Jdi na obsah Jdi na menu
 


RÁMOVÁNÍ ŽIVOTA MIKA PERRYHO

 

hotel-sen.jpg

Klec pro majáky líčí Perryho život před jeho přeměnou a popisuje řadou motivů cestu, která k ní vedla. Román končí happyendem, dosažením tak vytouženého cíle. Jenže volné pokračování Hotel Sen, pokoj 36 tuto skutečnost relativizuje a předkládá čtenáři prožité svědectví, jak je bláhové si myslet, že po uskutečnění vytouženého snu se budeme procházet voňavým sadem života. A jestli nám někdy zkříží větvička naše měkké kroky, snadno ji překročíme tanečním krokem. Proto není náhoda, když hned na začátku Hotelu kolem čtenářovy hlavy pomyslně proletí keramický model majáku, který je takovým soukromým  symbolem autorova klikatého života, a rozbije se o zeď.  
 

                                                               62485691_138543897331744_2143167347601440768_n.jpg 

Mike Perry na jednom z literárních večerů. Vlevo autor těchto řádků.

Hotel oproti Majákům zabírá podstatně kratší časový úsek, jde pouze o několik málo let. Ale právě díky tomu nabrala próza svižného tempa, na rozdíl od Majáků, kde se zcela přirozeně (román zabírá téměř padesát let autorova života) vyskytovaly zástupy postav a celá řada vedlejších motivů. Hotel je tak sevřenější, plastičtější a umožňuje jeho autorovi zaměřit se na důležité věci a postavy.  A ty jsou právě pro příběh tím nejpodstatnějším, neboť jsou skutečné a nejde tu o žádné modelové typy. Jsou to lidé, kteří Mikovým životem procházeli a někteří ještě procházejí.
Stejně jako u Majáků také tady si Perry udržuje svůj vypravěčský styl, který se vyznačuje výrazovou hojností, schopností přepínat mezi klišé a opravdovostí, talentem balancovat nad propastí kýče a sentimentu a obratností přehodit na poslední chvíli výhybku, když se vlak sebemrskačství řítí na chatrný most ublíženosti. Na takových místech pak použije svou výřečnost, sebeironii a smysl vtipně se shodit. Mike má vůbec velmi dobře ochočenou češtinu, a to se mu vyplácí právě u takových hraničních momentů.


 

    94177378_2714662318763592_7591333457066721280_n.jpg  Mikův umělecký partner a kamarád Mirek Kovářík 

Jestli je také tato druhá Perryho próza velmi dobře jazykově košatá, je rovněž silná i v kompozici a plánu. Vlastně není to nic těžkého, pokud se rozhodneme, že poctivě propíšeme svůj život na papír. Autor je přesvědčený, že každý z nás je malý, až nepatrný, za to však výjimečný obrázek světa kolem nás. A že každý máme svůj rám, do kterého patříme. Může se nám zdát, že s některými lidmi nás pojí podobně namalované obrazy. Nicméně pravda je asi taková, že stejně každý život má jiný tah štětcem. Někdo svůj obraz domaluje zbytečně rychle, někdo jen tak čmárá po plátně, něčí život je jedna koláž a někdo celý život mění styl. Mike několika lidem nahlížel přes rameno, když malovali svůj obraz. Někdy některým poradil, někdy dokonce vedl malířovu ruku. Jako třeba Vikimu, mladíčkovi, jehož vlastní rodina zavrhla. Viděl přes rameno Karolíně, která si na svoji dokonalou přeměnu našetřila prostitucí, aby pak jediný hloupý okamžik změnil všechno, čeho chtěla v životě dosáhnout. Nebo je to Kuba, bouchač, jehož snem bylo mít pořádný ranec v kalhotách. Ti všichni, a ještě další, vstupují do Mikova života. A on jim naslouchá, radí a pomáhá. Skrze jejich problémy ale řeší také ten svůj, největší; touhu po ženě a po jejím těle.  
Paprsky jednotlivých příběhů se v polovině knihy slijí do jednoho mohutného kuželu světla. To v okamžiku, když je zasunut klíč do zámku pokoje číslo 36 v hodinovém hotelu Sen. Jestli jsme do tohoto okamžiku Mikovy příběhy, a příběhy jeho přátel, „jen“ zpovzdálí se zaujetím sledovali, tímto okamžikem jsme vtaženi do nemilosrdně nasvíceného prostoru jedné lovestory, která však celkem záhy začne postrádat romantický rozměr. Do hrdinova života vstupuje totiž osudová žena Týna. Konečně, po padesáti letech, je mu otevřená brána do světa lásky a rozkoše. Neobyčejně otevřeně líčí okamžiky, kdy také on, muž bez penisu, dokáže natolik uspokojit vášnivou ženu, že ta jeho vášeň opětuje a vyhledává jeho něžné a horké doteky. Zprvu je tento vztah autorem s nadhledem přirovnávaný k hollywoodským dojákům, aby se stal na jeho konci zcela jiným, béčkovým žánrem.

