Jdi na obsah Jdi na menu

FRANTIŠEK STAVINOHA

1. 9. 2010

 

 

stavinoha_big.jpg

 

 

František Stavinoha se narodil 10. července 1928 v obci Zašová u Vsetína. Učil se pekařem, ale také knihařem, a pracoval pak v řadě manuálních profesí. Z kraje, kde jeho obyvatelé žili z toho, co půda dala, a v těsné blízkosti s přírodou, si do tehdy černého průmyslového Kladna přinesl velký dar, dar vypravování…

„Když staříček Zelenků cestou ze zašovské obecní hospody zakopl na Černém kopečku o kořen borovice a vyrazil si troubelí fajfky dva zuby, vyprávěl pak v neděli odpoledne pod jabloní do našich otevřených úst krásně fabulovanou romanticko povídku, jak ho přepadli poslední valašští zbojníci, bratři Hrňové, kteří z hladu kradli a z nerozumu zastřelili četníka a skutečně se ve třicátých letech uštvaně pohybovali po kraji se zbraní v ruce. Jestliže jsem pak po mnoha letech usedl k psacímu stolu s úmyslem literárně se projevit, může za to mezi jinými i staříček Zelenků.“ (1989)

Na kraj svého dětství a mládí ale nikdy nezapomněl, v jeho tvorbě však nepřevažuje (Podbeskydské pastoráleJak se sluší umírat a částečně Písničky s příběhem). I když se stal kladenským patriotem, na rodnou Zašovou s nádherným okolím často vzpomínal, jezdil tam a zajímal se o tamější dění.

Kladno se mu stalo osudným jak soukromě (oženil se tady a založil rodinu), tak literárně (většina jeho knih čerpá námětově z tohoto středočeského města). Cesta do průmyslového města ale nebyla úplně jednoduchá…

V roce 1951 byl Stavinoha nepodmíněně odsouzen k pěti měsícům odnětí svobody za pobuřování. Po výkonu trestu šel rovnou k „pétépákům“, aby si tady odsloužil povinnou vojenskou službu. Tak se dostal do kladenských dolů. Za to, že podepsal pracovní úvazek s kladenským revírem, byl v roce 1953 propuštěn ze „služeb“ PTP a na pětadvacet let se z něho stal horník z povolání. V polovině sedmdesátých let, v čase, kdy se stával stále známějším a oblíbenějším spisovatelem, odešel do invalidního důchodu. Mohl se tak naplno věnovat spisovatelské práci, ale také veřejné činnosti pro Kladno. Po roce 1989 kandidoval za ČSSD do městského zastupitelstva. Na počátku nového milénia těžce onemocněl a 8. dubna 2006 na následky těžké nemoci zemřel. Je také nositelem ocenění za vynikající práci (1988) a posmrtně získal také čestného občanství města Kladna (2003).

Za spisovatele ale hovoří především jeho dílo. Pokus o jakýsi rozbor dopoví i některé napovězené životní okolnosti Františka Stavinohy.

Figurky ze šmantů

Knížku, která se jako první námětově vztahuje k průmyslovému Kladnu, dopsal František Stavinoha na konci roku 1973. Trvalo celé tři roky, než knížka jako celek vyšla. Povídky ale neležely v autorově šuplíku – několik jich vyšlo časopisecky. Autor tu poprvé zúročil své mnohaleté zkušenosti s lidmi a prostředím hornického města. Myslím si, že přiléhavější slovo, než je „zúročil“, je „vypsal se“. Stavinoha dal ve Figurkách průchod svému velkému nutkání vyprávět příběhy tak, jak je zažil, jak o nich slyšel a jak si je pak sám dotvořil v hlavě.

