Jdi na obsah Jdi na menu

CÍTIT POEZII (PORTRÉT RECITÁTORA)

17. 3. 2015

   Václav Fikrle se narodil předposlední válečné jaro v malé vesnici Srby nedaleko Kladna. Jeho miminka měla doma spoustu knih a malý Vašek, sotva se naučil číst, četl jednu po druhé. „Já ani nevěděl, co čtu nebo o čem to je. Teprve po dlouhých letech jsem pochopil, co ta Axiňja s Grigorijem Melechovem z Tichého Donu na tom seně dělají.“ V dětství nebyl nijak mimořádně vyzrálým čtenářem, četba pro něj byla spíše potřeba; tak jako jedl, spal nebo zlobil, musel si často někam zalízt a něco si  přečíst. „Byl jsem hodně zlobivý dítě. Srby byly za mýho dětství ještě menší, než jsou teď, bylo nás tam  málo kluků mýho věku, tak jsem platil za velkýho raubíře. Lítali jsme do lesa, tam si hráli třeba na indiány. Samozřejmě že mě neminuly „mayovky“ a jiný dobrodružný knížky. Inspirovali mě k mým lesním fantaziím a já byl  v lese jednou jako indián, podruhý za kovboje, jindy zase jako divoch z pralesa. A do toho jsem pořád čet´. Všechno, co mi přišlo pod ruku.“ Jeho „raubířskou“ povahu mu učitelé do jisté míry tolerovali. Při hodinách češtiny, kdy většina dětí před tabulí přetrpěla nazpaměť naučenou básničku, Václav s vnitřním rozechvěním a natěšený okouzloval učitele češtiny i své spolužáky prožívanou recitací. „Vždycky jsem se na školní recitaci těšil. Učitelé pak přimhuřovali oči nad mým zbojničením.“

 

vasek01.jpg

 

 

   „Jsem v podstatě technickej typ. Spoustu věcí si umím udělat nebo opravit. Po základní škole jsem se rozhodl jít na kladenskou průmyslovku.“ Nikdo nevěděl, jakou vášeň a talent v sobě nosí. Veřejně nerecitoval, pořád jenom  četl a četl… a kupoval knížky poezie. Dnes jich má několik stovek.     „Odebíral jsem knížky z Klubu přátel poezie, to byla taková ta edice s malými gramodeskami. Na nich recitovali ti nejlepší herci, ale mě se to moc nelíbilo. Přišlo mi, že někomu řeknou, zaplatí mu a on načte ty básně na desku. Takhle jsem to dělat nechtěl“. A recitoval si doma pro sebe.

   Dělal na Poldovce. Své tajemství dokázal skrývat i před poldováckými politruky. „Nikdy jsem vlastně nemusel recitovat něco, co bych nechtěl, co by mi bylo odporný.“ Svým přesvědčením o opravdovosti poezie dokázal nabourat již zavedené Divadlo dokumentu, které fungovalo od roku 1970 jako kulturní projekt znormalizované kladenské kultury. Hlavní osobnost souboru, Milan Bokr, získal „nesmrtelnost“ vlastní dramatizací Komunistického manifestu. Soubor měl našlápnuto k žádoucímu „úspěchu“. S úspěchem, jemuž věřili snad jen „kulturtrégři“ a Milan Bokr, recitoval soubor desítky Bokrových hesel oslavující znovunabytý pořádek. „Říkal jsem si, že tohle nejde, že musíme dělat opravdovou poezii a jezdit s ní na přehlídky.“ Na počátku osmdesátých let se z Divadla dokumentu stává Divadlo D. „Dělali jsme Nerudu, Hanzlíka, lidovou poezii. Pásmo z Nerudových veršů se div nestalo protistátním pořadem, tak silně jsme naléhali s básní ,Jak lvové bijem o mříže´. Nebo pořad z veršů tehdy zakázaného básníka Václava Daňka, který jsme nazvali ,Jak jsme  lili zvon´. On tehdy nesměl, překládal pod cizími jmény a my jsme spoléhali na nevzdělanost a tupost schvalovacích orgánů. Nemýlili jsme se. Václav Daněk byl pak na jednom našem představení a moc nám děkoval. Když jsem se ho ptal, jak myslel ten a ten verš, co chtěl říct tím a tím básnickým obrazem, bezelstně a se známkami údivu v hlase mi odpověděl, že už vlastně neví. Stejně krásný bylo setkání s poezií Josefa Hanzlíka. Pásmo jsme nazvali ,Černý kolotoč´ a já dodneška, když čtu tuhle báseň, pořád mě mrazí, pořád v ní nacházím něco novýho. Tohle opětovný a neustálé nový a nový čtení básní zažívám u každé básně, kterou miluju. Pokaždý tam najdu něco jinýho, něco, co jsem v předchozím jejím čtení nevnímal. Je to báječný dobrodružství.“ V Divadle dolumentu, později Divadle D, potkává svoji budoucí (druhou) ženu Olgu. Je to nakonec ona, kdo přesvědčí Václava, aby začal recitovat veřejně.

