Jdi na obsah Jdi na menu

KLADNO VZPOMÍNÁ

9. 9. 2014

   

Pokusím se postihnout literární obraz Kladna a Kladenska v české literatuře dvacátého století a v prvních dvou desetiletích století nového. Tak, jak se vyvíjelo Kladno, vyvíjel se o tomto městě i o obraz v české literatuře. Od okouzlení a uhranutí nad nezadržitelným a zrychlujícím se rozvoji z provinčního městečka v mohutné průmyslové centrum, přes částečné vystřízlivění, kdy takový hospodářský vzmah za sebou „vlekl“ znepokojivé sociální nepokoje kladenského dělnictva a jeho bídu,  přes  popisování politických událostí druhé poloviny dvacátého století, až k dnešku, kdy je čas na reflexi rozmanitých životů uprostřed hospodářského, kulturního a sociálního fenoménu, jakým město Kladno bezesporu bylo.   

 

jpg4.jpg

   Za poslední dvě desetiletí bylo vydáno o Kladně nemálo literatury různých žánrů a samozřejmě rozdílné kvality.  Setrváme u tzv. krásné literatury, beletrie a prózy a při zběžním pohledu zjistíme, že převažujícím literárním žánrem jsou vzpomínky.  Je to  potřeba postihnout mizející paměť, zachytit prchající vzpomínky na místa, která už z  velké části nejsou a zůstaly jen na fotografiích. Na lidi, kteří tu byli dávno a jejichž životy, starosti a radosti také tak nějak patří do minulosti a s nimiž nás pojí už jen velmi málo. Ovšem, kdo ví...

   Pod ocelově tvrdým krunýřem města byla dřina, odříkaní a často každodenní boj o holé přežití a lidskou důstojnost. Bylo by podivné, psát o tom, že nepříznivým životem zkoušený havíř má také své city a sedřený hutník, pracující v děsných podmínkách, mívá obyčejné lidské problémy. V době převážně „řízené a plánované“ literární tvorby to odporovalo vnímání dělníka jako součásti jakési velké skupiny; dělník byl vnímám ne  jako jednotlivec z masa a krve, s duší a vlastním uvažováním.

   Teprve s uvolněním společenských a politických poměrů začnou někteří autoři (František Stavinoha) psát o láskách prožívaných ve stínu komínů, trápeních zahalených v dýmech kouře, nebo zavzpomínají na svá dětství prožitá „mezi kapkami deště“ smíchaného s popílkem.

   Český čtenář se setkává s tímto typem próz až po posledních společenských změnách v roce 1989. Neměli bychom ale opomenout nespočet vzpomínek, uveřejňovaných ve sbornících  k jednotlivým komunistickým výročím na Kladensku, k výročím šachet, hutí či pecí. Otiskovaly se hojně v periodikách převážně regionálního dosahu, nebo v závodních časopisech. I přes svou tendenčnost, zkreslenost a bohužel někdy i vylhanost, mohou být částečně zdrojem k úplnějšímu pochopení historie města a regionu.

   Na tomto místě bychom se rádi zaměřili spíše na takovou vzpomínkovou literaturu, která je prosta ideologického nánosu. Naopak má neopakovatelnost osobního prožitku, s příchutí intimity, s neotřelými a originálními obrazy, ale i přikrášlování skutečnosti, která k takovým textům prostě patří.

    Autorem takových osobních vzpomínek na vlastní dětství je fotograf a spisovatel Luděk Švorc (1941). Kladenskou prvotinu nazval jednoduše Kladno vzpomínek (2000) a využívá v ní svého talentu vnímat skutečnost fotograficky, v obrazech, a  jazyk nechává zaznívat až v lyrických tónech; i tam, kde líčí klukovské lumpárny a dobrodružství (nalezená nevybuchlá bomba z dubského šrotiště, kulená přes celé Kladno až na Výhybku). S lety vzdalujícími se od dětství přibývá i více ironie a nadhledu.

