Jdi na obsah Jdi na menu

VLASTIVĚDEC

24. 10. 2014

   Miroslav Oliverius je pro mě člověk procházející časem. Působí na mě, jako by byl často jednou nohou v minulosti. Vypadá velmi seriózně; výraznou tvář zdobí nad čelem husté, lehce prošedivělé, vlnité vlasy. Obyčejné sako sluší vysoké vzpřímené postavě státního úředníka, kterého navíc prozrazuje lehce spěchavý krok a krátké, mírně trhavé, pohyby rukou. Rozvážně volí slova a každé má své pevné místo ve větě. Ty jsou krátké, málokdy se uchýlí k rozvité větě nebo souvětí. Mluví nadšeně, a přitom klidně, o svém koníčku, kterým je zájem o historii kladenského okresu. Říká o sobě, že je jen takový okresní pisálek. Já pro něj mám však slabost; je pro mě poctivým pracovníkem na poli, které nebude nikdy obdělané a nikdy se z něj úplně nesklidí až do posledního zrna. Takové pole dává sice pokaždé vydatnou sklizeň, ale pokaždé se rovněž zjistí, že by to šlo ještě vylepšit, naklíčit něco dalšího a napřesrok sklidit ještě kvalitnější úrodu. Miroslav Oliverius to dělá, poctivě, již třetí desetiletí.

 

 mo.jpg

Foto: Roman Hájek

 

 

Narodil se v roce měnové reformy, v den, kdy si Čechoslováci připomínali čtrnáct let od drastického útoku na české studentstvo novou německou mocí. Přišel na svět již do spojeného Švermova, na stranu původně motyčínskou. „Já ty části nijak nerozlišuju. Naše generace už je švermovská, moje manželka pochází z Hnidous; ale já se jen vnitřně hlásím k Motyčínu... Švermov je takové ožehavé místo; dřív to byl Motyčín a Hnidousy, tátové si vyřizovali účty na fotbalových hřištích, synové už rovnou rvačkami, rivalita škol… Dneska už je všechno zapomenuto, z Motyčína a Hnidous se stal Švermov a ten je součástí Kladna. Prožil jsem krásných devět školních let na motyčínské pavilonce. Švermov je místo mého dětství.“ Patří ke generaci venkovských kluků, kteří od okamžiku, kdy zjistili, že po nohách se dá také chodit, nejen s nimi v leže na zádech vykopávat do vzduchu, vyrazil ven do švermovských ulic. Běhal z jedné do druhé, posedával na zídkách plotů hornických domků a pozoroval svět kolem sebe. Byl to vskutku svět malý; nejdřív Důlní ulička, pak ty další. A všude potkával lidi, zajímavé lidi. V každém viděl někoho výjimečného, zajímavého, na každém si našel něco a podle toho si ho zařadil. Když jsem přečetl jeho „jubilejní“ knížku „Gratulanti, kteří již nepřišli“, pochopil jsem, že pro něho je každý člověk velkou individualitou. Ať je to horník, pomocný lesní dělník, ženská od mandlu, ale také řídící učitel, archivář, historik nebo významný spisovatel. Z Miroslava Oliveriuse by byl možná skvělý romanopisec, protože má velký pozorovací talent, spojený s darem výstižně a několika slovy charakterizovat lidi, se kterými se potkává a hovoří s nimi. A to je důležité. S lidmi, které potkává, tak s nimi hovoří, od nich se inspiruje a obohacuje. Nenechá je kolem sebe jen tak projít, pozdravit a jít dál. Zapřede s nimi řeč a z některých „zištně“ vytáhle něco, co pak ve svých literárních a badatelských pracích zužitkuje.

   Začínal v době svého mládí jako nástěnkář a dnes v době „krotké angažovanosti“ se k tomu hrdě hlásí. Sepisoval různá pojednání a články z historie Švermova a jeho dvou „zaniklých“ částí. Pátral a sbíral informace o výrazných švermovských rodácích a dělil se o vypátrané s ostatními. „Před rokem 1989 byl ... na všechno složitý schvalovací proces. Až když jsem se vrátil z vojny, začal jsem psát cosi, co jsem nazval „Oliveriusova glosa“. Psal jsem o věcech, co se děly kolem mě a jež mě obklopovaly.“ Neměl o témata nouzi. Seznámil se s jedním, ten ho představil druhému a třetí u toho náhodou byl. Tak se to pomalu navíjelo.