„Jsem na světě už dost dlouho a zažil jsem všelicos. Někdy jsem měl i dojem, že sloužím osudu jako magnetické pole pohrom, jaké by nikdy nenapadlo postihnout někoho jiného. Když je pak po všem, a já vydýchaný a uklidněný usednu za stůl a dám té malé katastrofě jakousi fabulovanou formu, je ze mě humorista.“ (1989)

Tento přístup k tvůrčímu psaní dal vzniknout jakémusi pásmu příběhů, sestavenému z jednotlivých volně na sebe navazujících povídek s několika opakujícími se hrdiny, jejímž společným jmenovatelem je prostředí dosluhujícího dolu „Boldenka“, ve skutečnosti dolu Max (Gottwald I).

Hlavní devizou, vedle obrovské sečtělosti a obdivuhodného samovzdělávání, byl Stavinohovi právě jeho obrovský dar přirozeně vyprávět příběhy. Spustil tok vyprávění, který se knížku od knížky měnil v nezadržitelný proud fabulování. Psal se stále lehčím a lehčím perem. Nebál se až určitého „požitkářského“ výběru výrazů, slov a slovíček, z nichž některá si dosud ani nenašla své pevné místo v tzv. krásné literatuře. Stavinoha byl až krajně výřečný, stejně jako každodenní dřinou a ohrožením vlastního života zkoušení havíři.

Figurky ze šmantů jsou, dobrým příkladem autorových literárních a zřejmě i názorových rozporů.

První povídka Nepravý Sisyfos je vtipným vyprávěním s nezbytnou dávkou napětí, střídajícím se s černým humorem. Stavinoha na malé ploše kratičké povídky vypovídá podstatně víc, než když se později pokoušel o románovou tvorbu (Komu patří čas, 1979). V Nepravém Sisyfovi je přítomen jednak pověstný havířský černý humor (tomu odpovídá i volený styl jazyka). Nezbytnou složku vyprávění tvoří postava pevné, tvrdé, ale zároveň chápavé havířské ženské (tady je to maminka), napínavá situace (tatínek je zavalen v dole), situační popis havířského koloritu (hornická putyka, kde kraluje ordinérní hostinská). Celkový záměr je podtržen přítomností autora (syn hlavní postavy), což dodává celému příběhu autentičnosti.

Následující Legenda o hornickém Herkulovi je stylem vyprávění zcela odlišná. Příběh o strýci Ondřejovi, který jako silný a veselý chlapík objel s cirkusem jako zápasník pěkný kus světa a nakonec se začátkem války dostal na Boldence do komunistické ilegální organizace, trpí patosem. Mohl to být lyrický příběh ve stylu vypravování Oty Pavla, spojený typickým stavinohovským černým humorem a smyslem pro grotesku, ale výsledkem je spíše průměrné vyprávění.

Cennost Stavinohovy tvorby tkví v jeho schopnosti přivést ve značně omšelých kulisách reálného socialismu na jeviště neživotného socialistického způsobu života živé postavy nebo spíše postavičky. V lecčem se přibližují podobným postavičkám Nerudovým, Markovým i Hrabalovým a mají nemálo společného s figurkami z próz Stavinohova vrstevníka Radoslava Nenadála, i když prostředí, o němž všichni výše jmenovaní psali, je zcela odlišné. Možná, že právě volbou drsného prostředí a autorovým talentem vyprávět, se Stavinohovo literární dílo dostává do pomyslných vyšších pater literární tvorby. Přitom se moha snadno propadnout mezi beletrizované vyprávěnky o hrdinech socialistické práce. Práce horníků bývala v naší literatuře často značně zpatetizovaná, nepřirozeně glorifikovaná a běžný čtenář mohl nabývat dojmu určité exotičnosti a nepřístupnosti. František Stavinoha srazil tuto exotičnost na zem a spolu s ní všechny ty horníky, štajgry a „ženušky z povrchu“. Havíři u Stavinohy chlastají, někteří se neštítí mlátit své ženy, občas kradou majetek v socialistickém vlastnictví. Ale jsou také dříči, odříkavci a poctivci, milují svou tvrdou mozolovitou a špinavou práci, za kterou se dokáží bít. Jednají, pro nás, co jsme nežili v blízkosti takových lidí a práce, zcela nepochopitelně. Jednají zcela v souhře se svojí dřinou, jejich život ani jiný být nemůže. Pijí pivo o něco víc, milují o něco víc, mluví o něco víc (či spíše o dost víc) vulgárně, mají tvrdší zásah pěstí, pláčou víc, křičí víc…

