Jdi na obsah Jdi na menu

ADOLF BRANALD - DVA MUŽI V JEDNÉ VÁLCE

 branald-ii..jpg

Adolf Branald, jehož dlouhý život obsáhnul téměř celé dvacáté století, je spíše vnímán jako spisovatel zaznamenávající staré „dobré“ časy (Stříbrná paruka, Skříňka s líčidly, Živé obrazy, Pražské promenády). Avšak jeho druhá, stejně důležitá, literární poloha je zaměřená na obyčejného člověka. který se dokáže postavit (i se zbraní v ruce) proti všudypřítomnému zlu. Takové jsou romány Lazaretní vlak, Severní nádraží, Voják revoluce a také Dva muži v jedné válce. Branald v tomto dokumentátním románu postavil proti sobě (stejně jako tomu bylo ve skutečnosti) dvě výrazné postavy protektoráního Kladna, velitele kladenského gestapa Haralda Wiesmanna a dnes už zapomenutého komunistického odbojáře Josefa Škachu (v románu mu dal autor jméno Josef Pryl). Próza střídavě sleduje životní osudy obou protagonistů tragického (a drastického) příběhu, který v první části vrcholí trágédií Lidic a v druhé dramatickým lovem na lidskou zrůdu. Branald dokumentární formou, avšak v rámci románového žánru, zaznamenává obě životní cesty; pátral po rodinném zázemí, sledoval vlastní osobnostní vývoj, „byl“ při nabývání zkušeností a vlivů, jež se otiskávají do charakteru osobnosti.

V kapitolách o Wiesmannovi volí Branald záměrně velmi strohý styl a nechává si od postavy velký odstup, aby mohl co nejopravdověji popsat zrůdnou disciplínu, chladnou přesnost a mrtvolný řád nacistického myšlení. Wiesmann také takový je; brání se osobním citům, buduje v sobě houževnatou, nekompromisní, ctižádostivou a soutěživou povahu, hlídá si každý svůj pohyb a přemýšlí nad každým svým vyřčeným slovem. V kapitolách o odbojáři Prylovi-Škachovi opouští Branald dokumentárnost a volí vyprávěcí tón, ale stále má na zřeteli fakta. Od sledování téměř krok za krokem postavy Pryla-Škacha přechází autor pozvolna (pozvolný je i Škachův vývoj v odbojáře) k dramatickým okamžikům (např. vyvěšení rudého praporu na nejvyšší komín na Poldovce).

Strohost a odstup „slaví“ literární triumf ve dvou po sobě jdoucích kapitolách o tragédii Lidic. Čísla, statistiky, plány, programy, vytyčování, rozmisťování, zapisování, natáčení a další atributy obludné nacistické přesnosti.

Zajištění, soupis žen a dětí. Převzetí a soupis osobního majetku – Skalak, Petrat, Faber... Věci osobní, písemnosti, dozor – Gehle a Hartge.

Muži předstupovali, vyslechli pověření, rádi neradi, odcházeli do práce. … Bürger ručí za evakuaci inventáře, dobytka a zásob“...

Ze zamýšlené přesnosti v postupu nakonec zbyde chaos, rabování, ožralí důstojníci a vojáci.

lidice-01.jpg

Poslední část románu se mění v téměř napínavý thriller honby za nacistickou bestií, která uniká spravedlnosti. Čtenář v tento okamžik opouští spolu s Prylem-Škachou Kladno, aby se s ním vydal do rakouských Alp napříč Německem a Rakouskem, kde jako nekonečné zátarasy stojí nespočet vojenských zón, hyzdící poválečnou střední Evropu. Pro odbojáře Pryla-Škachu je honba za Wiesmannem cestou za vlastním sebeuvědomováním; na vše zapomenout, na všechny ty hrůzy a začít s čistým stolem? Nebo dál hledat spravedlnost na stole s potřísněným ubrusem od krve?

Je to stále opakovaně pokládaná otázka, napříč dějinami, na níž pořád není uspokojivé odpovědi.

*

A není bez zajímavosti, že statečný (komunista) Josef Škacha zůstal své původní profesi pokrývače věrný i po válce, nezapojil se aktivně do politické práce po Únoru 1948 a na konci šedesátých let, jak vypráví Adolf Branald ve svých memoárech „Tichý společník“, spravoval na Kampě střechu Janu Werichovi.

Fotografie jsou použité z webů: absi.cz, novinky.cz a studentpoint.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Lada Oličová - oprava jména

17. 6. 2019 17:14

Dobrý den,
dovolím si opravit jméno a jeho skloňování:
můj dědeček se jmenoval Josef Škach (Josefem Škachem).