   Po roce 1989 se jeho vlastivědná činnost rozjela naplno. Stal se dopisovatelem obnoveného Slánského obzoru (1994), v roce jeho sta let od vydání prvního čísla. Začal zužitkovávat přátelství a známosti s celou řadou lidí, jež do té doby potkal. Jedním z nich byl rodák z Unhoště, kameraman České televize a závodník na vysokém historickém kole Antoním Mittelbach. „Seznámili jsme se na jedné akci unhošťské základní školy, kde já byl v nějaké hodnotící komisi za historickou část a on za tu sportovní. Povídám mu: „Máte jistě medaile, diplomy, dokumentaci a taky o čem vyprávět…“ Řekl, abych přišel, že mi to všechno ukáže. Doma vytáhne krabici od bot a z ní začnou padat medaile a diplomy. Zděsil jsem se: „Za deset let o tomhle nikdo nebude vědět, že tu nějaký Mittelbach byl.“ – „Co byste mi radil?“ – „Vydat knížku.“  Tak vznikla Oliveriusova knižní prvotina „Pokořený rekord“ (1996). V ní velmi dobře kombinuje reportážní styl, beletristickými prvky a historické znalosti. Mittelbachův nevšední životní příběh je rámován pokořením jednoho rekordu, které se odehrálo v srpnu roku 1995 na kladenském Sletišti. Aktéra namáhavého výkonu provází nejen desítky obdivovatelů a přátel, ale i jeho vlastní myšlenky, které se rozvinou v životní rekapitulaci. Hlavou se mu běží řada závodů a cyklistických klání, jichž se zúčastnil, rovněž se mu mihne účinkování v inscenaci opery Prodaná nevěsta v Národním divadle, také mezinárodně sledovaná cesta na vysokém historickém kole do Sevilly na EXPO 1992 nebo mezinárodní závod v australské Evandale. Mittelbach sto let starý rekord tehdy na Sletišti pokořil, a tak mohla mít knížka očekávaný dobrý konec. („Pokořenému rekordu“ předcházela útlá knížečka-sešit „Unhošť plná kol“ (1996) o historii „největšího amatérského cykloturistického závodu v Evropě ´Karlovy Vary – Unhošť´).

   Na konci devadesátých let minulého století se Oliverius začíná naplno věnovat mapování historie jednotlivých obcí na Unhošťsku. (V roce 1978 se přestěhoval natrvalo do Malých Kyšic blízko Unhoště). Vše, co do té doby věděl a znal o dějinách kladenského regionu, teď mohl úspěšně doplňovat a rozvíjet. V roce 750. výročí založení obce Braškov pomohl napsat knihu „Obec Braškov, pohledy do historie /1249-1999/“ (1999).

   Braškov? Co to je, pěkně prosím, za obec? Něco o tisíci obyvatelích, hospodou, „hasičárnou“, fotbalovým hřištěm a s čím ještě? Omyl! Je to místo, kterým sice velké dějiny téměř neprošly, které si ale vlastní dějiny „udělalo“. Jako každá jiná taková obec u nás. Oliverius v pečlivě oddělených kapitolách a oddílech sleduje braškovskou historii, jednotlivé mezníky (útrapy třicetileté války, živelné pohromy, vznikající spolkový a politický život, zavedení elektřiny, vznik fotbalového klubu, budování obce v první polovině 20. století...) S precizností státního úředníka vše dokládá fakty, čísly a citacemi z kroniky. Připomíná celou řadu občanů, kteří se významně zapsali do chodu a rozvoje obce, věnuje se jednotlivým braškovským zájmovým, profesním a politickým spolkům, sleduje vývoj a změny v obecní samosprávě a celé to uvozuje v úvodu kapitol historickými souvislostmi „velkých dějin“. 

   Ve stejném roce napíše ve spolupráci s fotografem Miroslavem Sanytrákem „Devatenáct zastavení na Unhošťsku“ (1999). Pro knížku vybere devatenáct příběhů, devatenáct osudů a příběhů z devatenácti míst na Unhošťsku. Na ploše krátkých kapitol píše o „velkých“ dějinách a o osobnostech, které měly význam pro naši historii a kulturu a zároveň se nějak dotkly regionu (bratr obrozence Josefa Jungmanna kněz Jan, malíř Cyril Bouda, dramatik Emanuel Bozděch, Renáta Tyršová, manželka Miroslava Tyrše ad.); rovněž také dějinám „malým“ (zapomenutý starosta z Horního Bezděkova, příběh hostouňkých Židů, kolektivizace vesnic …).

