristianovu  rodinu, vemte na to jed, že si už jako advokát neškrtnete.

Otec:   Takže – to je vaše práce? To je ale hrubé porušení kázně, máte hodinovou výpověď!

Magda:   Upřímně řečeno, brečet kvůli tomu nebudu.

Kit:    Tak abysme snad šli.

Magda:   Jo, jdeme. Taxík čeká venku.

 

 (v jedoucím taxíku)

Kit:    Jsi v pořádku?

Daniel:   Moc ne, ale budu. Díky, že jste přijeli.

Kit:    Pomoct s taškama.

Daniel:   Bez tebe bych to nezvládl.

Kit:    Co povídáš. Vůbec nic jsem přece neudělal. Dokonce jsem skoro nic neřek´, a to se mi teda moc nepodobá.

Daniel:   Možná o tom nevíš, ale byls tam se mnou. Celou tu dobu.

Magda:   Bezva tričko, Cristiane, jednorožec s duhovou hřívou.

Kit:    Dík. To je pro štěstí.

Magda:   Tak to nejspíš klaplo. – A – už budu vystupovat.

Daniel:   Mrzí mě, že jsi dostala padáka.

Magda:   Mě ne. Stejně jsem chtěla odejít. Docela bych teď zakotvila někde, kde dělají trestní právo.

Daniel:   Tak hodně štěstí... uvidíme se ještě, ne?

Magda:   Určitě jo! Sice už nejsem tvoje holka, ale na něčem se určitě domluvíme.

Kit:    Jsi prima holka.

(taxík zastaví)

Magda:   Já vím. Tak čau! (dvířka se zabouchnou, taxík se opět rozjede)

Kit:   (po chvilce) Na co myslíš?

Daniel:   Na život.

Kit:   Ne na mě?

Daniel:   Soustřeď se přece trochu. Vždyť říkám, že na tebe.

 

 

KONEC