Jdi na obsah Jdi na menu

PŘÍBĚHY, KTERÉ NELŽOU

7. 3. 2015

 

snimek.jpg

   V devětadvaceti kratičkých povídkách, jež mají výrazný žánrový akcent, se beletristicky vrací do svého dětství a dospívání, vybavuje si paradoxy, s nimiž se jako mladá žena v době „reálného socialismu“ často potýkala, a čeho je svědkem dnes. Básně Olgy Fikrlové mě kdysi zaujaly úsporou slov, jakousi zkratkovitostí; jako by věděla, že čtenářům poezie není třeba vypovídat všechno, že dobře porozumí, jsou přece na podobné vlně. Ženská poezie nebývá mnohomluvná.

   Mnohomluvností netrpí ani povídkový soubor „Na Kladensku se krásně lhalo“. Je to ku prospěchu věci, protože námětově nejsou povídky nijak atraktivní. Vyprávějí o běžných každodenních věcech, které, podmíněny dobou, spustily celou řadu absurdních situací, jež v souhrnu vytvářely nesmyslný čas. Atraktivními je dělá autorčin smysl pro detail, schopnost několika slovy přiblížit atmosféru a výstižně popsat dějiště příběhu („Byl teplý podvečer, dechovka hrála, pod pódiem na Mayrovce skupinka zvědavců, opodál několik stojících chlapíků, kolem běhaly děti. Byl právě Den horníků, ale zdejší dolování už skončilo.“) Tempu povídek napomáhá prolínání poetických popisů s nespisovnou až jadrnou mluvou několika rázovitějších postav. Jsou ale v textu místa (jako to o tragických okamžicích okupace v roce 1968 – povídka „Soldaty, iditě damoj“), kde je takovéto balancování potlačené („ – Neříkejte mi soudruhu- požádá jeden z kantorů.“ … „-Je okupace, děvenko. Oni sem vtrhli – vysvětluje děda.) Zmírňování napětí neutrálními výrazy jako „vysvětluje“, „požádá“ nebo jinými podobnými oslabuje nabízející se naléhavost. Na jiných místech ovšem věcnost dosahuje žádoucího účinku; to v povídkách (téměř) intimního ladění („Pomsta za šikanu byla sladká, „Proč dochází k záměně zvířat“, „Každý člověk má svůj příběh“).

   Autorka tvrdě odsuzuje minulou éru a nechává se strhnout k chybnému příkladu kosmonauta Gagarina, na němž demonstruje komunisty zneužívané slovo „hrdina“. To „odsouzení“ pomocí paralely krutě usmrceného štěňátka silnějším vlčákem je mnohem funkčnější a navíc vyvolává emoce.

   Přes jednostrunnější hodnocení minulé doby, shledává autorka na té dnešní rovněž pramálo dobrého. Povrchnost, upadající školství, konzumní přístup k životu a z toho vzešlá zadlužování, fluktuace hodnot, rozpadající se mezilidské vztahy... V posledních povídkách autorčino rozčarování a nenalézání pozitivních věcí kolem nás graduje. Ve výtečné povídce „Každý člověk má svůj příběh“ popisuje bizarní setkání (bylo-nebylo takové setkání) s bezdomovcem, který byl kdysi snad loutkářem. Hořkost z doby a lidí je konfrontována s bezútěšnou situací kdysi úspěšného muže. Střet s neúprosností dnešní dnů v prostředí jedné pražské tramvaje nevyvolává v autorce pohoršení a vztek, naopak ji přináší pochybnosti, jestli je vůbec ještě změna možná. Poslední povídka, symbolicky nazvaná „Po několika letech“, dokončuje pomyslný oblouk životních zkušeností.Vnučka se ptá starší ženy, proč je válka. Těžko se hledají vhodná slova, která by malému dítěti vysvětlila absurditu této zvrácené vášně několika vyvolených. Nelze je najít, protože není uspokojivého vysvětlení; ani pro životem zkoušenou ženskou na prahu šedesátky. („Vzpomínám na dědečka. Je mi šedesát a už mám zase strach.“)

 

   Knížku doprovázejí černobílé ilustrace mladé výtvarnice Magdaleny Ungerové, které podtrhují zdánlivou žánrovost „nevinných“ vzpomínek a postřehů. Jenom tak by se ale knížka povídek Olgy Fikrlové-Matzenauerové „Na¨Kladensku se krásně lhalo“ neměla číst. Kladenská regionální literatura dostala touto knížkou výrazný prozaický počin, který dokázal, že také regionální „vzpomínková“ literatura může mít vyšší ambice.