   Čtenář lačný po kladenských reáliích si přijde na své: poldovská válcovna B, Werkshotel, který v padesátých letech chátral a poskytoval zázemí řadě zájmových kroužků a zábav, podniková technická škola Poldi v prostorách protiatomového bunkru nebo Sítná jako jedno velké širé pole.

   Druhá vzpomínková knížka Luďka Švorce na sebe nenechala dlouho čekat. Jmenuje se Zapadlé oblázky (2001). I tady je pro autora důležité dětství jako něco, co významně formuje další život člověka. Stejně jako jiné podobné prózy trpí Švorcovy vzpomínkové obrázky idealizací, neškodným a milým přeháněním. Autor má smysl pro detail a zdánlivě nezajímavou drobnost, bez které by ale vyprávění nemálo ztratilo. Příběhy z raného dětství jsou naivnější, období dospívání pak vyznívá poučeněji. („Já už přece všechno vím a svět – stejně jako holky – mi leží u nohou“).

   V Zapadlých oblázcích zavádí Švorc čtenáře do Libušína padesátých let nebo do lázní Šternberk u Smečna. Líčí, jaké to bylo před padesáti lety na Výhybce, jaká dobrodružství se dala prožít v sítenském údolí, když ještě nestál most, nebo jak se chodilo na nepřístupné filmy do kina Korzo na hlavní třídě. Autor kontury kladenských reálií zbytečně neobtahuje a nechává v textu působit spíše atmosféru, jakési milieu zmizelého Kladna. Dává zaznívat svým vlastním pocitům. Například takto líčí dětskou zamilovanost:

 Myšlenky neposlouchají, den je noc a noc je den, chodíte jako po pohyblivých píscích a pohlavky doma přestávají bolet. Za pohlazení světle kaštanových vlasů byste dali všechny poklady kapitána Kida.“

   Ve třetí knížce vzpomínkových „obrázků“ nazvané Na věčné časy... aneb Kladno vzpomínkové/podruhé (2010) se Luděk Švorc posunul v čase do své dospělosti, která zahrnuje čas od „elévských“ let na Poldovce přes nelehká desetiletí komunistické vlády až po „sametovou revoluci“ v roce 1989. Zážitky dospělého člověka jsou pestřejší, výraznější, s více polohami, než mívají „jednodušší“ vzpomínky dítěte. Proto je třetí Švorcovo vzpomínání mozaikovitější a nemá jednotící nit zážitků viděných nezatíženým chlapeckým zrakem. Autor řadí kamínky vzpomínek vedle sebe do úhledné řádky; každý má svůj výrazný vzhled, vlastnost i zajímavost. Vzpomínky na trvrdé (a dnes pro někoho s úsilím akceptovatelné) zážitky na Poldovce, kapitolky o lidech známých i neznámých, které autor ve svém životě potkal, hořkosta zklamání (srpen 1968) i naděje (listopad 1989), výsměch (někteří komunističtí „papaláši“) i vděk a pokora (výrazné osobnosti regionu), to všechno útlá knížečka s bohatým fotografickým doprovodem nabízí.

  Sevřenější, než jsou vzpomínkové texty - „oblázky“ - Luďka Švorce jsou beletristické pokusy kladenského literáta a muzikanta Jiřího Rezka (1955). Slovo „pokusy“ je na místě, neboť  Rezkovy knížky trpí autorovou nevypsaností a  neznalostí literárního řemesla. Navíc se novostrašecké nakladatelství Gelton neobtěžovalo korekturami, a tak je čtenář nemile překvapený častými syntaktickými chybami, někdy i chybnou gramatikou.

   Přitom Rezkovy vypravěčské schopnosti jsou dobré. Dokáže rozesmát, rozesmutnit a uvolnit ve čtenáři melancholické vzpomínky na zaniklé Kladno. Jazyk je živý a líčení situací barvité. Tématem Jiřího Rezka je rodina; rodina velká a ochranitelská, která přes až neuvěřitelné peripetie a naschvály drží při sobě a vytváří protiklad k  falešnému kolektivismu socialistické společnosti. Přátelství, pospolitost, opora proti bídě hmotné i duševní.

