Jdi na obsah Jdi na menu

DANIEL A KIT / Část druhá

29. 6. 2020

Druhá část

(před kostelem)

Marek:   Tome, zvedni ho... Pěkně ho popadni za vlasy a postav ho.

(Daniel skučí bolestí, ale nechce řvát)

Marek:   Já tě naučím odmlouvat, ty úchyláku.

Daniel:   (bolestivě)   Sám jsi sketa, Zieglere. A vy všichni taky, že posloucháte takovýho... (Marek dá další ránu pěstí, pád na zeď a následné sesutí těla na zem)

Marek:   To sis dovolil moc, Morgensterne! Pánové, je váš...

(úder Kitovy pěsti skolí Zieglera) Au! Ty vole...!

Kit:      Necháš ho na pokoji, ty hajzle!

Marek:   Kluci, sejměte tu druhou bukvici!

(shluk ran a kopanců, nárazy na zeď a šustot oblečení, hekání, nadávky)

Pán:   Co se to tady sakra děje? Koukejte vocaď mazat, kluci zatracený, než vás nakopu!

Marek:   Dědku, ty nám jako chceš nakopat prdel? To mě teda podrž!

Tomáš:   Máro, neblbni... Zavolá policajty a jsme v pěkným průseru.

Marek:   Snad se ho, kluci, nebojíte?

Kit:      Dany, vstávej. Vstávej, slyšíš mě? Řekni, že mě slyšíš!

Daniel:   (s námahou) Děsně to bolí...

Kit:      Díky Bohu! Můžeš vstát?

Pán:   Volám policajty, ty už si to s váma vyříděj.

Marek:   A my jim řekneme, že nás tady obtěžujete.

Doubek:   Nech to, Marku. Nemá to cenu.

Marek:   Jste srabi.

Doubek:   Kluci, mizíme. (odcházejí)

Pán:   Ukaž, co ti udělali?

Kit:     To bude dobrý, pane. Kamarádovi skoro nic neudělali, vážně.

Pán:  Vopravdu? Radím vám, držte se od takovejch grázlů radši dál.

Kit:     Budeme, pane. Hezký svátky!

Pán:  Děkuju, vám taky, kluci.

Kit:     Danieli, vstávej opatrně, pomalu... Postavíme se spolu, souhlasíš? Držím tě, tak. Jen mi trošku pomoz.

Daniel:   Cristiane, já... já tě... aú, to je bolest!

Kit:     Teď nemluv. Musíš pevně stát a pomalu a opatrně jít. Musíme někam, kde tě ošetří. Pojď, tak... pomalu, netočí se ti hlava, že ne...

 

(byt)

Daniel:   Kde to jsme? Co se vlastně stalo?

Kit:  Řekněme, že jsme u jedný mý dobrý známý, která se na nic neptá. Taky se o nás teď nestará, jsme tady sami. A co se stalo? Učitelka Rýdlová mě po koncertě děsně dlouho zdržela. – Teď se nesmíš pohnout, bude  to trochu pálit...

Daniel:   (zaskučí bolestí) Auuu!! Říkal jsi trochu a pálí to jako čert.

Kit:  Ta lékárnice se na nás dost divně koukala, co? Snědla to i s navijákem. Nesu, nesu koledu, upad´ jsem s ní na ledu... prej, cha.  (směje se)

Daniel:   Ty se ještě směješ? Já v jednu chvíli nevěděl, co se vlastně stalo.

Kit:  Byla z nás dvou, hlavně teda z tebe, tak vyplesklá, že nám místo náplastí strkala teploměr... Co se stalo... Vyšel jsem z kostela a ty nikde. Pak jsem vylezl ven a za rohem jsem viděl tebe na zemi, Zieglera nad tebou a Doubka se Soukeníkem, jak mu dělají obecenstvo.

Daniel:   Ale to ... copak... nenapadlo tě někoho přivést?

Kit:  Po pravdě? Nenapadlo. Než jsem zapojil mozek, už jsem strhnul Zieglera k zemi. Akorát že ten moment překvapení nefungoval moc dlouho. Ale účel to splnilo.

Daniel:   To teda. Máš z toho momentu překvapení roztrhlej spodní ret. Jseš blázen, Kite.

Kit:  No jo.  (Daniel ho políbí) - Počkej... co to děláš?

Daniel:   Dávám ti pusu, chci ti setřít ty kapky krve ze rtů.

Kit:  Takhle?

Daniel:   Jo, takhle.

Kit:  Já ale nepotřebuju umělý dýchání.

(Daniel ho ještě jednou dlouze políbí)

Kit:  (zamumlá) A co ta náplast.

Daniel:   (odtrhne se od Kita) Ta počká.

Kit:  Nepočká. Může se ti zase spustit krev. A na čelo tě líbat teda nebudu, protože tam se líbají jenom...

Daniel:   Kdo?

Kit:  Já nevím... Babičky svoje roztomilý malý vnučky po biřmování.

Daniel:   (zasměje se)

Kit:  Tak a teď tu náplast. Protože za půl hodiny vyráží školní autobus směr Obrtín.  - A já chci ještě jednu dlouhou pusu.

 

14

(venku před nádražím v Jilemnici)

Teresa:   Kitty, mi cielo! Tolik se mi stýskalo! Jsi zase o kus větší, je to vůbec možný?

Kit:     Není. A neříkej  mi Kitty!

Teresa:   Nesmysl, vyrostl jsi, Kitty. A ty musíš být Daniel. Kit mi toho o tobě hodně vyprávěl

Kit:     Mami!

Teresa:   A ne snad? Pořád o tobě mluví. Můžu tě obejmout, Danieli?

Kit:     Mami, prosím tě...

Teresa:   Co mamiprosím tě... Moc mě těší, Danieli. Jsem ráda, že jsi k nám mohl přijet.

Daniel:   To já moc děkuju za pozvání, paní Arroyo.

Teresa:   Jestli tě můžu hned na začátku o něco požádat, tykej mi. Já jsem Teresa. Nebo prostě hezky česky Tereza. A žádná paní. To bych si připadala jak stoletá.

Kit:     Tak to je moje máma.

(bouchnutí dveří od auta a nastartování, auto odjíždí, v kuchyni)

Daniel:   (s plnou pusou) Mmm... Fou fkvělý.

Teresa:   To jsou montecados, španělské vánoční sušenky. Jsem ráda, že ti chutná... Cariňo, málem bych zapomněla. Prosím tě, zaběhni vedle do baráku k paní Zapletalové pro kuře. Už je to zaplacený, ví o tom.

Daniel:   Půjdu s tebou.

Teresa:   Kam bys chodil, jsi tady teprve chvíli. Kit bude hned  zpátky.