Například taková Messalina od čističky neboli Miška: miluje vášnivě, má nadevše ráda mužské tělo, má ráda mužské, co se denně utužují a zároveň huntují v těsných šachetních štolách, miluje jejich sevření a zcela nezištně a ráda poskytuje „první pomoc“ snad každému na Boldence, starého vrátného Šíchu Bambulku nevyjímaje. Má totiž dobré srdce a ví, že pětasedmdesáti vysloužilému „skalákovi“, který po ní už nějakou dobu touží a jehož jako jediného dosud trvale odmítala, poskytne tu skutečně poslední radost jeho života.

Figurky ze šmantů nemají hlavní postavu, tak jako ji nemá většina Stavinohových próz zakotvených na Kladně. Nejeden čtenář za ni může považovat vypravěče, autora samotného. Vypravěč u Stavinohy není jen pozorovatelem dějů, ale přímým účastníkem. Toto tvrzení je podložené přiznáním, že si své figurky nevydumal z palce, narozdíl od jiných autorů.

„Kdokoli by však v mých povídkách nacházel podobnost, nemálo by se mýlil. Neboť jsem se svými figurkami žil jenom dvacet let. A žiju rád.“ Tento přípisek z úvodu knihy Figurky ze šmantů můžeme vnímat i jako určité vymezení vůči spisovatelům z povolání, takzvaným profesionálům, tehdy většinou hnízdících v závětří silných stěn dobříškého zámku nebo za redaktorskými stoly velkých nakladatelství. Název knížky je přesný a výstižný, vystihuje autorův přístup k tématu, snahu být co nejvěrnější. Postavy jsou uhnětené ze šmantu (uhelného prachu), z materiálu, s nímž se autor každodenně po léta setkával stejně jako se svými postavami. Škoda, že nezůstal jen u těch figurek a škodlivě do tohoto souboru zakomponoval agitační povídky o hrdinných havířích. Naštěstí jsou v menšině a v budoucnu se již tomuto lákadlu snažil vyhnout.

 

jpg1_res_res_res.jpg

Komu patří čas

Jednomu lákadlu ale Stavinoha podlehl – lákadlu pustit se do románu. Stavinohovi nebyl tento literární tvar vlastní. Za romány jsou někdy také považovány knížky Hvězdy nad Syslím údolím (1981) a Hvězdy nad městem (1989). Jde ale spíše o řetěz půvabných příběhů a osudů nemalého počtu postav a postaviček (figurek), které spojuje několik faktorů (prostředí, lokalita, povolání, životní cíl a nad tím vším bdící vypravěč-autor). Skutečným románem byl v roce 1979 vydaný titul Komu patří čas.

Snad každé dílo přece jen vyžaduje určité úsilí, nasazení nebo aspoň špetku momentálního tvůrčího nebo jen řemeslného potenciálu. S tímto vědomím se o to tíže píše o dílech nedokonalých či vyloženě špatných. Komu patří čas je Stavinohova velká chyba. Autor s mimořádným pozorovacím a vyprávěcím talentem možná neodolal lákadlu normalizačních prebend, nabízených oficiálním autorům, mezi něž Stavinoha patřil, a sepsal rodovou kroniku z průmyslového Kladna, nepokrytě angažovanou, tendenční a bohužel i literárně slabou.

