Jdi na obsah Jdi na menu

"JINÝ" SVĚT JIŘÍHO SYROVÁTKY

15. 9. 2014

    

dscf0376.jpg

   Když jsme v červnu 2014 připravovali na Kladně další literární večer, tentokrát pro nevydávající autory, nebo vydávající velmi málo, přišel do Psychedelického pohostinství Pod Vobrazem tak trochu psychedelicky vyhlížející kluk. Působil dekadentně; byl celý v černém a hlavu mu zdobil „frajerský“ klobouk, samozřejmě černé barvy. Za sebou vedl suitu svých přátel, které dominovala sympatická paní, jeho maminka. Vnesl do tehdy hlučné a  nervózní atmosféry klid a jako by s  sebou přinesl závan vážnosti. Přistoupil ke mně, zdvořile  pozdravil, a projevil (spisovnou mluvou) radost, že  může dnes večer představit sebe a svoji literární tvorbu. Jirka Syrovátka přistupoval k literárnímu večeru velmi vážně a zodpovědně a zakládal si na všem, co by mohlo vytvořit dobrý dojem;  gesta, vhodná slova, soustředěný pohled, jež bere na vědomí především diváky a posluchače. Jeho „patnáct minut slávy“ se vymykalo; za sebe nechal číst kamarádku, jejíž hlas ale zněl z audio nahrávky. Při ukázce stál  a znovu naslouchal (po kolikáté už) svému příběhu. Po celou další dobu působil, že je soustředěný do sebe a mlčenlivě procházel „lokálem“, tvorba ostatních ho asi moc nezajímala. Jak nezpozorován přišel, tak nikým neviděn, odešel. Bylo to neobyčejné a mně v tu chvíli vyvstávala nad autorem a jeho představenými texty nejedna otázka.

    Jiří Syrovátka vydal zatím dvě knihy. První z nich, s  názvem jako vystřižené ze sbírky dekadentních básní, „Zapomenutá jména“ (2013) napsal  ve svých čtrnácti letech. Na vydání si musela počkat ještě další čtyři roky, možná i proto, že některé motivy předběhly jeho věk  samotný. „Zapomenutá jména“ lze považovat za takový deník jednoho teenagera, který je díky hře s fantazií a schopností stylizace povýšen na literaturu. Tyto dvě ingredience dokáže Syrovátka dávkovat s lehkostí a spontánností mladého kluka. Text působí, jako by byl psaný na jeden zátah; tak na nás může působit naléhavost, touha vše říct a potřeba vyzpovídat  všechnu tu nespravedlnost i „nespravedlnost“.

   Příběh čtrnáctiletého chlapce, který se vyrovnává se svou vlastní přecitlivělostí a který bolestně zjišťuje pravdu o tom, že je „jiný“,  je díky autorově schopnosti nadhledu  opravdový; je to fantazie a schopnost podat svůj emocionální svět v kulisách snového světa.  Sny jsou u Jiřího Syrovátky světem zabydleným „neskutečnými“ postavami, které vládnou „nadpřirozenými“ schopnostmi, mluví ale jazykem teenagerů, rozumí jejich problémům a dokáží se dotknout jejich srdcí. Nergal, Iramak, Nuada, Koelor, Ereškigal či Siruta jsou jména snových postav, jež si hrdina přináší s sebou  do reálného světa. Přisuzuje jim to, co postrádá u lidí ve světě skutečném: pravdu, obětavost, otcovskou lásku, ideál krásy, čistou lásku, milovat a být milován, milostnou vášeň. Erotika hraje v mladičké duši hrdiny vůbec významnou roli.  Jako se čtenář snaží rozpoznat oba hrdinovy světy; co je sen a co skutečnost, není si zároveň jistý, jakou tělesnou vášeň hrdina v ten který okamžik prožívá. Je to toužebné přání být už dospělý a „dělat to“, nebo se předčasná duševní vyspělost spojená s mohutnou citovostí prolíná s nezřízeným „dělat to teď a dělat do pořád“?