Kit:     (podezřívavě a vyčítavě) Mami.

Teresa:   Copak, zlatíčko?

Kit:     Budu zpátky, ani se neotočíš.

(dveře se zaklapnou)

Teresa:   Nekoukej se tak, tohle není výslech. Jsem vážně ráda, že jsi přijel. Jenom bych chtěla vědět, jak moc vážné to mezi váma dvěma je.

Daniel:   Já... nevím, co myslíte, paní Arroyo.

Teresa:   Sedni si, Danieli. Vypadáš, jako kdybych tě měla srazit plamenným mečem do horoucích pekel. Za mojí otázkou nic víc není.

Daniel:   Paní Arroyo, ale...

Teresa:   Teresa.

Daniel:   Uhm, Tereso, ale my nejsme... spolu. Nevím, co vám Cristian psal, ale to musí být omyl.

Teresa:   Tak už si konečně sedni... Kit mi nic nepsal. Ten byl jen samý kamarád sem, kamarád tam.

Daniel:   Přesně tak to je.

Teresa:   Jistě... až na to, že není. To by viděl i slepý. Tyhle věci jsou dost složitý i bez toho, abychom si je komplikovali sami.

Daniel:  Jsme... přátelé. Chci říct, že Cristian pro mě znamená opravdu hodně.

Teresa:   Já to chápu, Danieli. Víš, o tebe se nebojím, vypadáš, že jsi rozumný a dokážeš o věcech přemýšlet. Jenom si nejsem jistá, že Kit sám vůbec ví, co chce. Je tak zbrklej a do všeho jde po hlavě. S těmi nejlepšími záměry, to bezpochyby, ale... Já si vlastně ani nemůžu stěžovat, protože to má po mně. Prosím tě, dávej na něj pozor... i na sebe.

Daniel:  Dobře. - Uhm... Ještě jsem se chtěl zeptat . Mám spát tady na gauči, nebo...

Teresa:   Věř mi, Danieli, že tohle je věc, která mi dělá starost úplně nejmíň.

(za dveřmi je slyšet Kit)

Kit:     Tak, milé kuřátko, už jsme doma. Netvař se tak na mě, já tě nepodřízl. (otevře dveře a vejde do kuchyně) Ahoj vespolek. Tak jsme tady.

Teresa:   Ty někoho ještě vedeš?

Kit:     Jo, sama jsi mě pro něho poslala. Viď, bude z tebe báječná pochoutka.

Teresa:   Ty máš ale nápady.

Kit:     Zcela jistě už ti moje máma ukazovala fotky, jaký jsem byl miminko.

Daniel:  Ještě ne. Tentokrát jsi sice svýmu osudu unikl. Ale kdo ví, jestli mě dokážeš uhlídat celé ty dva týdny.

Kit:     Nic jinýho mi nezbejvá, protože jinak u tebe ztratím poslední zbytky vážnosti... Mami, můžeme jít ven? Je tam tak krásně a na náměstí jsou trhy.

Daniel:  Nechceš s něčím pomoct, Tereso?

Kit:     Vidím, že si hřeju na prsou hada. Mami... Když oloupeme brambory, můžeme jít ven?

Teresa:   Můžete jít hned. Kupte prskavky a františky. Počkejte, dám vám peníze. (odejde z kuchyně)

Kit:     Tak co, jak to šlo? Promiň, že jsem tě tu nechal, ale to víš, máma.

Daniel:  V pohodě. Jenom jsme si povídali.

Kit:     To je mi jasný, že jste nezpívali koledy. Ale o čem? Nenapínej.

Daniel:  Kdyby tvoje máma chtěla, abys to věděl, nejspíš by tě neposlala pro kuře.

Kit:     Jééé. Chvilku vás člověk nechá o samotě spolu a už jste jedna ruka. (tišeji) Jsem rád, že se mámě líbíš.

Daniel:  Tak se pojď oblíct, ať jdeme.

Kit:     Tak jo, ty tajnůstkáři. Je mi to jasný, chceš bejt na večeři doma, viď? Propadl jsi máminu kulinářskému umění... Jdeme.

 

(adventní trh na maloměstě, jsou slyšet koledy, lidské hlasy a výkřiky radosti a překvapení)

Daniel:  Jé, to je ale mrňávý náměstí!

Kit:     Ale co se toho na něj vejde, to ještě uvidíš... Poběž!  (je slyšet dětský sbor na pódiu, po chvilce)  Když jsem byl malej, taky jsem takhle stál na pódiu, třásl se zimou a se spolužáky sypal jednu koledu za druhou. A to jsme se neohřáli ani při zkoušení, protože kolikrát nefungovalo v sále za hospodou topení a my byli zabalený v kabátcích a kulíšcích a pára nám stoupala od pusy... Hele, tamhle je!

Daniel:  Kdo?

Kit:     Ondra. Na základce jsme byli nerozlučný kámoši. A i když jsme teď každej na jiný škole, když přijedu, jako by ani žádnej čas neexistoval.

Daniel:  Hm...

Kit:     Co je to s tebou? Ještě před chvílí jsi byl celej natěšenej. Je to skvělej kluk. Pojď, seznámím tě s ním.

Daniel:  Au. Netahej mě, to bolí!

Kit:     Promiň. Vážně, moc se omluvám. To ta atmosféra tady všude kolem...

Daniel:  Kdyby ti to nevadilo, šel byl teď spíš někam, kde je větší klid. Vrátit se můžeme pak.

Kit:     Jasně... Tak si sundej rukavici.

Daniel:  Proč, je děsná zima?

Kit:     To nevadí, já tě zahřeju.

Daniel:  Tady?? Nevadí ti, že nás může někdo vidět?

Kit:     Jo, tady. S tím si nedělej starosti. Nad tímhle se tu nikdo nepozastaví.

Daniel:  Vážně nikdo?

Kit:     No, do hlavy lidem nevidíš... Někteří si nejspíš myslí svoje. Ale rozhodně tu nemáme s těmahle věcma problém. Aspoň co se pamatuju. Každopádně ne od doby, co je starostkou Linda Petříková. Bydlí kousek od nás s druhou paní Petříkovou. Říkáme jim paní starostka a paní starostová.

Daniel:  Musí to bejt hezký tady bydlet.

Kit:     To teda je. A teď mi konečně podej tu ruku. Tak, skvěle. A pojď!

Daniel:  Počkej, pomalu! Mám těžký boty, boří se mi do sněhu.... Počkej na mě! (oba se rozesmějí)... (po chvilce zadýchaně) Je tady krásně! Říkal jsi, že mě zahřeješ, ne?