 

img.jpg

   Rezek v první autobiografické knížce Thienfeld (2002) vypráví o svérázných členech své rodiny a bizarních figurkách kladenské části Thienfeld, která svou polohou získala pověst nejšpinavějšího a nejnezdravějšího – ale také nejsvéráznějšího a industriálně poetického – místa v celém Kladně. Malý Jirka tráví dětství v baráku, v němž na chodbě chybějí okna a kam vniká nesnesitelný zápach z nedaleké Poldovky a věčný popílek a špína z oceláren. Ale i tady se dějí věci pro klukovskou duši velkolepé, obrovská dobrodružství; např. významné bitvy na thienfeldském mostě.

Drsný humor z drsného prostředí střídají drastické pasáže nespravedlivého bití dětí (až do krve a bezvědomí) nebo krutá dětská smrt na nedaleké haldě. Kdyby ale tohle všechno autor zamlčel, vyznění příběhů by nebylo ani čtvrtinové. Touto nesnesitelnou hrubostí a bezvýchodnou neutěšeností dětských zážitků získává Rezkovo vyprávění na působivosti.

  Jeho druhá knížka Zatracení parchanti (2006) se Kladna a Thienfeldu dotkne jen okrajově, celá se odehrává v krutých podmínkách socialistického dětského domova kdesi u Příbrami, kam se hrdina dostane v období pro rodinu nepříznivém. Jen v okamžiku, kdy Jirka jede na Vánoce domů, se děj na chvíli odehrává ve špinavém Kladně: A já spatřil Kladno, jak ještě nikdy před tím. Byl to fantastický pohled z té výše a jistě žádné ocelové město nemělo takovou fantastickou polohu… Takřka pod námi na dosah hučela Poldina huť – ohromné lidské mraveniště – a před ní se vypínaly do závratné výše dva gigantické chladiče jako dva obrovské pekelné kotle, na jejichž stěnách se svíjely, vzdychaly a vrčely nekonečné propletence různých potrubí a trub. (…) Tisíce světel blikaly jako jedna nezměrná galaxie. Opodál se rozkládala „Stará huť“. (…) Ta záře násobila ve mně nezkrotnou hrdost (…) a z malého návrší, zvaného Kübeck, jsem pochopil, že ve mně zůstane až do smrti…“

   Rezkův nejnovější literární počin, Lásky po kladensku aneb kladenský dekameron  (2014) v deseti povídkách na „lechtivé“ téma popisuje Kladensko s mírnou nadsázkou jako město hříchu, neřesti a pokrytectví. Povídky jsou humorně laděné a spojuje je několik štamgastů  kročehlavské hospody Na Pastýřce, kde si tito vyprávějí své životní zážitky či přibarvují již někde slyšené příběhy. Hrabal, Stavinoha nebo Nenadál dokázali hospodské vyprávění, každodennost a figurkářství povýšit na literaturu. Jiří Rezek zůstal bohužel někdy na půlce cesty; z obžaloby lidského pokrytectví a rozklíženosti předlistopadové  společnosti, i té dnešní, zůstaly jen tu více tu méně vtipné obrázky.

   Zatímco výše zmiňované tituly nepřekročí v čase pomyslnou hranici dětství, další vzpomínková knížka z pera Karla Neumanna (1943) Ocelárna má středisková (2007), začíná autorovým nástupem do prvního zaměstnání, do poldovské Ocelárny 2. Karel Neumann, celoživotní poldovák a ocelář srdcem, tělem a duší sepsal řadu skutečných i „neskutečných“ historek a příběhů, které většinou zažil během své pětatřicetileté práce na jedné z oceláren staré Poldovky.

   Byl bych nespravedlivý, kdybych význam knížky zúžil jen na mozaiku veselých historek z výroby oceli, protožeOcelárna má středisková je také cenným dokumentárním materiálem o prostředí, atmosféře, způsobu těžké práce a její nesnadné organizaci, o lidech ve funkcích i bez nich, o každodenním i výjimečném hrdinství, ale také o zbabělosti, fízlovství, podlézání a krádežích.

