FRANTOVA STRÁNKA

ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ

 * 19. prosince 1887 – † 13. listopadu 1957

 Mladý Antonín Zápotocký

   Antonín Zápotocký byl „Kladeňákem“ vždy a všude. Svůj rodný kraj prezentoval a propagoval při všech možných příležitostech, mluvil o něm se zaujetím i s láskou pokaždé, když se naskytla příležitost, a těch nebylo málo. I když Kladno nechal později za svými zády, v srdci ho nosil pořád a pokud mu čas vrcholného politika a vytíženého funkcionáře dovoloval, rád se tam vracíval, pracovně i soukromě.

   Zápotocký tedy dostal do vínku jakýsi literární talent, který sice nedosahoval úrovně byť průměrného literáta, ale nějaké povědomí o literárním řemesle přece jenom měl. Kladno a Kladensko se stalo dvakrát hlavním dějištěm jeho románů. Poprvé v „Vstanou noví bojovníci“ (1948), podruhé, ale již podstatně méně, v „Rudá záře nad Kladnem“ (1951). U Zápotockého si nelze odmyslet jeho literární práci od jeho činnosti politické. Tak jako by vůbec bylo pošetilé oddělovat autorovo dílo od jeho života. U spisovatele „v druhém plánu“, jakým Zápotocký byl (byl a zůstal na prvním místě politikem), to platí dvojnásob.

Vstanou noví bojovníci

  „Psal se rok 1884. Bylo k večeru. Po silnici od Prahy přes Dejvice – Šárku – Generálku a Horoměřice drkotal povoz. Dva statní , dobře živení koně, pěkná plachta povoz kryjící a i celé vybavení nenechávalo nikoho v pochybnostech o jeho účelu i majetníku. Byl to mlékařský povoz, z císařského velkostatku.“

   Tak začíná román Vstanou noví bojovníci a tak začíná i životní cesta  Antonína Zápotockého. Na kozlíku totiž seděla vedle sprostého kočího i maminka Barbora, která v té době nosila malého Antonína pod srdcem. Ráno vyjížděl „mlíkařský“ povoz do Prahy a zastavoval se na velkých statcích, aby posbíral mléko pro Pražany. Do velkých věder se mléko slévalo na statcích v Kolči, Slatině, Zvoleněvsi, v Brodcích… Při jedné takové zpáteční cestě vzal jeden takový mlékařský vůz Barboru Zápotockou na kozlík a dovezl ji do Zákolan k jejímu muži. Byl jím člověk neúnavný, buřič, „socan“, potížista a krejčí Ladislav Zápotocký, zakladatel dělnického hnutí v českých zemích. V Zákolanech se Ladislav Zápotocký v roce 1852 narodil a do Zákolan byl jako do své domovské obce poslán, aby neškodil a nepobuřoval. Rakouské úřady se domnívaly, že v zapadlé vísce na Kladensku nebude mít příliš mnoho možností agitovat ve prospěch dělníků a jejich práv. Byl to však jejich další omyl. Na úkor vlastního živobytí a živobytí své početné rodiny (Antonín byl poslední, pět dětí zemřelo, pět jich zůstalo na živu), se otec Ladislav více staral o práva dělníků než o krejčovskou živnost, i když jistě nějaký ten kabát ušít musel, aby všechny nějak uživil.

   Otec Zápotocký musel být jistě charismatickou a důvěru vzbuzující osobnost, když dokázal po počáteční velké nedůvěře „třídně zaostalých“ oslovit právě je, kteří dosud o nějakých dělnických právech nic neslyšeli. Však to také Antonín Zápotocký vzletnými větami popisuje. Popis je vůbec oblíbený způsob Zápotockého literárního vyjadřování. Jeho popisu však chybí lehkost a samozřejmost takové formy. Zápotocký si musí vypomáhat popisem dokumentárním a dobrá polovina románu je „vycpaná“ fakty a přepisy skutečných dokumentů. Tak je tomu již v druhé kapitole, kde autor vlastními slovy nudně popisuje počátky dělnického hnutí v českých zemích. Přitom první kapitola dokáže vtáhnout čtenáře do děje zkratkovitým popisem situace, místa a postav, který nezdržuje a navede čtenáře k svěžím dialogům. Je škoda, že  už se pak čtenář s podobným spádem vyprávění téměř nesetká; jen na několika malých plochách (např. situace kolem postavy starého dědy Kolmistra). Dialogy jsou pak pouze přepisem frází a různých stanovisek; je možné si představit i řečnický projev „rozhozený“ do rozhovoru několika postav. 

   Čím je ale román cenný, stejně jako Rudá záře nad Kladnem, jsou popisy kladenských reálií, míst i jednotlivostí každodenního života na Kladensku. Tak třeba cesta ze Zákolan do Kladna na 1. máje roku 1890 je popsána takto: „Tak bylo rozhodnuto a Toník klusal po boku otce, Vosmíka a Lánského na Kladno na 1. máj. Od Zákolan přes Mozolín (dnes jen místní určení místa s několika domy) a Týnici (Týnec – opět místo s několika málo staveními, kam vede jen úzká silnička) šli sami. Za Vřetovicemi (Dřetovice) se lidé již tu a tam ke Kladnu trousili, za Stelčovsí (Stehelčeves) jich přibývalo a  od Rapic (Vrapice) přes Dubí a Újezd (poslední domky Újezdu nad Kladnem byla zbořeny v šedesátých letech minulého století, aby udělaly místo novému závodu SONP Kladno) šly už celé hloučky.“ V okořském háji se konaly tajné schůzky „rady čtyř“, jež vedl L. Zápotocký-Budečský a dozvíme se také o sdružení obcí Zákolany, Koleč, Kováry, Trněný Újezd a Týnec.

   Cesta ze Zákolan do Kladna byla také každodenní trasou malého Toníka do školy v Kladně, neboť nebývalo peněz nazbyt na dráhu. Zápotocký pokračuje lokalizací

1. máje 1890 na Kladně: Tábor lidu byl za Kladnem v lese. Říkalo se tam ´ve Hvězdě´.(Lokalita kolem dnešního Sletiště).

   Okolím Kladna  se projdeme Votvovicemi (Otvovice), Kováry, Holubicemi (Boží tělo v Holubicích) nebo Kolčí.   V Kladně nemůžeme minout ulici Zádušní, kde v hostinci U Kostků byla první redakce kladenských dělnických novin Svoboda. Jen v jedné krátké kapitole Zápotocký popisuje Boží tělo roku 1889; to v závěru knihy, kde naprosto rezignoval na vyprávěcí formu a už jen opisoval a upravoval deníkové a dokumentární záznamy.

   „Tonda s dědou Himmelovic šli tedy z Kladna. Přes náměstí, Huťskou ulicí dolů, kolem hejtmanství, hutí, Poldovky k Újezdu a Dubí do Rapic.“  Takových popisů reálií je v románu Vstanou noví bojovníci dost. To je asi ale tak vše, co Zápotockého román může dneska nabídnout.

   Avšak co vůbec nabídnul i v době svého vzniku… 

"Šibenice" při kladenských hladových bouřích (dnešní náměstí Svobody)

Rudá záře nad Kladnem

   V roce 1902 skončila Zápotockému učednická léta na Mělníku a s čerstvým výučním listem kameníka odjel do Prahy, kam se mezitím jeho rodiče přestěhovali. Na začátku dvacátého století, do něhož se vkládalo nemálo nadějí, „dělnická Praha“ začínala vřít. Revoluční kvas vyvrcholil v roce 1905, jenž se v umírněné podobě přelil z Ruska (tzv. krvavá neděle v lednu téhož roku). Šlo tehdy o všeobecné hlasovací právo, kterého bylo dosaženo a v roce 1907, po podpisu císaře Františka Josefa I., se podle něj již volilo do říšské rady. Byly to roky, v nichž si mladý Zápotocký zřejmě plně uvědomil poslání svého otce; šlo o roky, které dokončily formování revoluční osobnosti Zápotockého a udělaly z něho radikálního socialistu. Tento úvod je potřebný, neboť shrnuje Zápotockého románové dílo „Revoluční rok 1905“ (1949). Je nepochybně čtivější než „Bojovníci“. O dva roky později vychází třetí román Zápotockého „Rudá záře nad Kladnem“ (1951), který je už stínem předchozích dvou, pokud můžeme vůbec o nějakém literárním světle u Zápotockého románů vůbec mluvit; možná jen o záblescích. „Rudá záře nad Kladnem“ je mozaika, nástěnka, kronika, dokument, reportáž, faktografická snůška údajů, jmen a názvů, které souvisejí s událostmi v románu popisovanými. Zápotocký nedokázal uchopit vylíčení událostí, které prožil v bouřlivých letech po první světové válce, kdy se dělnictvo cítilo v nové republice oklamané a začalo se bouřit proti pokračující a prohlubující se korupci, „keťasení“ a politickým „čachrům“. Byla by to jistě nosná látka, ale Zápotocký skutečně nebyl dobrým autorem. Nedokázal se přenést přes svou ryze politickou osobnost, která v něm, i jako u autora, vždy převládala. Možná to bylo také tím, že za ty roky politické činnosti a angažovanosti ze své lidskosti hodně poztrácel a pod oblekem funkcionáře a „partajníka“ zbyla už jen jakási šedivá a unavená osobnost, která ztratila nadhled a přirozený smysl pro obyčejné „člověčí“ rysy  a zapomněl na pravý význam slov, jako jsou láska, štěstí nebo radost.

