Jdi na obsah Jdi na menu

KLADNO PROZAICKÉ

9. 9. 2014

 

thumb.php--1-.jpg

 

   Dnes zapomenutý básník, prozaik a novinář Jindřich Černý (1905–1960), zasadil svůj první román Čtvrtá silnice (1944) do kladenského regionu a regionální literatura tak získala jedno nejpozoruhodnějších literárních děl. Pro Černého byl kladenský průmyslový kraj dobrým podložím pro fabulování nelehkých lidských osudů. Starý havíř Koubek se jen tak snadno nechce vzdát svého domku, který svou polohou překáží v rozšiřování haldy. Domek postavil před mnoha lety jeho děd, tehdy ještě hodně daleko od haldy, ale dnes se stal poslední překážkou v expanzi dolování na nedaleké šachtě. Pro nezadržitelné rozšiřování haldy, z níž padají velké kameny až k samotnému stavení, se již třikrát posunovala silnice, která vede podél ní. Teď je v plánu „čtvrtá silnice“. Koubek svojí neústupností a paličatostí brání nejen rozvoji dolu, ale brání i svobodnému životu své jediné dcery, jejíž představy o světě jsou naprosto odlišné od těch, které jí byly vštěpované od narození. Jedinou Koubkovou oporou je jeho matka, bránící svým  fanatickým jednáním jakýmkoli změnám. Tři roky po vydání Čtvrté silnice  autor román přepsal a doplnil o několik tehdy politicky žádaných motivů – třeba stávku nebo třídní uvědomění hrdinů. Téměř baladickou poetiku původní verze nahradil křečovitou patetičností a motivem stávky tvrdě narušil psychologickou nadstavbu prózy. Nová verze vyšla v roce 1947 pod názven Přelomy. Autor se tentokrát „schoval“ se za pseudonym J. Čern.

   V roce skončení druhé světové války vydal Jindřich Černý sbírku povídek Ve stínu komínů (1945), určenou spíše dětskému čtenáři. Není to dětská literatura v pravém slova smyslu, protože některé povídky mají spíše baladický charakter (Tonka, Svářeč Venda), ale většina z nich má didaktické vyznění a autor používá pro lepší srozumitelnost např. formu bajky (Starý důlní vozík a lampa). Jinde volí lyrické tóny (Co mi vyprávěla cesta), na jiném místě zase zdůrazňuje pro dětského čtenáře krutost nacistického režimu nebo ho seznamuje se sociální nespravedlností na Kladensku. Lyričnost většiny příběhů je podpořená básnickými obraty a řadou srozumitelných metafor.

   Kladno a Kladensko sehrává důležitou roli i ve dvou dalších „dětských“ knížkách; v Langrově novele Děti a dýka a v Kachlíkových Červnových dnech.

  Svůj stesk po domově v cizí zemi literárně vyjádřil významný český spisovatel, dramatik a novinář František Langer (1888–1965) v novele pro děti Děti a dýka (1940). Knížka měla zvláštní okolnosti vzniku . Její tvůrce nemohl tušit, že když příběh o jedné osudné klukovině na počátku války zasadí do obce, ležící  nedaleko Kladna, dosáhne tím mimořádné síly a nechtěné paralely. Jako do každé české vesnice přijíždí i sem nové „obyvatelstvo“, německá správa. Blízko je strategicky důležité průmyslové, musí být tedy dozor ostřejší. Každé podezřelé chování musí být přísně vyšetřeno a protistátní čin tvrdě potlačen hned v zárodku. A tak „nevinná“ klukovská hra se střelným prachem, kterým se odstřeluje v dolech, spustí ve vsi lavinu krutého teroru. Viník znám není, ale gestapácký vyšetřovatel (pronikavě inteligentní) ho přesto chce najít za každou cenu. Tuší, že to byl někdo z podolských dětí, ale to by pak nebyla žádná sabotáž a protistátní čin. Na základě přiznání některého z kluků obviní několik dospělých. Problém bude vyřešený a jeho čeká pochvala. Vše se ale změní v okamžiku, kdy do děje vstoupí ten, který na sebe všechno vezme a je gestapákovi rovnocenným protihráčem…

 

thumb.php--3-.jpg

 

   Kladenský rodák z Rozdělova, filmový režisér a prozaik Antonín Kachlík (1923), se do Kladna literárně vrátil jen jednou, v novele pro mládež Červnové dny (1961/1968). Odehrává se v učňovském středisku při dolu Max u Libušína a poměrně věrohodně vystihuje dobu, v níž (původně filmová povídka) vznikala. Bylo to období začínajících šedesátých let, doznívající legendy o „vyšehradských chuligánech“ a opouštělo se od dogmatických Makarenkových výchovných metod (vychovatel, který vyznává takové metody, je postavou zápornou). Próza je prosta schematičnosti a i když nezapře dobu svého vzniku, jde o vyprávění živé, uvolněné, do jisté míry pravdivé a upřímné. Takové jsou hlavně postavy učňů a jejich chlapeckých lásek.  Kachlíkovo vyprávění o učňovské mládeži, jejích láskách, průšvizích a podařených-nepodařených vzpourách se kromě Maxovky odehrává také přímo v Libušíně (kam se chodí za holkama) a na legendární Mayrovce u Vinařic, kde kluci prvně fárají. Film, který literární podobě předcházel, naztratil ani po téměř padesáti letech mnoho ze své dobové poetiky, stejně jako jeo literární převedení, vydané v roce 1968.