   Knížka je rozdělená do dvou částí; v první se čtenář dozví mnohé o historii Ocelárny 2 a výrobě oceli, ve druhé ho autor podrobně seznámí s mnoha svými spolupracovníky, které charakterizuje jejich vlastními činy. (Zvláštní volně navazující kapitolu tvoří portrét Vladimíra Stehlíka). Karel Neumann docílil svěžího vyprávění o lidech a práci na jednom z míst, které spolu s mnoha dalšími tvořilo nezaměnitelný ráz černého a ocelového Kladna a které je už nenávratně pryč.

   Asi nejněžnější a nejvíce dětské jsou vzpomínky Viktora Suchela (1934), kladenského patriota a člověka několika řemesel, včetně toho literárního, který ve svých knižních vzpomínkách Vzpomínky na staré Kladno(2006) splňuje většinu z toho, co takový typ literatury snese.

   Suchel dokázal skloubit kronikářský způsob vyprávění s poetickým viděním minulých a zašlých dob, které nemá daleko od dětského vnímání skutečnosti. Autor má úžasnou paměť na jména i jiná fakta, což dokládá, že dětství a rané mládí bylo pro něj to nejkrásnější, co ho v životě potkalo a kde nabral vše důležité pro své následné žití.

   Knížka Viktora Suchela je rozdělena do tří částí. V první detailně popisuje jednotlivá místa kolem historického jádra města s jeho krámky, obchodníky a obchodníčky, hospodami a řemeslnickými obchůdky. V druhé líčí kladenské rázovité figurky (i ty z kladenské galerky), a v poslední části jednotlivé události, které se autorovi staly už v dospělém věku v době řádícího socialismu. Ten je podle autora původcem zániku starého Kladna, a dnešní chaotická doba je pak příčinou poklesu mravních hodnot.

   Suchelovy vzpomínky jsou pro obrovsky cenné právě v onom detailním popisu jednotlivých míst od středu města až k vlakové zastávce Kladno město, včetně již zaniklých uliček proti Liďáku šrafujících hlavní třídu až k zmíněnému nádražíčku.

   Kladenský knihovník Jiří Mika (1954) v krátké práci Mizející stopa kladenského dělníka v české literatuře píše o ocelářských vzpomínkách Karla Neumanna, že „s jistou licencí bychom ji mohli označit za novodobý slovesný folklór.“ Tento postřeh by se dal vztáhnout na celou současnou kladenskou vzpomínkovou literaturu.

 Společným jmenovatelem těchto knížek je určitá drsnost spojená s neučesaností, a to jak v rovině stylistické, tak ve způsobu vyprávění. (Odhlédl jsem od zbytečných gramatických a stylistických chyb, které padají na vrub nakladatelstvím a korektorům). Kolážovitost a propojení různých stylů jsou ostatně příznačné také pro samotné město. Vzpomínky na něj proto ani nemohou být jiné. A pokud by byly, jsem přesvědčený, že by se vytratila upřímnost a vytvořil by se o Kladnu falešný obraz.

 

Použité prameny a literatura:

·ŠVORC, Luděk. Kladno vzpomínkové. Kladno: Klubko 55, 2000

·ŠVORC, Luděk. Zapadlé oblázky. Kladno: Nakladatelství NN, 2001

Švorc, Luděk. Zapadlé obrázky - Podruhé. Kladno: Nakladatelství NN, 2010

·REZEK, Jiří. Thienfeld. Nové Strašecí: Gelton, 2002

·REZEK, Jiří. zatracení parchanti. Nové Strašecí: Gelton, 2006

. REZEK, Jiří. Lásky po kladensku aneb kladenský dekameron. Nové Strašecí:     Gelton, 2014

·NEUMANN Karel. Ocelárna má středisková. Vlastním náladem, 2007

·SUCHEL Viktor. Vzpomínky na staré Kladno. Nové Strašecí: Gelton, 2007

·MIKA, Jiří. Mizející stopa kladenského dělníka v české literatuře. http://www.snk.sk

 

 

jpg.jpg

 

  •