   Zápotocký se vrátil z bojišť první světové války do Kladna 12. listopadu 1918 a podle všeho se okamžitě pustil do politické práce. Zjistil, že válka upozadila spravedlivý boj dělnické třídy, proto se odhodlal ihned nasadit celou svou osobnost a neztratit ani den. Skutečně není důvod nevěřit tomu, co nám v románu Rudá záře nad Kladnem napsal; válka opravdu zastínila téměř vše, tedy i boj proletariátu za lepší pracovní a životní podmínky. A není důvodu nevěřit také tomu, že se objevili i v nové republice politické síly, které se vehementně snažili hněv dělníků bagatelizovat a udržovat ho v „rozumných“ mezích. Dělo se to tak vždy; v monarchii, za Masarykovy republiky i v dobách čtyřicetiletí „vlády dělnické třídy“. Děje se tak i dnes…

   Tak jako se Zápotocký vrátil v roce 1918 na Kladno, vraťme se teď i my do města, nad kterým s železnou pravidelností planula „rudá záře“. Co o něm Zápotocký ve svém třetím románu píše… Moc toho není; Kladno je tu spíše kulisou, statuje sice jako mohutný sbor, který ale nemá co hrát. Reálií si „kladnesiolog“ příliš neužije; dozví se, že v Podprůhonu chyběla zoufale kanalizace, všude bylo bláto, protože nebylo dláždění (srovnej s Františkem Stavinohou: Hvězdy nad Syslím údolím). Dokumentární žánr si samozřejmě žádá skutečné postavy, aktéry historických momentů; tady jsou to např. postavy kladenských politiků nebo kladenských živnostníků. Neprozradí nám ale, kde na Kladně s manželkou vlastně bydleli. Po krátkém pátrání jsem našel odkaz na stránkách kladenského patriota a renesančního člověka Ludvíka Hesse, že Zápotockých měli bydlet v dnešní Maroldově ulici, která se v čase Zápotockého vyprávění nazývala Chelčického, kousek od dnešního náměstí Svobody. Tam měli malý byt o kuchyňce a jednom pokojíku.  Avšak potřeba většího bydlení donutila i praktických věcí si nevšímajícího Zápotockého pronajmout si větší byt.

   Manželé Zápotočtí se poznali v Kladně a podle vyprávění jeho ženy Marie to bylo na jedné z četných demonstrací, o které nebylo tehdy na Kladně nouze. Zápotocká též vzpomíná na koupené kolo na splátky, kterým její muž objížděl nespočet schůzí a porad (Dříň, Doksy, Velká Dobrá, Velké a Malé Přítočno, Vrapice, Motyčín, Hnidousy nebo vzdálenější Smečno). Většina těchto vsí a obcí (celkem 57) pak byla v horké zimě roku 1920 pod vládou Zápotockého revolučních rad, které tehdy hodně zatopily „umírněným demokratům“ v celé republice  Jsou okamžiky naší historie, které čekají na nezaujaté zhodnocení. Zápotockého román Rudá záře nad Kladnem zřejmě nebude v  budoucnu zrovna tím dobrým pramenem. I po šedesáti letech autor slouží svým románem  jedině tomu, aby zůstaly tyto závažné a významné události, jež měly ohnisko na Kladně, dál jen zlehčovanou epizodou v našich nových dějinách.

Zápotocký v redakci kladenského listu Svoboda.

Prameny:

- Antonín Zápotocký ve vzpomínkách současníků, uspořádala Jitka Klementová. Praha: Práce, 1985

- Památky revolučního hnutí Středočeského kraje, Okres Kladno. Praha: Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, 1973

- Forst, Vladimír: Antonín Zápotocký spisovatel. Praha : Československý spisovatel, 1975

- Šumberová, Ludmila: Antonín Zápotocký 1884 – 1957. Praha: nakladatelství Svoboda v nakladatelství Práce, 1984

- Beránková, Milena: Novinář a publicista Antonín Zápotocký. Praha: Novinář, 1984

- Pernes, Jiří: Takoví nám vládli. Praha: Brána 2010, vydání druhé

- Seznam nových a starých ulic Velkého Kladna. Kladno: Cíl, 1947

- Zápotocká, Marie: Můj život s Antonínem Zápotockým. Říčany: Orego, 2001

- Pěnička, Alois: Kladensko v revolučních letech 1917 – 1921. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954

- Rupnik, Jacque: Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2000.

- Hrabě, Antoním – ing. Pobořil, Rudolf: Antoním Zápotocký a Sparta Kladno. Kladno: Kladenská záře, 1971

- Zápotocký Antonín: Vstanou noví bojovníci, Revoluční rok 1905, Rudá záře nad Kladnem. Praha: Práce, 1973

 

Báseň Antonina Zápotockého z roku 1907

Dnešní Maroldova ulice v Kladně, kde A. Zápotocký údajně bydlel.