 

 

chaloupky.jpeg

 

 

   V této vlastivědné linii pokračuje s přestávkami i nadále: „Pamětní spis obce Pavlov“ (2001), „Na kyšických chaloupkách“ (2008), „Mozaika kyšických událostí, zajímavostí a příběhů“ (2014) a „Motyčínská pavilonka“ (2014). Dosáhl tak jisté komplexnosti v mapování části kladenského regionu. Přispěl velkou měrou k popularizaci vlastivědného bádání s nepopíratelnými výsledky, které nejsou prosty nových objevů a zjištění. Rozsahem své vlastivědné práce se zcela jistě řadí k tomu málu vlastivědných autorů, kteří neustrnou a nežijí jen z jedné knihy. Svůj zájem a z něj krystalizující znalosti nadále rozšiřuje i na další oblasti lidského konání.

   Tím je sport. „Sportovec jsem asi takový, že fandím Baníku Švermov a kromě Baníku jsem napsal fotbalové almanachy pro Čechii Velkou Dobrou, SK Doksy, SK Pchery a Slovan Dubí.“  Opět s přesností a s pochopením pro řád a formu podává skrze fakta, čísla a grafy celistvý obraz o významném fenoménu kladenského regionu, jakými jsou fotbal a hokej. „Jsem spíš sportovec, který sportuje od psacího stolu a sleduje tu sportovní historii, třeba s panem Jágrem. Naše dvě sportovní publikace „Kladno hází!“ (2002) a „Kladno hokejové“ (2004), byly na svou dobu docela zápřah. Pan Jágr (Josef Jágr /nar. 1930/, kladenský sportovní archivář a kronikář) dodal podklady, kdo kolik dal gólů a podobně, a já to literárně zpracoval. Byly to dvě knihy, které přesáhly region, protože se prodávaly i mimo Kladensko a lidé si o ně vydavateli (Magistrát města Kladna, pozn. aut.) psali z celé republiky.“ 

 

 

pchery.jpeg

 

 

   Na zachycování historie života jednotlivých obcí navazují dvě neobvyklá pokračování, jež mají společného jmenovatele, italské Ledro. Když zuřila v severní Itálii první světová válka a vojska postupovala přes malebné údolí jezera Ledro, museli obyvatelé svůj půvabný kraj, svůj domov, opustit; doslova z hodiny na hodinu. Byli vystěhováni do Čech, konkrétně i do několika obcí na Unhošťsku.  A i když šlo o velké strádání, přesazení do zcela odlišných poměrů, ledrenští se pomalu s českými obyvateli sžívali a vznikala nová neobvyklá přátelství. Vždyť je spojovalo nespravedlivé zatažení do války mocných a chamtivých, bez jejich rozhodnutí a přičinění. Italové ani po mnoha a mnoha desítkách let nezapomněli a s některými obcemi v roce 2008 navázali přátelství. Miroslav Oliverius o této události za pomoci zástupců dotčených obcí sestavil „pamětní“ knihu „Na paměť vysídlenců z údolí Ledro“ (2009), na kterou volně navazuje „Ledro a okolí pohledem českého malíře“ (2013). Útlá knížka, čerpající z pamětí malíře Karla Liebschera, které vycházely na pokračování ve Květech v roce 1882.

 

 

ledro.jpeg

 

Většina autorů má svoje „opus magnum“, Miroslav Oliverius má podle mě rovnou dvě. Obě jsou rozsáhlé, obě jsou výjimečné, obě přesahují vymezení regionální literatury. „Genus unum sumus: Jsme jeden rod“ (2005) vznikla z přirozené potřeby dozvědět se o vzniku „prapodivného“ příjmení Oliverius něco více a dopátrat se informací o dalších jeho nositelích. Objemná brožovaná kniha obsahuje podrobně „rozkreslený“ rodokmen, který autor rozebírá v podobě různě dlouhých medailonků, dává osudy do různých souvislostí, domýšlí, cituje dohledané soukromé poznámky a korespondenci a vše doplňuje bohatou fotografickou dokumentací ze soukromých sbírek. Už při zběžném prolistování víme, že máme co dočinění s mimořádným počinem, jehož je v naší genealogické literatuře jako šafránu.