Možnost přístupů tu mohl autor mít více: např. rozsáhlou kroniku mapující osudy několika rodů, jež spojuje práce i život v průmyslovém městě, nebo subtilnější mozaiku několika osudů, které vyústí do společně prožité události v závěru knihy. Nevznikla ani rozmáchlá románová sága, ani kompozičně skromnější řetízek příběhů s ústředním tématem. Vznikla rozsahem nevelká (250 stran), kompozičně roztříštěná vyprávěnka o nemluvném chlapci, synovi naivního prvorepublikového živnostníka, který vyroste v době kolem roku 1968 ve spravedlivého zastánce poctivých havířů. Postavy románu jsou pouze načrtnuté, nepropracované a nerozvinuté, jejich konání občas nepravděpodobné (otec živnostník Adamec po těžkých životních zkouškách musí zákonitě skončit ve vlídné a spravedlivé náruči komunistické strany). Jestli se první část knihy, mapující dobu od konce dvacátých let do počátku let padesátých minulého století, dá s přivřenýma očima přečíst, druhá půle, odehrávající se v letech 1967–1968, je agitka hodná nejagilnějších normalizačních autorů. Komu patří čas jen opět dokazuje, jaký zhoubný vliv na literaturu má jakékoli poklonkování čemukoli a komukoli. Je ale známo, že nebyl jediný. I takoví mistři, jako byli Ladislav Fuks, Vladimír Páral nebo Bohumil Hrabal, klesli díky normalizačním tlakům do hodně spodních vod.

Hvězdy nad Syslím údolím

Dva roky nato se Stavinoha v knížce Hvězdy nad Syslím údolím (1981) vrátil mezi své figurky. Jde opět spíše o povídkovou záležitost, i když kompozičně sevřenější. Vypravěč zavedl čtenáře do míst, kde bydlel, mezi své sousedy, vpustil je i do svého manželství. Literární zpodobení vlastního soukromí je literárně o poznání slabší než procházka Syslím údolím se zastávkami u jednotlivých domečků a jejich nájemníků.

Stavinoha byl autor, z jehož knih na nás dýchá něco staromilského, i přes jeho záměrné směřování k současnosti. Pokud Stavinoha píše o kladenských svérázných postavičkách, vybaví se Markovo pražské panoptikum nebo Nerudovi malostranští obyvatelé. Z jeho textů je patrna určitá nostalgie po časech, byť ne příliš vzdálených. A pokud píšeme o někom či o něčem s nadsázkou a humorem, je nezbytné mít přece jen časový odstup a z toho vyplývající nadhled. O ryze soukromých až intimních věcech, jako je např. manželství, to chce opravdu velkou dávku kýženého nadhledu. Pro dobro celku knihy se tyto pasáže prolínají s vyprávěním o obyvatelích Syslího údolí.

Syslí údolí je kladenská rázovitá čtvrť Podprůhon, bývalá a dnes přestavbami a bouráním mizející unikátní dělnická čtvrť. Za své už vzala v době, kdy její velká část musela na konci osmdesátých let ustoupit nové silnici pod zámkem. Inu pokrok… Stavinoha ci vůbec dokázal s místními názvy vtipně pohrát; Kladno je v jeho dílech jako Živno, Přemyslice z románu Komu patří čas může být Libušín…

Pohledy z hlubin

V roce 1983 dokončil Stavinoha novelu Pohled z hlubin. Toto dílo by se dalo označit jako beletristicky ošperkovaná reportáž o mladém muži, který díky práci na šachtě nalezl osobní štěstí. Není v ní mnoho postřehů, je spíše plochá a povrchní, s malým množstvím humoru a vtipu, ale i tak čtivá.

 

 

jpg2_res.jpg

 

Hvězdy nad městem

Dokonalosti, ve smyslu vlastního literárního díla, dosáhl František Stavinoha ve Hvězdách nad městem. Zavedl čtenáře ještě více do svého milovaného města (v první kapitole se dokonce dotkne jeho historie) a zažité hornické prostředí nechal tentokrát poněkud stranou. I když ne tak docela. V předposlední kapitole přejde nenásilně k nádhernému vyznání hornickému povolání. V knížce je patrné zlyričtění a humor již není tak černý a obhroublý, ale laskavější a něžnější. Stavinoha vždy svým postavám a figurkám rozuměl, protože je znal a dokázal každému vdechnout příběh. Tentokrát je k nim navíc shovívavý, laskavý, někdy až sentimentální. Hvězdy nad městem jsou skutečným vyznáním městu a jeho lidem. Podařilo se mu dobře spojit popis drsného Kladna a charakteristiku jeho obyvatel s lyrickým viděním: „Vyblýskaný zinek výčepního pultu byl zatím zoufale suchý a házel melancholická prasátka na zdi, jak si vítr pohrával závěsy v otevřeném okně.“ Poslední, nejrozsáhlejší kapitola, by pak mohla být samostatnou novelou. V ní je zas mezi svými havíři, kteří si dokážou dělat naschvály až „na smrt". Další vtipně rozvinutý rys havířské povahy.