Kit:     Říkal.(políbí se)  Na co myslíš?

Daniel:  Na nic.

Kit:     Úplně slyším, jak přemejšlíš.

Daniel:  Já za to nemůžu, neumím vypnout.

Kit:     Tak vypni a ještě víc se ke mně přitiskni.

Daniel:  Kitty!

Kit:     Cooo??? Kitty?? Teda! Dani!!

Daniel:  Dani mi náhodou nevadí. Budeš si muset vymyslet něco horšího.

Kit:     Nechci vymýšlet nic horšího. Stačí mi můj Danielito.

Daniel:  Tvůj?

Kit:     Jo, jenom můj. Opovaž se být někoho jinýho.

Daniel:  Koho jinýho? Nikdo jinej neexistuje na celým širým světě.

Kit:    Tak to pak nejsem vůbec výjimečnej, když jsi se mnou jenom proto, že na světě nikdo jinej neexistuje. Prostě jsem na tebe zbyl.

Daniel:  Tak to jsme na sebe asi zbyli navzájem.

Kit:     Tak dlouho jsme se hledali...

Daniel:  Tohle jsou ty nejlepší Vánoce. Děkuju, že jsi mě pozval.

Kit:   (zasměje se)

Daniel:  Co je?

Kit:     To ještě nevíš, co tě zejtra na Štědrý den čeká! Přijde teta Clara, to je mámina sestra,  s Petrem a se svými dvojčaty, Naďou a Věrkou.  A jak Petra znám, tak tak se uvelebí s hrnkem čaje s rumem do ušáku a náramně se bude bavit tím shonem, kterej u nás zavládne. Dvojčata se budou motat v kuchyni, brebentit a – oúúú -zpívat koledy!

Daniel:  Tak to se už nemůžu dočkat.

Kit:     Špičku na stromeček budeš dávat ty. Letos je stromečku teda pořádný kus. Milerád ti to přenechám. Já bych se na židli určitě ztrapnil. Stačí, když budu dvojčata od toho stromečku odhánět.

Daniel:  Bude veselo.

Kit:     A nenechej se Naďou a Věrkou obalamutit, když ti budou říkat, jak tahle čokoláda a tamta mají přetržený provázky, tak ho můžou sníst, když se přece nebudou věšet. (pauza)  Děkuju, že jsi přijel. (přitiskne se k němu) Už je mi trochu zima. Půjdeme?

Daniel:  Já ještě nechci. Je mi s tebou tady nádherně.

Kit:     Mně s tebou taky. Ale musíme dolů. Máma se bude ptát, jaký to bylo na trhách. Musíme přece něco říct, ne?

pozn. Možnost přidat scénu pod vánočním stromečkem, sestávající jen z krátkých vět, zpívání koledy pod stromečkem, vánoční muziky, všeobecného veselí a příjemné atmosféry

 

(poslední ráno  v Kitově pokoji)

Kit:     (potichu) Danieli. Danieli! Dobré ráno.

Daniel:  (rozespale) Ránko.

Kit:     Připravenej vstát a čelit mojí mámě a jejím palačinkám?

Daniel:  Už jsem se bál, že se nezeptáš. Voněly mi totiž až do snu.

Kit:     Jooo?? A byl to sen jenom o máminých palačinkách?

Daniel:  Hm, jenom o nich ne. (dá mu pusu) Vůbec se mi odsud nechce.

Kit:     Chtěl bych, aby to takhle zůstalo napořád.

Daniel:  Já taky. Ale musíme.

Kit:     Jo, musíme. Ale smutný nebudeme.

Daniel:  Oká. Takže poslední u stolu je padavka! (vstane a začne se oblékat)

Kit:     Počkej... To není fér! Máminy palačinky jsou ti přednější?

Daniel:  Teď teda jo.

Kit:     No počkej.

Daniel:  Chao! Uvidíme se v kuchyni!

 

 (v kuchyni)

Teresa:   No, dobré ráno, Kitty.

Kit:     Já vím, jsem padavka.

Teresa:   To nevím, ale Daniel už má v sobě druhou palačinku.

Kit:     Neboj se, mami, já ho s přehledem doženu. (zasedne ke stolu a začne se cpát)

Teresa:   Sice za půl hodiny musíme jet, ale takhle se zrovna cpát nemusíš. Kluci, máte všechno?

Kit:     (s plnou pusou) Nemáme. Ale chtěl bych si vzít s sebou náš dům a tebe... vlastně celý město. A hory taky. Hej, nebylo by jednodušší přestěhovat školu sem?

Teresa:   Hej, synu, uvidíme, co se dá dělat. Ale do té doby do ní budeš muset tam, kde je.

Kit:     Tak toho jsem se bál. Ale jestli mi řekneš, že si s sebou nemůžu vzít ani Daniela, tak už tedy vážně nikam nepojedu!

Teresa:   Daniela bych si tu ráda nechala. Neodmlouvá, pomáhá a uklízí po sobě. Ale obávám se, že by se to mohlo kvalifikovat jako únos. Takže ano, cariňo, můžeš si vzít svého Daniela.

Kit:     Jé, mami, děkuju za požehnání. Doufám, že přijdeš na svatbu.

Daniel:  (zakucká se)

Kit:     Něco chceš říct?

Daniel:  (zakuckaný a s plnou pusou) Ne-e...

Teresa:   Kitty, dej na moje slova, jednou se s tou svojí pusou dostaneš do maléru.

Kit:     To bych doufal, že se tam nedostanu bez ní. Představ si, jak by to vypadalo, kdybych byl celej v maléru a moje pusa... no jo, už mlčím.

Daniel:  Asi tak deset vteřin...

Kit:     Tak jo, vážení. Představte si, že tohle je klíč a tím klíčem si zamykám svoji pusu.

Daniel:  Uvědomuješ si, že jednak ti není pět a jednak to, co jsi právě předvedl, je z podstaty věci nemožné?

Kit:     Však to taky nefunguje.

 

 (na nádraží, jsou slyšet hlášení staničního rozhlasu)

Teresa:   Dávejte na sebe pozor.

Kit:     Mami, vždyť mi Daniela umačkáš!

Teresa:   Vy se ještě naobjímáte až až.

Daniel:  Tereso, děkuju ti za všechno. Za dárky, za tvoji skvělou kuchyni, za...

Teresa:   (něžně) Já vím...

Daniel:  Pozdravuj Claru s Petrem a holky. Že jim děkuju za ty obrázky, co mi namalovaly k Vánocům.  (po chvilce) Vůbec se mi od vás nechce.

Teresa:    Zase určitě přijeď.

Daniel:  Moc rád.

Kit:     Mami, co je? Tváříš se nějak ustaraně.

