FRANTOVA STRÁNKA

 Když jsem v červnu 2014 připravoval na Kladně další literární večer, tentokrát pro nevydávající autory, nebo vydávající velmi málo, přišel do Psychedelického pohostinství Pod Vobrazem tak trochu psychedelicky vyhlížející kluk. Působil dekadentně; byl celý v černém a hlavu mu zdobil „frajerský“ klobouk, samozřejmě černé barvy. Za sebou vedl suitu svých přátel, které dominovala sympatická paní, jeho maminka. Vnesl do tehdy hlučné a  nervózní atmosféry klid a jako by s  sebou přinesl závan vážnosti. Přistoupil ke mně, zdvořile  pozdravil, a projevil (spisovnou mluvou) radost, že  může dnes večer představit sebe a svoji literární tvorbu. Jirka Syrovátka přistupoval k literárnímu večeru velmi vážně a zodpovědně a zakládal si na všem, co by mohlo vytvořit dobrý dojem;  gesta, vhodná slova, soustředěný pohled, jež bere na vědomí především diváky a posluchače. Jeho „patnáct minut slávy“ se vymykalo; za sebe nechal číst kamarádku, jejíž hlas ale zněl z audio nahrávky. Při ukázce stál  a znovu naslouchal (po kolikáté už) svému příběhu. Po celou dobu působil, že je soustředěný do sebe a mlčenlivě procházel „lokálem“, tvorba ostatních ho asi moc nezajímala. Jak nezpozorován přišel, tak nikým neviděn odešel. Bylo to neobyčejné a mně v tu chvíli vyvstávala nad autorem a jeho představenými texty nejedna otázka. 

   „Ve svých knihách je člověk Antonín Zápotocký přítomen celý beze zbytku. A jeho romány promluvily k čtenářům řečí nevyumělkovanou a nehledanou a bezprostředně se obracejí k lidem, řečí vyvěrající ze zřídel bytostně lidového vypravěčství.“  

   Takto shrnul literární historik František Buriánek v roce 1984 literární odkaz Antonína Zápotockého. Dnes už se nemůžu Františka Buriánka zeptat, zdali byl o svém hodnocení přesvědčený, ale snad se nedopustím narušení nějaké piety a použiji vlastní dedukci, že asi nikoli. Zápotocký jistě už od mládí hodně četl; vyrůstal v inspirativním prostředí otce, „intelektuála z lidu“, a jistě si hodně pamatoval a následně osvojoval. Znal literární žánry a postupy, a to již není velký problém „podrobit“ si samotné literární řemeslo.

(foto z webu http://dinosauri-bakov.blog.cz)

  Když některý český prozaik použil kulisy Kladna, většinou chtěl psát o těžké práci a neméně těžkém životě kladenského dělníka. Reálie Kladna často posloužili autorům, kteří hledali témata z dělnického prostředí a oslavovali lidskou práci. Málokteré prozaické dílo odehrávající se v kulisách rázovitého kladenského regionu se vyhnulo problému vlekoucí se a neřešené neutěšené sociální situace kladenských dělníků a jejich rodin. Kontrast tvrdé a nesmlouvavé práce, která prostě musí být, protože jiná na Kladně není, a každodennosti, vyplněné i něčím takovým jako je láska, štěstí, radost, nabízeli autorům velké možnosti. Řadě z nich se i podařilo vyhnout ideologickému vyznění a dobové tendenčnosti.

    Minulost Kladna jde přirovnat k hmotě, která se snadno drolí mezi prsty. Popadané drobky se musí sbírat znovu a znovu, aby se z nich uhnětla ještě pevnější hmota. Mezi tím se ale některé drobky poztrácejí; rozfouká je vítr, spláchne dešťová voda, pošlape je nepozorný člověk. Poztrácí je lidská lhostejnost. Ta ale zatím není tak všudypřítomná a všemocná, jak by se nám mohlo zdát.   Ještě pořád nebyla zahlazena (a uhlazena) hluboká a zbrázděná průmyslová minulost Kladna. Ještě přetrvává, jako zázrakem, v paměti bohatý odkaz sociálního, kulturního a spolkového života města. Důkazem je psané slovo, které někteří talentovaní jedinci povýšili a povyšují na literaturu. Kladno takové talenty vždycky mělo a stále má.

Kdo dnes zná jméno masového vraha, nacisty Haralda Wiesmanna? Možná si ho připomene návštěvník Památníku Lidice, aby ho zanedlouho zapomněl. A komu něco říká jméno Josef Škacha? Toho, co zabránil bestii Wiesmannovi uniknout spravedlnosti... Více jak dvacet let nám postkomunistická historiografie vtlouká do hlav, že tragédii Lidic si komunisté nespravedlivě přivlastnili a udělali z ní sarkofág. Budiž, pitomí na to byli dost. Ale důsledkem nové masáže a vymývání mozků je i to, že jméno Josef Škacha, ale i osoba Haralda Wiesmanna už skoro nikde nenajdete (výjimkou je v případě Wiesmanna film Petra Nikolaeva). Román významného české spisovatele Adolfa Branalda Dva muži v jedné válce (1979) se oběma postavám tragického příběhu z protektorátních Čech věnuje s literární noblesou Branaldovi vlastní a zároveň zachovává historickou přesnost.