 

 

                                                           77411989_2481222142196560_7993567465143533568_o.jpg  Mike v kavárně Patra. 

Mike Perry nemá zapotřebí hledat klopotně nějaký literární styl, tím je u něho totiž naprostá otevřenost. Ve všem. V pocitech, erotice, v pohledech na věci, které se mu dějí a ze kterých je v neustálém úžasu, že něco takového může potkat člověka ještě po padesátce. Být upřímný sám k sobě a ke čtenářům nese ale také mnohá úskalí; není pak těžké být trapným, lascivním, pak už je to jen krůček začít tlačit na pilu a manipulovat s emocemi. Perry se tomu všemu vyhýbá svojí výřečností (nezaměňovat s tlacháním) a smyslem pro sebeironii. I v okamžicích ponížení hledá alespoň zrnko absurdity či záchvěv neskutečna. Perry básník a textař si pak vypomůže, když mísí narativní pasáže s lyrickou nadstavbou, která má ale daleko k sentimentu.
Perry je nejslabší tam, kde opouští svůj vnitřní svět a svět zarámovaný transgenderem a vyskytne se v prostoru těmto světům vzdáleným. Je to prostředí libeňské hospody, kde se konají pravidelná countryová setkání nazvaná Borůvky a kde je autorovi více než dobře. Absence jakéhokoli kontrapunktu k úžasné atmosféře lokálu tak vytváří jen plochý a nezáživný popis jakési oázy porozumění v poušti všednosti a hrubosti a vytváří pouhou kulisu několika vedlejším dějovým momentům. Borůvky jsou pak ale paradoxně dějištěm jedné z nejsilnějších dramatických scén románu.
Text navíc ještě oslabila absence jazykového korektora. Jak se někdy básníkům a textařům stává, slyší rytmus i v próze a rozdávají dělící čárky plnými hrstmi. Co však knize uškodilo nejvíce je nedostatečná propagace ze strany nakladatelství Práh, u něhož Hotel vyšel. Laxnost nakladatelství způsobila, že o knize se téměř neví, a tak mnozí čtenáři Majáků nevědí o jeho povedeném pokračování.
Hotel Sen, pokoj 36 je čtenářským zážitkem pro otevřená srdce. Je to kniha ale také pro ty, kteří si naivně myslí, že zvláště po padesátce je směšné a nedůstojné se měnit. Je pro ty, kteří neustále skuhrají na život. Je pro ty, kterým se spousta věcí hnusí. Mike Perry nemává žádným praporem protestu, jeho román není politicko-společenským pamfletem. Píše proto, aby podal zprávu, že všichni lidi by měli mít důstojný život. Píše opravdově, protože všichni jsme opravdoví. Oba jeho romány jsou o odvaze ke změně, v každém věku. O tom je přece život především.

 

dsc00310.jpg                                                        dsc00312.jpg

Křest kniha Hotel Sen, pokoj 36

Ukázka z románu

Každý z nás je takový malý, skoro nepatrný, a přesto výjimečný obrázek tohoto světa. Věřící člověk by řekl: obraz boží. A všichni máme svůj rám, do kterého patříme. Každý je naprosto unikátní, ojedinělý, jako otisky našich prstů. Celou neděli jsem myslel na Vikiho, ten mi tedy dal. Pak i na Karolínu, Kubu… a konfrontoval jsem jejich rámy s tím svým. My čtyři máme společný genderový problém, ale každého nás jeho papilární linie osudu vedou jiným směrem. A pořád vznikají nové a nové koláže, kresba našich životů vlastně není nikdy dokončena…, až smrt ji zarazí. Viki včera málem ten svůj obraz dokončil. Ale do jeho rámu znenadání vstoupili dva cizí lidé a ještě ho donutili v malbě pokračovat. Najednou jsem nevěděl, co bych na to své plátno měl teď já sám nakreslit, když není nikdo, kdo by mi vedl ruku. Všichni potřebujeme někoho, kdo nás přivede k tomu, abychom dělali to nejlepší, čeho jsme schopni. Po příhodě z předešlého dne se mi vůbec nechtělo být sám. Strašně moc jsem potřeboval být s někým, cítit něčí náruč, spřízněný dotek, anebo aspoň vnímat blízkost bytosti, která by vedle mě jen dýchala, třeba bychom celý den promlčeli, ale byli bychom spolu. V mém rámu. Vlastně už společném. A právě v téhle neděli byl můj rám tak krutě prázdný. Vzpomněl jsem si na Sáru a chtělo se mi k ní utéct. Kamkoli, hlavně pryč…, i když od vnitřní samoty nikam neutečeš.

62309734_138543803998420_1287698768061267968_n.jpg