Teresa:   Myslíš? Nemám ráda loučení.

Kit:     Mně se odtud nikdy nechce. A vždycky se mi pak stejská. Ale dneska se mi bude stýskat o něco míň, když neodjíždím sám.

Teresa:   Cariňo, kdybys cokoli potřeboval, tak napiš. Tobě to ale ani říkat nemusím, protože beztak píšeš, když něco potřebuješ.

Kit:     Budu psát víc. Slibuju.

 

15

(Danielův pokoj na internátě)

Kit:     (vrazí do dveří) Je to tadyyyy!!! Už to přišlo!

Daniel:  Co?

Kit:     Po... stu... pu... jem. Postupujeeem!

Daniel:  Nene!

Kit:     Jojo! Postupujem z druhýho místa!

Daniel:  (obejme ho a vlepí mu pusu)

Kit:     (se smíchem) Děsně mě svíráš... 

Daniel:  Promiň, mám jenom obrovskou radost, že jsme to spolu dokázali.

Kit:     Au... vždyť mě rozmačkáš... Už mě pusť...

Daniel:  Nepustím...

Kit:     Ne? Tak já ti teda neřeknu o čem to má bejt...

Daniel:  Jen trochu povolím... a ty povídej.

Kit:     Teda, ty ale jsi vyděrač!

Daniel:  Celej den jsem tě neviděl.

Kit:     A kvůli tomu mě musíš umačkat?

Daniel:  Už tě jenom objímám.

Kit:     Musíme to mít napsaný za šest týdnů... Au.

Daniel:  To nestihneme.

Kit:     (trochu namáhavě, ale s úsměvem) Minimální délka textu je šest stran A4.

Daniel:  A téma?

Kit:     Musíš vážně povolit, protože je to trošku delší název.

Daniel:  Takhle?

Kit:     To řeknu jenom půlku...

Daniel:  Dobrá, pustím tě.

Kit:     Takže... První téma je „Co bych změnil ve světě, kdybych mohl.“

Daniel:  To je docela rozumný téma, na to se dá psát prakticky cokoli. Stačí když vymyslíme nějakou originální myšlenku... Na to se prakticky nedá nic zkazit. A to druhý?

Kit:     „Moje nejkrásnější ráno“.

Daniel:  Co se tak koukáš? - Nemůžeš myslet na to, na co myslím, že myslíš.

Kit:     O co, že můžu?

Daniel:  Nemůžeš přece psát do školní soutěže o... o... o něčem takovým!

Kit:     A proč bych jako nemoh´?

Daniel:  Protože tady není městečko Idylkov, jestli sis nevšim´!

Kit:     Vždyť... vždyť na tom přece nebylo nic špatnýho...

Daniel:  Ale moc dobře víš, že každej to tady tak nevidí.

Kit:     (po chvilce)  Dobře. Máš asi pravdu. Byl by to hloupej nápad. Tak budeme měnit svět. Beztak to je důležitější úkol než snídat palačinky s medem.

Daniel:  Promiň. Nechtěl jsem se tě dotknout, ani tvýho domova. Kéž by byl takovej Idylkov všude.

Kit:     Idylkov... Proč vlastně ne. Zrovna bych se tak mohl jmenovat. Kitty z Idylkova. To zní skoro jako šlechtickej titul.

Daniel:  Spíš jako čistokrevná kočka s rodokmenem.

Kit:     (vyprskne smíchy) Počkej, za tohle teď umačkám já tebe.

 

16

(v pokoji Cristiana a Matěje)

Vanda:   To je takovej hnus, ty křiváku!

Matěj:   Ale zlato... To přece vůbec není pravda.

Vanda:   Není pravda? Jo? Tak vona to není pravda! A co je teda potom tohle?

Matěj:   Zmuchlanej papír.

Vanda:   Jo, to je zmuchlanej papír. A víš co na tom zmuchlaným papíru je napsaný?

Matěj:   Jak to můžu vědět, když mi tady s ním před obličejem máváš už pěknějch pár minut...

Vanda:   Cože? Tak si to, ty kreténe, přečti sám! Jseš mi odpornej!

Kit:     (vstoupí do pokoje)   Co tady šílíte? Je vás slyšet až na druhej konec chodby? Kdybyste si aspoň zavřeli.

Vanda:   Tak já ještě víc otevřu, aby to všichni ...

Matěj:   Prosím tě, neblbni, Vando. To se přece ...

Vanda:   Co? Já nechci nic vysvětlovat. Celý to je pěknej hnus... Klidně si ho nech, Arroyo! O takový svinstvo nestojím.

Kit:     Počkej! Já ničemu nero...

Vanda:   On ti to ten tvůj miláček vysvětlí, o co tady jde. Je mi z vás na nic. (odejde)

Kit:     Mohl bys mi teda už konečně říct, co se tady děje?

Matěj:   Nic... To by tě stejně nezajímalo.

Kit:     No to by mě teda zajímalo. Jsi fakt poslední dobou divnej. Už jsme pěknejch pár tejdnů spolu nebyli ani na pitomým pinčesu. Já vím, že i já tady tak moc často nebejvám. Je celostátní kolo literární soutěže, se sborem zkoušíme novej program...

Matěj:   Tím to není.

Kit:     Tak teda čím? Promiň, ale Vanda mi nepřijde jako pravděpodobnej materiál na stálou přítelkyni. Před chvilkou mi to jenom potvrdila.

Matěj:   U nohy.

Kit:     Co? Co u nohy?

Matěj:   Papír.

Kit:     Papír? Jakej papír? Prosím tě, mluv už konečně tak, abych ti rozuměl.

Matěj:   Zvedni ten papír, co máš u levý nohy. Čti a pak uvidíš, jestli se mnou máš ještě o čem mluvit.

Kit:     Já nic číst nebudu! Jsem tady a poslouchám. Hele, jsme přece kámoši, ne? Chci to slyšet od tebe.

Matěj:   Tak to si asi spíš sedni.

Kit:     Dobře, sedám si.

Matěj:   Asi sis všimnul, že jsem se poslední dobou choval trochu divně...

Kit:     Trochu dost divně.

Matěj:   No právě...

Kit:     Matěji, co to s tebou je? Takovej jsi nikdy nebejval?

Matěj:   Dobře. Tak teda... Všechno to bylo jenom kvůli tomu, že jsem si to nechtěl přiznat.

Kit:     Přiznat co?