   V sedmdesátých letech mělo Kladno a Kladensko důstojné literární zastoupení (a zastání) jen ve Františku Stavinohovi(1928–2006). Přesto se v této dekádě objevila nenápadná knížečka normalizačního spisovatele a stranického pracovníka Zbyňka Kovandy (1929–1987) Oheň na dlani (1978). Je to příběh výtvarně nadaného mladíka, který poslání „skutečného umění“ pochopí teprve, až pozná, co to je „oheň na dlani“. Ten se mu „vznítí“ na povinné brigádě, kterou musela absolvovat většina budoucích vysokoškoláků, zvláště těch humatitně zaměřených. Tím „ohněm“ jsou obyčejné mozoly vytvořené celodenním odhazováním doutnajícího uhlí na dole Antonín Zápotocký v Dubí. Čtenář se bohužel nikam s autorem nedostane. Pokud se knížku rozhodne dočíst a dovědět se tak, jak toto dílko dopadne, musí se prokousat autorovým spletencem pseudointelek­tuálních pitomostí, což mají být vnitřní myšlenkové pochody hlavního hrdiny, a prohrabat se bludištěm nevěrohodných situací až do konce, kdy hrdina konečně pochopí, co vlastně je to umění a pro koho se má dělat.

   V posledních desetiletích se na „staré“ Kladno spíše vzpomíná. Na pomezí beletrie a literárních vzpomínek jsou knížky Jiřího Rezka, proto také zřejmě jedinou „kladenskou“ prózou z této doby je knížka Josefa Řemínka (1956) Chlapi nepláčou aneb Kladno, to je to město (2000). Hrdinou sympatického příběhu je muž středních let, mistr na sochorové válcovně na Dříni, od něhož uteče manželka atraktivního vzhledu a on hledá jiná životní naplnění. Autor vypráví docela obyčejný příběh na pozadí událostí pro Kladno tragických, rozpad „matky českého průmyslu Poldi Kladno“. Nenucený tok vyprávění s živým jazykem a uvěřitelnými jednáními postav dodává knížce čtivosti. Spád vyprávění posiluje neotřelá volba vyprávění; autor šťastně zvolil kompozici příběhu, když ho rozdělil do "promluv" jednotlivých postav. Stejný kompoziční postup volil i ve své druhé knize Záporna z Kladna (2006). Jde o poměrně jednoduchý příběh jedné čundrácké party mladých lidí, kteří se zamilovávají, hledají se, přejí si i závidí, dekorují se a srážejí, jsou egoisty, ale dokáží si v těžkých chvílích pomoct, a také se obrátit k sobě zády. Je první květen roku devatenáct set sedmdesát šest a hrdinové novely nejsou na povinném prvomájovém průvodu. Jsou u Berounky. Jsou totiž nerozlučnou partou, ale zároveň všichni vědí, že jejich rozloučení se nezadržitelně blíží. Příští rok kluky čeká vojna, holky "matura" a "vejška". Kdoví, jestli se ještě takto sejdou! Na jedné straně nostalgie za už se nikdy nevrátivším mládím, plným vnitřní svobody, radovánek, nevázanosti, lásek... i hektolitrů piva. Na druhé straně to, co si z těch "jalových" let odnášíme do dospělosti a života; to, co nás navždy poznamená, to dobré, ale i to špatné a nepovedené.

 

thumb.php--2-.jpg

 

Použitá literatura:

  • ČERNÝ, Jindřich. Čtvrtá silnice. Praha: A. Lapáček, 1944
  • ČERNÝ, Jindřich. Ve stínu komínů. Frenštát pod Radhoštěm; Družstvo Dílo, 1947
  • ČERNÝ, J. Přelomy.Praha: Družstvo Dílo, 1947
  • LANGER, František. Londýn: Kruh přátel československé knihy, 1942
  • KACHLÍK, Antonín. Červnové dni. Praha: SNDK, 1968
  • KOVANDA, Zbyněk. Oheň na dlani. Praha: Československý spisovatel, 1978
  • ŘEMÍNEK, Josef. Chlapi nepláčou aneb Kladno, to je to město. Otakar II., 2000
  • ŘEMÍNEK, Josef. Záporna z Kladna. Řekni to knihou, 2006