vasek03.jpg

-----

 

   Přišel rok 1989 a Divadlo D zaniká, stejně  jako celá řada dalších uměleckých souborů a uskupení do té doby vzniklých. Václav dál pracuje jako technik v Poldovce, po jejím zániku vystřídá několik zámečnických dílen, a v nově vznikajícím  kulturním prostoru Kavárny Ateliér v Kladně- Kročehlavech poprvé sólově recituje své oblíbené básníky; bez cenzury a bez obav, že ho někdo nepovolaný kontroluje. S Václavem Fikrlem přicházejí do Kladna skrze své verše Ferlingetti, Prevért, Kainar, Hrabě, Šiktanc, Šrámek, také Bukowski nebo Li Po. Má velký úspěch. O novátorském recitátorovi se  brzy rozšíří na Kladensku zpráva a Kavárna Ateliér se pravidelně naplňuje lidmi, kteří se chtějí v hektické době plné změn zastavit a slyšet poselství básníků, jež vždycky viděli dál než my smrtelníci. „Na každé svoje vystoupení jsem si připravil jednoho básníka a tomu jsem pak věnoval celý večer.“ Poetické pořady měli obrovský úspěch.

   „Dneska už tolik lidí do Ateliéru nechodí. Někdy se nás tam sejde jen deset. S Honzou Paulíkem pravidelně jezdíme po školách s takovými výchovnými koncerty.“ S brilantním kytaristou folkové kapely Knezaplacení Janem Paulíkem se seznámil před osmi lety a i když k poezii funguje spíše jazz, folková kytara jí také sluší. Určitě ve spojení Fikrle – Paulík. „Honza vypráví historky z našich cest a ze života, já recituju. Na školách pak vyprávím o básnících, který tam přednáším. Ne ale to, co je o nich v encyklopediích nebo v učebnicích, ale spíš takový ,drby´. A co mi která ta básnička říká.“

   Má svého nejoblíbenějšího básníka. I když těch silných básnických osobností je víc, přece jen z té pomyslné řady vystupuje  Karel Šiktanc, rodák z nedalekého Hřebče. „Loni jsem  měl sedmdesátku. K ní  jsem dostal snad nejlepší dárek svýho života! Přátelé mě posadili do auta, jedeme do Prahy. V jedný  holešovický ulici zastavíme, zavážou mi oči. Vnímám, že procházíme vchodovými dveřmi, asi do baráku, stoupáme po schodech, zastavujeme se u jedněch dveří, poznám to, protože zadrnčí domovní zvonek. Dveře se otevřou a.... v nich stojí Karel Šiktanc!“ Setkání s jeho velkým básníkem trvá celé odpoledne. Povídá se, vypráví se, popíjí se, Václav Fikrle recituje, Karel Šiktanc spokojeně poslouchá.

 

vasek02.jpg

-----

 

   „Víš, chtěl bych žít nejspíš v takovým devatenáctým století,“ řekl mi jednou, když jsme společně připravovali jeho večer, takové jeho „one man show“, bez Honzovy kytary za doprovodu reprodukovaného jazzu. „Spousta věcí byla daná, mnoho věcí  mělo směr, lidi většinou věděli,  kam patří a člověk věděl, co se od něho čeká.“ Romantická představa k romantikovi tak nějak patří. „To by byla doba pro mě. Tý dnešní nerozumím a ani nechci rozumět. Co to je, když přijdeš domů, tleskneš a rozsvítí se ti světla v celým baráku? Já ty technický věci, který jsou tak rychle dopředu, že je ani nestačím sledovat, vlastně obdivuju. Ale zároveň mě to děsí. Co se zase vynalezne za rok, za dva?“

   Jeho domek na okraji Srb, v sousedství tratě, kudy jezdí vlaky na Rakovník, v blízkosti lesa, jež voní až do baráku, také nenese mnoho znaků moderní doby. Obdivuju se „mycáku“ na nádobí, fortelným kamnům na dřevo i staré kuchyňské kredenci. V pokoji na mě „padají“ stovky knih. Jsou jimi obloženy všechny čtyři stěny. Kdyby byla možná pátá, i ta bude plná. Vidím Šolochovův Tichý Don a vybaví se mi malej Vašek na parapetu okna, čtoucí tuto gigantickou románovou fresku. Má přimhouřené oči a možná dumá, co na seně dělají Axiňja a Grigorij Melechov. Nebo snad zažívá ten zvláštní pocit, o kterém bylo už tolik napsáno a stejně nikdy uspokojivě. Co vlastně pro člověka literatura znamená; ty zvláštní světy a vesmíry, ty vymyšlené postavy, a přitom tak skutečné. Ta neskutečná místa dějů, jež jsou nám zároveň tak povědomá. Jsou ale mezi námi jedinci, kteří dokáží aspoň po troškách poodkrývat ono tajemství literatury. Mezi ně patří recitátoři, ti možní interpreti záhadných a obtížně vysvětlitelných obrazů, za nimiž se skrývá tolik, tolik různých příběhů a životů.

   vasek04.jpg