   „Pana řídícího Kožíška jsem ještě zažil a v rodině jsme ho považovali za osobnost. Učil mého otce, mého strýce, byl to skutečně „pan řídící“. Když šel po vsi, tak „stály hodiny“, jak se říkalo.“ Práce na „oprášení“ objevených pamětí prvorepublikového učitele Adolfa Kožíška „Kytice vzpomínek řídícího učitele“ (2011) byla zdlouhavá a namáhavá: „Bylo to psané inkoustovou tužkou na průklepovém papíře. Ten inkoust udělal za ty roky svoje a já po několika pokusech zjistil, že to bude těžké.“ Vyšel titul, který neotřelým způsobem popisuje dobu převážně první republiky, ale i doby před ní (Kožíšek byl přímým účastníkem 1. světové války) a po ní. Z textu pamětí lze pochopit svéráznou osobnost „pana řídícího“, jeho obrovský přehled, přirozenou vzdělanost, oproštěnou od nánosu přemíry informací, jež ve svém důsledku jsou zbytečné. Nebyl by to Miroslav Oliverius, kdyby knihu nedoplnil precizní editorskou prací (tady rodokmenem, rejstříkem místním a jmenným v podobě medailonků).

   Do řady vlastivědných prací musíme také zařadit „Rukověť k symbolům měst a obcí Kladenska a Slánska“ (2007), „Malokyšickou čítanku“ (2014), vlastně mimořádné sté číslo „Malokyšických ozvěn“, které obsahuje texty (z beletrie, literatury faktu) vztahujících se k obci Malé Kyšice nebo k jejímu okolí

 

 

ozveny.jpeg

 

 

„Za svůj dosavadní život jsem potkal celou řadu lidí, kterých si vážím a kteří mi do života něco dali a něco pro mě znamenali.“ Tahle slova lze brát jako genezi vzniku „raritní“ knihy „Gratulanti, kteří již nepřišli“ (2013). Miroslav Oliverius si ji vydal, aby udělal radost sobě: „Člověk by si měl plnit svá přání a já si to svoje splnil. Když přišel čas gratulací, tak ten, kdo přišel gratulovat, dostal na místo přípitku knížku...“, lidem okolo sebe: „Co vím, tak mnozí to kvitovali a říkali, že jsem jim připomněl řadu lidí, o kterých už nevěděli, že tu byli...“ a jako vzpomínku na lidi, které Oliverius potkal, kteří prošli jeho životem a většinou už mu nemohli k jeho šedesátce pogratulovat. Kniha sestává z šedesáti portrétů lidí mnoha oblastí lidského konání. Portréty ve své celistvosti vypovídají nepřímo o autorově životě a o době v jaké žil. Je autorovi ke cti, že nepodlehl černobílému pojetí doby „vlády jedné strany“, že ji vidí plasticky, v jejích omylech, tragédiích, ale i v každodenních radostech a starostech a je dalek kádrování. Vzpomínání je často úsměvné, má vtipné okamžiky, stejně jako podléhá dojetí a nostalgii. Jak jsem napsal na začátku, Miroslav Oliverius dokáže postihnout charakteristiku člověka i v detailech a to pak zpracuje do barvitých portrétů, které v žádném případě nemají kolísavou úroveň, a od první vzpomínky do posledního portrétu jsme svědky příběhu neobyčejně bohatého života. 

 

 

pavilonka.jpeg

 

 

   Po přečtení a prolistování všech Oliveriusových knih vkrádalo se mi do povědomí  mimořádné dílo Josefa Petráně „Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic“ (2011). Každá z Oliveriusových knih má něco z ní, i když přímá inspirace tímto Petráňovým dílem je vyloučena. Josef Petráň přistupoval ke svým „Ouběnicím“ více kronikářsky, což v takové podobě a v takovém rozsahu vyžaduje vysokou literární kulturu. Miroslav Oliverius zřejmě druhé „Ouběnice“ nenapíše;  má totiž svůj způsob bádání, osobitý (konzervativní) styl psaní, vlastní přístup ke sbírání materiálu a jeho zpracování. A chce zůstat tady u nás na Kladensku. Vážím si ho za to a těším se na každou jeho další knihu. Třeba zase o Malých Kyšicích nebo o Švermovu, neboť vím, že bude zase jiná.

 

 

venovani.jpeg