V revolučních dnech roku 1989 pozvedl František Stavinoha hlas a uveřejnil v médiích text, kde tvrdě kritizoval českou perestrojku. Napsal, že změny nejsou změnami, že se v Československu jen hraje na přestavbu, ale skutečnost je jiná. Tento text, lze ještě dnes najít na internetu. Zřejmě se jeho zkušenosti a poznatky především ze socialistické komunální politiky, kdy nic moc nefungovalo a přitom se mezi obyvatelstvo pouštěly pusté fráze o „nových směrech“, „o potřebách změn" a kdesi cosi, nahromadily a v příhodnou dobu šly ven.

V době vzniku Hvězd nad městem by se řeklo, že jde o dílo perestrojkové. Nešetří kritikou nešvarů reálného socialismu, všímá si ale těch menších, které se vyskytovaly na nejnižších úrovních (krádeže, arogantní přehlížení obyčejného občana úředníky, chátrání města, průtahy v řešení problémů) a ty pak tvořily jeden velký „celostátní plesnivý celek“, který zmohutněl v sedmdesátých a osmdesátých letech. Je tu kritikem komunální politiky, protože ji moc dobře znal z dob, kdy byl sám zastupitelem na Městském národním výboru Kladna; jak se dělala (nebo spíš nedělala). Rukopis dokončil v roce 1987.

Stavinoha byl upřímným člověkem. V devadesátých letech, když seděl za sociální demokracii na kladenské radnici a hájil zájmy kladenských občanů, nebýval příliš vyslyšen. Jednou se dostal do ostrého sporu s tehdejším kladenským starostou, když prosazoval kanalizaci pro městskou část Švermov, kde v té době bydlel. Peníze šly místo na modernizaci odpadu (František by to napsal trefněji) zřejmě na hokejový klub.

Po roce 1989 se situace pro do té doby oficiální a hýčkané autory zhoršila. Někteří byli nespravedlivě spojováni se znormalizovanou upadající českou literaturou a čtenáři je odmítali číst. Bezhlavě a bez výběru se vrhli na dosud zakázané autory, aniž by si uvědomovali, že vše, co je zakázané, nemusí být kvalitní. Čas to naštěstí prověřil, ale až v době, kdy čtení bohužel nebylo tak v kurzu.

Aby mohl vydat knížku, musel si Stavinoha, tak jako mnozí další, najít mecenáše. To bylo pro autory, kteří žili pod střechou „Svazu“, nové a pro mnohé nepřijatelné a ponižující. Stavinoha takto vydal tři tituly (Anti-Švandrlík aneb jak to bylo u Solferina – 1991, Večeře s vyhlídkou – 1992(?) a První stopy v bílém sněhu: Román o poštovských panenkách – 1993). Dál už asi neměl sil. V posledních letech života psal dobré fejetony; nejprve do kladenského tisku, posléze na internetové stránky literární přílohy Haló novin Obrys-Kmen/!/. Tam se zřejmě mezi svými dřívějšími kolegy a kamarády cítil přece jen lépe. Publikovali tam a publikují autoři normalizačního Svazu československých spisovatelů, dobří i ti špatní. V poslední etapě tvůrčího života se tak jeho jméno objevovalo mezi těmi, co programově tupili českou literaturu a mezi něž přeci jen nepatřil.

František Stavinoha zemřel na četnější zdravotní potíže. Ke konci života byl už téměř slepý…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář