FRANTOVA STRÁNKA

O Líbě („Já jsem Líba a ty jsi František…“) není pro mě lehké  psát. Ale chci. A musím, aby se nezapomínalo na skromné a nenápadné osobnosti, jejichž talent mnohonásobně převyšuje talent dnes „vyzdvihovaných“.  Nebyla to kamarádka, ale slyšeli jsme na sebe a bylo nám spolu dobře. Něco jsme společně vytvořili. Můžu po letech směle říct, že jsem dal Libuši Geprtové roli. A ne tak ledajakou; paní Stoneovou Tennesseeho Williamse!  Znal jsem Líbu jenom  dva roky, ale stačily k tomu, abych ji aspoň trochu poznal.  Byly to poslední dva roky jejího krátkého  života .

   "Dovezl" k nám Styronovu Sophiinu volbu, Thurberova Filozofa a ústřici, Irvingův Svět podle Garpa, Forstrova Maurice, Capoteho Jiné hlasy, jiné pokoje a celou dlouhou řadu  knih anglické a americké literatury převážně dvacátého století.

Psát o člověku, který se nějak proslavil, stala se z něho osobnost, není jednoduché. Některý čtenář chce pikantnosti, jinému připadá, že oslavovat výraznou a talentovanou osobnost, je nošením dříví do lesa. Kvalita se chválí sama. Je však zapotřebí ji občas připomenout...

   V deseti letech mu nacisti popravili tatínka. Možná právě to byl okamžik, který nastartoval budoucí proměnu z útlého křehkého chlapce v  člověka pevných zásad a  občanské statečnosti. V jeho herecké  profesi se tyto vlastnosti odrazily v mimořádné pracovitosti, odmítání rolí v angažovaných kusech, ať už  byly na divadle, v televizi, ve filmu nebo v rozhlase, a v  zodpovědnosti za svou práci. Citlivost mu však zůstala po celý život; promítl ji do svého způsobu herectví. Bylo vnitřně emotivně nabité, jakoby nervní, s energií někde hodně hluboko, bez velkých gest, s důrazem na každou hlásku a slovo.