Matěj:   Jak jsme se o prázdninách neviděli, a pak že jsme zase spolu na pokoji, tak... Prostě jsem pochopil,... že se mi líbíš. Asi jsem ti to nikdy nechtěl  říct, protože jsem se bál, jak budeš reagovat. Myslel jsem si, že když ti to napíšu do dopisu, tak to bude lepší... Ale stejně jsem nevěděl,  jestli ti ho vůbec nějak předat. No a nakonec ho Vanda objevila.

Kit:     Já... nevím, co...

Matěj:   Nic neříkej.

Kit:     To jsem vážně netušil, že ty...

Matěj:   Promiň, já... (jde k němu a prudce ho políbí)

Kit:     Co to děláš? Ty mě líbáš?! (vydechne) Jsem dost překvapenej. Já jsem fakt nevěděl, že ty...

Matěj:   Děsně se mi ulevilo. Bylo to jako balvan, ale teď...

Kit:     Matěji, já nevím, co na to říct. Je to tak rychlý...

Matěj:   Nic neříkej... Můžu tě ještě jednou políbit? (do Kitových protestů ho opět políbí)

(dosud pootevřené dveře se prudce otevřou)

Daniel:  Kite???  (chvíli stojí, pak odejde a prudce za sebou zavře dveře)

Kit:    (přiškrceně) Dani?! ... To teda nebyl zrovna dobrej nápad, Matěji.

Matěj:   Sorry, kámo... Budiž světlo!

(v ten okamžik se rozrazí dveře od skříně a je slyšet trhnutí závěsu, pokojem se rozlehne hurónský smích několika kluků a holek)

Matěj:   Nic osobního, kámo. To jenom Marek usoudil, že by Morgenstern potřeboval zase jednu lekci, no. A to víš, jak kapitán týmu káže...

Kit:     Jak jsi mohl?

Matěj:   Tě políbit? Upřímně? S největším sebezapřením.

Kit:     Jak jsi mohl zrovna ty, Matěji? Ziegler je zlá svině, to už vím, ale ty? Vždyť jsme byli přece nejlepší kámoši! To se snad musel stisknout blbej knoflík a pustit hodně špatnej film...

Matěj:   To je dobrý, to si napíšu a použiju to do další literární soutěže, až ji zase vyhlásí.  Tentokrát bych moh´ mít docela obstojný šance na dobrý umístění. Co říkáš, květinko?

Kit:     Tohle bych si o tobě nikdy nemyslel. (zlomí se mu hlas a rychle za sebou zavře dveře, je slyšet další jízlivý smích a posměšné povykování)

 

(u dveří Danielova pokoje)

Kit:    (klepe, bere za kliku, hlas je za dveřmi) Danieli! Danieli, prosím tě, otevři!

Daniel:  (pro sebe šeptem, vzlyká) Jdi pryč. Jdi, prosím tě, pryč.

Kit:     Musím s tebou mluvit. Chci ti to všechno vysvětlit. Není to tak, jak jsi viděl.

Daniel:  (šeptá si pro sebe dál) Tohle se nikdy nemělo stát. Nikdy...

Kit:     Pusť mě dovnitř, prosím tě, Dani!  Vím, že tam jsi.

Daniel:  (polohlasem, který sotva slyší on sám) Tak začneme mazat, jednu vzpomínku po druhé. Vánoční trhy, pink - delete, palačinky s medem – delete...

Kit:     Prosím, prosím... Otevři! Takhle to přece nemůže skončit.

Daniel:  (polohlasem) Proč by nemohlo? - Tak dál... Nesmělé a ukradené polibky - delete . Samozřejmá objetí - delete. Předení spokojeného kotě-te... (láme se mu hlas)

Kit:    Dani, všechno se to dá vysvětlit. Tohle celý si vymyslel ten idiot Ziegler.

Daniel:  (polohlasem) Tvůj smích zpoza vánočního stromku - delete.

Kit:    Danieli, vím, že jsem to všechno pokazil. Ale ... (láme se mu hlas)

Daniel:  (pláče)  Vůni - tvých vlasů – delete. Hebkost tvojí kůže – delete.

Kit:    (zoufale) Já tě přece miluju.

Daniel:  Miluju - delete...

17

 

(někde venku v areálu školy)

Marek:   Kluci, vidíte to, co já? To snad ani není možný. Von má ještě tu drzost chodit mezi nás, slušný a normální lidi!

Daniel:  Nemám nejmenší chuť se váma potkat.

Marek:   Slyšeli jste to taky? Mně se to asi jenom zdá, Morgensterne. Doporučuju ti, abys nebyl drzej.

Tomáš:   Nech ho bejt, Marku.

Daniel:  Jdu jenom kolem.

Marek:   To ti tak budeme věřit, ty buzno.

Doubek:   (rozpačitě) Marku, fakt, vykašli se na něj.

Marek:   Tohle si prostě ten teplouš dovolovat nebude! Tak ty jsi šel jen tak kolem, jo? Přišel jsi nás totiž vočumovat. Možná je tady kvůli tobě, Tome. Že jsi přišel tady za Soukeníkem?

Daniel:  Není mi dobře a nemám náladu.

Tomáš:   (s rozpačitým smíchem) Nech ho bejt, Máro, ještě se nám tady buzinka sesype.

Marek:   Počkej, Tome. Podívej se, jak se na tebe zamilovaně kouká. (parodicky) Mám tě rád, Tomíku. Máš mě taky rád? Udělám pro tebe, co budeš chtít.

Tomáš:   (rozpačité pobavení)  Fakt toho nech.

Marek:   Tak to vypadá, že už tě nemá rád ani Tomík. A to je moc hodnej kluk. A hezkej. Vidíš ty jeho vysportovaný nohy a pěknej zadek? A jak se někdy těma svejma kukadlama dokáže podívat, hmmm...

Daniel:  Jsi nechutnej.

Marek:   Tak to by stačilo, Morgensterne. Pořád ti ještě nedošlo, že o takovej hnus tu nikdo nestojí. Ani ta tvoje přičmoudlá bukvice o tebe nakonec nestojí. Zkrátka, nikdo – tě – tady – nechce. Rozumíš?

Doubek:   Hele, Morgensterne, měl bys jít doopravdy pryč. Proč prostě jenom neodtáhneš, odkud jsi přišel.

Marek:   Tak to slyšíš, Doubek tě tu taky nechce. Takže vážně vypadni! (strčí do Daniela, ten upadne) Wow! Úplně jsem zapomněl jak dobře vypadáš, když klečíš. Co ty, taky jsi na to zapomněl? Možná bych ještě někde našel tu fotku.

Daniel:   (začne zvracet)

Doubek:   Ty vole, to je ale vodporný.

Tomáš:   Von se tady poblije, to mě podrž!