    Mezi neskutečnými příběhy v neskutečném světě (boj s Nočními můrami) a přízemními momenty prachobyčejného života tady na zemi se vytváří napětí, jež text posouvá dopředu; jak se blížíme k závěru knihy,  už téměř nerozeznáváme, co je pravda a co sen. (Ale co je vlastně sen a co je pravda?)  Neví to ani autor sám. Tuhle pravdu neskrývá ani před čtenářem, který sedící v bezpečí svého reálného obýváku a čte „Zapomenutá jména“. Jak se dobrat poznání...
Třeba hospitalizací v „blázinci“, nebo si projít nenávistí k otci, kašlat na školu a nemít žádnou perspektivu v tom děsném světě naší reality. Aby ti nakonec bylo umožněno ocitnout se ve světe fantazie, pocítit opravdovou lásku, za kterou dáš „nevímco“ a oddat se spalujícímu milování s nejkrásnější holkou, jakou jsi kdy viděl... Abys nakonec pochopil, že se dá krásně žít i tady na zemi, v té naší realitě, protože k tomu nám pomáhají sny, které se nám nezdají jen ve spánku, ale které nás doprovází na každém kroku. Jen chtít...

   Druhá kniha Jiřího Syrovátky, nazvaná konkrétněji, „Sbírka prokletých povídek“, bohužel nedosahuje úrovně jeho prvotiny. Povídky, pohádky, „hříčky“ na padesát slov a básně mají kolísavou úroveň. Autor v rozhovoru prozradil, že psal „Sbírku“ „na objednávku“, skoro jako sázku; že za určitý krátký, až šibeniční, termín napíše  knihu. Úkol prý v zadaném čase splnil. Jako recese jistě originální, ale ta recese originalitu téměř pohltila a na samotnou knížku už jí moc nevyzbylo. Nad všechny texty „Sbírky“ jednoznačně ční „50 slov“. Volba zkratky k vyprávění“ divných“ příběhů byla výborná. Navíc baladický tón posouvá většinu těchto padesátislovních hříček k určité naléhavosti. Škoda, že se u některých témat nerozhodl pro tuto technicky i umělecky náročnější formu. Z nápaditých námětů se v povídkách  staly nechtěné grotesky a parodie. Hororové (Prokletí katakomb) ani erotické (Bílá pouta) motivy nefungují tak, jak autor zřejmě zamýšlel. Tam, kde se nenutí do svazujících žánrů, vytváří působivé obrazy apokalypsy (Pád bílého popela), úzkostných stavů (Satanovo klepání) nebo napíše chladný thriller (Nájemný zabiják) a fantazií kypící faustovský příběh (Satanův spisovatel). Bohužel některé tyto povídky kazí závěrečná  autorova poučení čtenáři. 

   V básních pak Syrovátka střídá lidové motivy (Palouček) se společenskou groteskou (Ufounek k nám přišel), pamfletické básně ( Proč se lidé nenávidí, Pozdrav grázlům) s rozsáhlejšími básněmi, které jsou nejpodařenější (Princ nikde, Loutkář a já). Verš básníkovi sem tam zakolísá a vynechá mu rytmus, ale snad se s těmito neduhy v příští knížce nesetkáme.

   Jiří Syrovátka, přestože ušel za svůj dosavadní život nelehkou cestu, literárně je teprve na začátku. A to je dobře, protože začátek se Jiřímu Syrovátkovi povedl. Nebojí se překračovat hranice a „zakázané“, nemá strach provokovat, dělat si blázny, být nekonvenční, nemá problém označovat věci takové, jaké podle něho jsou (i za cenu mýlení se). Literatura je pravda, i přes stylizace, fabulace, výmysly, paralelní světy, je to výpověď spisovatele- člověka, pravda o něm, pravda o našem světě.

 

https://www.cbdb.cz/autor-171415-jiri-syrovatka