Marek:   Zmizni nám z očí, ty špíno poblitá! Prase! Vypadni. A už konečně pochop, že tě tady prostě nechceme. (strká do něj)

 

18

(školní jídelna v čase výdeje, je patrný menší rozruch)

Vanda:   Holky, už jste to slyšely? Ziegler dal Morgensternovi na hřišti nakládačku. Byli u toho ještě Tomáš Soukeník a Roman Doubek.

Renata:   To kecáš, Vando!

Vanda:   Vážně, Renato, a ještě se u toho Morgenstern pozvracel.

Renata:   Fuj! On je fakt nechutnej.

Monika:   Proč tomu Morgensternovi už nedáte pokoj.

Vanda:   No, já si myslím, že by mu měli ještě naložit. Vždyť přece, Moniko, víš, co on je zač. Je to fakt hnusný.

Monika:   Proč by to mělo bejt jako hnusný? Vždyť o tom mluvěj všude, že  je to normální... Když se dva kluci nebo dvě holky mají rádi.

Vanda:   To se ho jako zastáváš? Hele, nejsi ty taky ňáká divná?

Monika:   To teda zase nejsem. Jen se ti snažím vysvětlit, že lidi jsou různý a každej má rád něco jinýho než třeba ty nebo tady Renata.

Renata:   Mě z toho laskavě vynech. Já jsem normální. Normálně se mi líběj kluci.

Monika:   To ti nikdo nebere, každej ve škole to o tobě stejně ví, jak moc.

Renata:   Počkej, co jako ví?

Vanda:   No ještě se tady kvůli těm prasárnám pohádejte. Hele, tamhle jde ten jeho miláček Arroyo. Počkejte, toho si vychutnám.

Monika:   Nech toho, Kristýno. Proč je prostě nenecháš bejt?

Renata:   Co mu chceš říct?

Vanda:   To uvidíš, počkej... (pitvořivě ke Kitovi) Ahoooj, miláččku.

Kit:   O co ti jde?

Vanda:   Mně? O nic. Ale tobě jde o hodně, Arroyo.

Kit:     Mně, a proč jako?

Vanda:   No, že bys taky mohl dostat přes hubu.

Kit:     Cože? To jako od tebe? S holkama se neperu.

Vanda:   S holkama? Sám seš holka, Aroyo.

Monika:   Přestaň, Kristýno. Tohle fakt už přeháníš.

Vanda:   Marek Ziegler si tě podá. Jako si podal toho tvýho miláčka.

Kit:     Co to kecáš? Koho že si podal?

Vanda:   Nedělej, že to nevíš. To se teda o toho svýho moc nezajímáš.

Monika:   Jsi vážně trapná. Neposlouchej je, Cristiane.

Vanda:   Wow! Cristiane? To mě podrž. Koukám, že si spolu nějak náramně rozumíte.

Kit:     Hele, já sice nevím, co máš za problém, ale měla bys toho nechat.

Vanda:   Však jo. Svý jsem ti už řekla. Dej si bacha.

Renata:   Jsi byla teda hustá, Vando, fakt. Vypadal dost vyplašeně.

Monika:   Nesmysl, vyplašenej nebyl. Jen nevěřil svým uším. To bylo teda hodně blbý.

Vanda:   Teplouši jsou mi vodporný.

Monika:   Sama seš odporná. (zavolá směrem ke Cristianovi) Cristiane, počkej.

Kit:     Co chceš?

Monika:   (je u něho) Chci ti říct...

Kit:     Nezdržuj.

Monika:   Ježiš, tak mě přece poslouchej.

Kit:     Máš na to dobu, než dojdeme k výdejnímu okýnku.

Monika:   Fajn. To stihnu. Ziegler se na školním hřišti zase navážel do tvýho Daniela.

Kit:     Do jakýho mýho?

Monika:   Prosím tě, nech toho. To by musel bejt člověk slepej a mít navrch vypíchnutý oči, aby si nevšiml toho, jak se k sobě máte. Jak se... prostě, no že se milujete.

Kit:     Já nikoho nemiluju, natož Morgensterna.

Monika:   To snad není ani možný, jaká ty jseš palice. A Daniel taky. Co to do vás vjelo? Vyhejbáte se sobě navzájem, ani se na sebe nepodíváte.

Kit:     Víš co, starej se o sebe, buď od tý lásky, ano? Stejně už budu na řadě, takže tvůj čas vypršel.

Monika:   Uhodil Daniela, až upadl na zem. Klečel před tím debilem, jako kdyby ho prosil. Já u toho nebyla, byla jsem zrovna daleko na tribuně a nic jsem neslyšela, ale bylo... Bylo mi ho prostě hrozně líto. A pak se... pozvracel, přímo před Zieglerem, Suchánkem a Doubkem, který tam s Zieglerem byli. Smáli se mu a pak ještě do něj strkali.

Kit:     To není pravda. To sis vymyslela! Co to tady všichni hrajete za pitomou hru.

Monika:   Tamhle jde Suchánek, tak se ho zeptej, co se tam odpoledne stalo. Ale on ti stejně nic neřekne, protože bude zatloukat.

Kit:     To teda nebude. --- Suchánku!

Tomáš:   Co je? S tebou se nebavím.

Kit:     Ale já s tebou jo.

Marek:   Vodpal, Arroyo.

Kit:     Hele, Ziegler. To je mi náhoda.

Marek:   Může bejt, ale mě nezajímaš.

Kit:     (pro sebe)   Teď nebo nikdy, cariňo. (k Zieglerovi) Zieglere, ty nechutná špíno, slyšel jsem, že jsi takovej idiot, že vyletíš od maturity a ani kapitánská páska ti nepomůže.

Marek:   Co to meleš?

Kit:     Taky jsem slyšel, že musíš holkám platit, aby říkaly, že s tebou spí.

Marek:   Ty vole, Tome, já snad špatně slyším. Slyšíš to, co já?

Tomáš:   Dej mu přes držku, Máro. Tohle fakt už ty buzny přeháněj. To si přece od něj nenecháš líbit!

Marek:   (Kitovi do obličeje) Tak hele, ty hnusná bukvice, drž hubu, nebo ti z toho tvýho přičmoudlýho ksichtu udělám fašírku.

Monika:   Nech ho bejt, Zieglere, nebo si to vážně už odskáčeš.

Marek:   Vodpal, ty advokátko teploušů! A ty poslouchej, Arroyo! Teď se na nás tady všichni dívaj´ a těšej se, jak ti dám za všechny do huby. Takže... Máš poslední možnost vzít zpátečku. Protože já holky nemlátím.

(několik hlasů se zasměje)

Marek:   Pochopils to?

Kit:     Nepochopil. Ale zase slyšel jsem, že ty peníze, co svejm holkám platíš, sis vyděl oblažováním tlustejch starejch fotrů.

Marek:   Ty svině!! (Marek silně udeří Kita do obličeje, až to křupne)

Kit:     (plive z pusy krev, huhlá)  A prej se ti to náramně líbilo.

Marek:   Ty hajzle!!! (následují další rány, křik okolo, řinčení padajícího nádobí, křik kuchařky od okýnka)

 

19

 (ošetřovna)

Kit:     (chodí po pokoji a říká si pro sebe, láme se mu hlas) Chtěl bych ti říct, že je mi to líto... Taky vím, že mi nemůžeš odpustit... Ale chci, děsně moc chci, abys věděl... že se tě nikdy nevzdám... Protože tě miluju... Už ti nikdy nikdo neublíží...

Zdravotnice:   (vejde) Pane Arroyo, víte, že máte být na lůžku. (upravuje mu postel) Vy už jste zase plakal, že jo.

Kit:     Bolestí, sestři.

Zdravotnice:   Bolestí? Náhodou se vám to krásně hojí. Zítra už vás pustíme na váš pokoj.

Kit:     Sestři, můžete mi přinýst tužku a ňákej blok?

Zdravotnice:   Ráda. Je vidět, že už je vám líp...

Kit:     Myslíte?

Zdravotnice:   Teda na dušičce asi ne...

Kit:     To je dobrý. Jste moc hodná.

Zdravotnice:   Nebojte, bude zase líp... Věřte mi... Tak já dojdu pro ten blok, jo?

Kit:     Děkuju. (pro sebe) Blok... Ale co mu vlastně napíšu? O tom, co se stalo v předevčírem v jídelně? Blbost, to už určitě ví. Teda jestli to vůbec chce vědět... Je asi zbytečný si přát, aby sem za mnou na marodku přišel.

Zdravotnice:   (vejde) Tady máte ten blok.

Kit:     Děkuju, jste anděl.

Zdravotnice:   Prý moc hezky kreslíte, jsem slyšela.

Kit:     Baví mě to, to je celý.

Zdravotnice:   Co mi nakreslíte?

Kit:     Já? No... Mně se teď moc nechce kreslit, abych řekl pravdu. Budu spíš jen tak něco čmárat.

Zdravotnice:   Tak dobře. Já zase přijdu večer.

Kit:     Nashledanou... (pro sebe) Hm, docela na mě chápavě koukala, jako kdyby všechno věděla. Ale blbost! Mám moc bujnou fantazii, jak mi Ziegler dal fakt pěkně do kokosu. Navíc tahle samota už mi leze pěkně na mozek, když si sám pro sebe povídám. - Teď už to ví stejně celá škola, že já a Daniel... (vzdychne) Můžu bez tebe žít, ale já prostě nechci. Chci být už jenom s ním a udělám pro to všechno, co dokážu. Zítra mě pustí a já pro nás dva ještě jednou něco udělám. (zašustí listy bloku)

 

20

(kancelář studijního oddělení)

Lukešová:  To  je... poměrně neobvyklá žádost, pane Arroyo, o co tady na tom papíře žádáte.

Kit:     Já vím. Ale pro mě je to děsně důležitý. A vůbec nepochybuju, že to zvládnu.

Lukešová:  Předložím vaši žádost panu řediteli a uvidíme.

Kit:     Děkuju. A kdy bych se mohl přijít zeptat, dneska odpoledne?

Lukešová:  Prosím?  Odpověď bych pro vás měla mít do dvou týdnů.

Kit:     Co? Až za dva tejdny?

Lukešová:  Ano, to je běžná doba pro vyřizování žádostí studentů.

Kit:     Ale já bych to potřeboval...

Lukešová:  Pane Arroyo!

Kit:     Já vím. Promiňte. (žertovně) Pokud tedy osud chce, abych se naučil čekat, stanu se mistrem v trpělivosti.

Lukešová:  Takže... je to tedy všechno?

21

(zabouchne za sebou dveře, usedne na židli, zapne notebook)

Kit:     Teď, nebo nikdy. Jinak už fakt vážně nevím... Doufám, že tenhle můj vzkaz pochopí. Takže...

(klikání myší, prsty se rozběhnou po klávesnici)

Národní studentská literární soutěž... Jméno: Daniel Morgenstern (4. ročník), Cristian Arroyo (2. ročník). Škola: Gymnázium Cesta vzhůru – Obrtín. Téma: Co bych změnil ve světě, kdybych mohl. Čestně prohlašujeme, že jsme svou práci vypracovali samostatně, bla bla bla...

Daniel, dvojtečka. Tak začni, zeptej se. Cristian, dvojtečka. Ne, ne, začni ty. Daniel, dvojtečka. Dobrá. Tak, co bys změnil ve světě, kdybys mohl?

(prsty přestanou psát)

(pro sebe) Jéje, vlastně spoustu věcí. Třeba bych přestěhoval naši školu k nám do města, abych se nemusel každej rok loučit se svým domovem. A zařídil bych světovej mír. A taky palačinky s medem pro všechny každou neděli... – Ale vážně...

(prsty zase začnou tancovat po klávesnici)

Chtěl bych rozpoutat hurikán. Někdy je potřeba s věcmi totiž pořádně zahýbat.

(prsty přestanou, mluví, jako kdyby byl Daniel s ním)

Nemůžeš před nimi donekonečna zavírat oči a předstírat, že neexistují...  Donutil bych lidi, aby k sobě byli upřímní. I ti, co mají ty nejlepší úmysly, řeknou sotva polovinu toho, co by bylo potřeba. A pak jsou tu ti, co narovinu lžou. Nikdy nepoznáš, který jsou který, dokud není dávno pozdě. Kdyby každý říkal to, co si myslí, odhalil bys ty zlé hned na začátku...

(slyší Daniela, jak mu odpovídá)  Jak to myslíš?

Kit:     Jednoduše. Slyšíme slova, ale většinu času doopravdy neposloucháme. Někdy si už předem uděláš názor na to, co chce ten druhý říct, takže ho ani nechceš vyslechnout.

(slyší Daniela, jak říká)  Nemohl by sis vybrat něco velkolepého, třeba ten světový mír, když už jsme u toho, a ty si přeješ, aby se lidé poslouchali...

Kit:     Podle mě by se tím vyřešilo všechno. Úplně všechno. I ten mír. A taky všechno, na čem záleží. Lidi by neplýtvali časem a silami na zbytečná nedorozumění. Pak by zbyl čas na líná rána a palačinky s medem.

(slyší Daniela říkat)  Možná by to mohlo fungovat. Škoda, že nemůžeme změnit svět.

Kit:     Ale proč, jasně, že můžeme! Svět, to jsme my. Dokud každý nezačne u sebe, nic se nezmění.

(slyší Daniela říkat)  Možná jsou lidé příliš zbabělí na to, aby s něčím začínali.

Kit:     Možná nejsou zbabělí. Možná jsou jen opatrní. Když se někdo jednou spálí, kdo by mu vyčítal, že se nechce přiblížit k ohni? Ale když začne někdo jiný, třeba se osmělí a přidají se k němu.

(slyší Daniela říkat)  Někdo jako ty?

Kit:     I to se může stát. Dokud se tam nevydám, tak to nezjistím. Vyrazím už zítra. Všechny starosti a strachy nechám doma, kdo by se s tím tahal. A změním svět. Možná ne celý. Možná jenom ten svůj. Ale i to bude velký úspěch. A pokud budu mít mimořádné štěstí, třeba se někdo odváží a připojí se. (dopisuje) --- Tečka! (poslední ťuk je razantní, notebook se s chrčením vypíná)

 

22

(kancelář ředitele školy, klepání na dveře)

Lukešová:  Ano?

Daniel:    Dobrý den.

Lukešová:  Dobrý den, pane Morgensterne. Pan ředitel už na vás čeká.

Daniel:    Na mě...

Lukešová:  No ano, dostal jste přece před hodinou vzkaz? 

Daniel:    To ano...

Lukešová:  No tak! Prosím, můžete vstoupit.

(vtom se otevřou dveře od ředitelny)

Ředitel:   Dobrý den, pane Morgensterne.

Daniel:    Dobrý den, pane řediteli.

Ředitel:   Gratuluju vám.

Daniel:    Mně?

Ředitel:   Ano vám. Bude to samozřejmě viset na nástěnce, ale chtěl jsem vám poblahopřát jako první. Dobrá práce. Prosím, podívejte se sám.

Daniel:    (otevírá obálku, zmateně a na přeskáčku čte) Národní studentská literární soutěž... s potěšením vám oznamujeme, že v celostátním kole... třetí místo... Daniel Morgenstern a Cristian Arroyo. Ale to přece...

Ředitel:   Mám velkou radost, že jste se umístili na tak pěkném místě a skvěle tak reprezentovali naši školu. Vedle našich sportovních a pěveckých umístění jsme to teď díky vám a panu Arroyovi rozšířili i o tvůrčí psaní. Ještě jednou gratuluju. Teď můžete jít, ať nezmeškáte další hodinu.

Daniel:    Ano... jistě... děkuju... nashledanou.

 

23

(před Danielovým pokojem, Daniel dochází)

Kit:     Ahoj.

Daniel:    Co tady děláš?

Kit:     Rád bych s tebou mluvil.

Daniel:    O čem?

Kit:    Můžeme jít k tobě?

Daniel:    To myslím, že není úplně dobrej nápad.

Kit:    Tak kde teda? Všude jsou teď studenti, v jídelně, venku, na hřišti, na chodbách...

Daniel:    Dobře, tak teda na chvíli pojď.

(Danielův pokoj)

Kit:    Dlouho jsem tady nebyl.

Daniel:    Hm. (po chvilce) Tak povídej, poslouchám tě.

Kit:    (nejistě) Dobře. Chtěl jsem ti říct... ehm... Já... víš... Zkrátka, každej den nepřestávám litovat toho, co se stalo. A kdybys mě už nikdy nenechal říct jediný další slovo, tak chci říct aspoň tohle.

Daniel:   Tohle jsi mi chtěl říct?

Kit:    Ehm... Taky bych ti chtěl vysvětlit, jak to všechno bylo.

Daniel:    Když už jsi tady.... Poslouchám tě.

Kit:    Šel jsem ten večer z jídelny a chystal jsem se jít za tebou. Chtěl jsem se jenom osprchovat a převlíknout, ale v pokoji mě překvapili Matěj a Vanda. Dělali, že se hádají, napsali si i dopis, kterej mě pak měl Matěj dát a do kterýho napsali, jak mě Matěj miluje. Bylo mi to nepříjemný, ale zároveň jsem nedokázal Matěje od sebe odtrhnout, když mě...  Vtom jsi přišel ty a viděl  jsi, co jsi viděl. Ty jsi pak odešel, v pokoji se rozsvítilo jak na jevišti, kde hrajou hodně blbou hru, a najednou byl plnej pokoj lidí. Holky, co se kamarádí s Vandou, poznal jsem Tomáše Soukeníka, Romana Doubka a samozřejmě tam byl Marek Ziegler. Tlemil se na celý kolo. Smáli se všichni. Pak jsem se rozběhl za tebou a dál už to víš...

Daniel:    Má to všechno něco společnýho s tím, proč je Ziegler v podmínce?

Kit:    Jo. Dozvěděl jsem se pak, co se ti na hřišti stalo.

Daniel:    Chceš říct, že jsi ho za to šel zbít?

Kit:    Vůbec ne. Vyprovokoval jsem ho, aby zbil on mě. Schválně, aby všichni viděli, co udělá. Co je zač. Připadalo mi to jako skvělej nápad... než jsem ho doopravdy zrealizoval. Ale stálo to za to.

Daniel:   (s úsměvem) Tvůj nos už možná nebude jako dřív.

Kit:    Hm. Asi už nic nebude jako dřív...

(mlčení)

Daniel:   Na to, co se mezi náma v poslední době stalo, stojíme až příliš blízko u sebe, nemyslíš?

Kit:    Stačil by udělat krok a ...   - Můžu...?

Daniel:   Musíš. - Celej se klepeš. (po chvilce)  Počkej, mám tady něco, co vyvrátí to tvoje, že už nebude nic jako dřív.

Kit:    Co?

Daniel:   Byly k obědu, jako zákusek. Muffin byl před časem přece náš začátek, ne?

Kit:    Jé, já jsem na obědě nebyl, ani na večeři. Chtěl jsem si říct o lentilky.

Daniel:   Ty mám taky.

Kit:    Muffiny ale na začátku zabraly. Chtěl bys...

Daniel:   Chtěl.

Kit:    Vážně?

Daniel:   Určitě bych zase chtěl mít začátek. Ale nemůžeme ho mít.

Kit:    Jak to?

Daniel:   Nemůžeme mít znovu začátek, když přece nic neskončilo.

Kit:    Položím ti teď jednu ruku kolem ramen.

Daniel:   Proč jenom jednu?

Kit:    Protože tou druhou se teď budu cpát! Mám totiž příšernej hlad.

Daniel:   Tak ale rychle ho do sebe naláduj, protože tě chci děsně moc objímat.

Konec druhé části