Jdi na obsah Jdi na menu

EDUARD CUPÁK (OSUD HERCE)

6. 9. 2010

   Otec Eduarda Cupáka, Václav, byl řidičem v jedné brněnské tiskárně... Dnes už se asi těžko zjistí, co bylo impulsem, k tomu, aby jednoho dne roku 1942 začal pronášet ven z tiskárny papír, na který se tiskly potravinové lístky. Avšak na tento vyvezený papír se tiskly ty falešné, v bytě Eduardovy babičky, paní Pohlové. Václav Cupák bohužel všechno do důsledků nedomyslel. Do svého plánu, který s velkou pravděpodobností vyšel z nějaké ilegální organizace, nezasvětil svoji ženu. A ta na falešné lístky bezelstně nakupovala v jednom místním krámu. A tam se asi vysktl udavač, který přivedl Eduardova tatínka a babičku na podzim roku 1942 před gestapáckou popravčí četu.

    Eduard Cupák pocházel z brněnské čtvrti Řečkovice, kde se 10. března 1932 narodil. Když v deseti letech osiřel, hodně se  upnul na maminku, která mu jeho lásku vrchovatou měrou opětovala. Četla mu  a kupovala knížky, chodila s ním do divadla, nejprve loutkového  a posléze do kamenného. Eduard byl z divadelního prostředí unešený, a tak, když v roce 1947 ukončil měšťanku, hlásil se na dramatické oddělění Státní konzervatoře v Brně. Maminka mu nebránila ...

    

Mimo řadu

     Na škole byl jedním z nejlepších, mimořádný, a to nejen ve svém ročníku. Cupák však vyčníval v době, která mimořádnost příliš netolerovala. „Mimořádný", ve smyslu „mimo řadu", byl i ve svém soukromí. Byl sice citlivý a jemné povahy, ale nikdy neměl  problém s upřímností a nezakrýváním čehokoli. Proto mu nepřipadlo, i v tak zlé době, jako byla ta na počátku padesátých let, příliš skrývat svou náklonnost  k mužům. Homosexualita však byla tehdy protistátním činem. Spolužáci, organizovaní v ČSM, napsali na Eduarda udání ... Následoval výslech Státní bezpečnosti, a snad proto, že brněnští komunisti měli tenkrát dost práce se „spikleneckým centrem v čele s Otou Šlingem", propustili ho. Ale samozřejmě ne jen tak. Zakázali mu hostování ve Státním divadle v Brně, vyrazili ho těsně před absolutoriem ze školy a rozhodli umístit ho do těžkého průmyslu, do fabriky v Kuřimi. Ve Státním divadle se mu dobře hrálo, ale budiž ... Neměl diplom ze školy, ale nějak se snad uplatní, a to i přes to, že mu také zrušili  slíbené angažmá v Uherském Hradišti... Ale mladého a citlivého Cupáka by práce v těžkém průmyslu, mezi drsnými chlapy a sprostými ženskými, navíc pod slídičskými zraky „uvědomělých", jistě zcela zničila.

     V Praze  měl naštěstí dobrého kamaráda Mirko Maršálka. Ten za Cupáka intervenoval u „filmového básníka", režiséra Václava Kršky. Podle Maršálkových vzpomínek Krška nejdříve nabídl statování v komparzu, ale během konkurzu na roli Josefa Thomayera režiséra natolik zaujal, že mu nabídl roli hlavní. „Musíte se jí ale do zítřka naučit", vybídl mladého herce Krška. Paměť měl Cupák po celý život perfektní. Vypráví se, že se učil nazpaměť i role do rozhlasu a televizních Večerníčků. Papír před sebou ho prý vždy svazoval. U Kršky pak hrál ještě v několika filmech, z nichž nejslavnější jsou jistě Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr. Především díky těmto dvěma filmovým titulům se stal filmovou hvězdou mladých lidí. Nevykřikoval totiž budovatelská hesla z filmového plátna, ale mluvil jazykem zamilovaných romantiků; díval se zasněným pohledem do snových dálek, místo aby zíral pološílenýma  očima do světlých zítřků. 

     Neustrnul... Na počátku šedesátých let si mohl s Jeníkem Ratkinem povzdechnout: „Na tvůj hrob,..., ty včerejší a trochu pošetilý...", a uspěšně se přehrát do rolí zralých třicátníků a nejednou také  ukázat  na filmovém plátně a v televizi svůj smysl pro humor.

     Ve svém hereckém životě byl dvakrát v divadelním angažmá. V roce 1953 nastoupil do Městských divadel pražských, kde však neměl zpočátku tolik příležitostí. Mluvilo se o vzájemných nesympatiích s šéfem MDP Otou Ornestem. V roce 1959 přechází do Divadla S. K. Neumanna, ale podle vzpomínek jeho herecké kolegyně Jany Štěpánkové, „to bylo pro něj moc komunistické divadlo", i když zde vytvořil například velkou postavu Cida v duetu právě se  Štěpánkovou jako Chiménou. Po dvou sezonách se vrací opět do Městských divadel pražských, aby pak na konci sezony 1967/1968 navždy odešel ze stálého divadelního angažmá na volnou nohu.

„Každý zlý, k něčemu dobrý"

     Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let hraje sice průměrně v jednom filmu ročně, ale v televizi  jde z role do role. Televize je vůbec k jeho typu herectví vstřícná, protože se v ní spíše „unese" Cupákovo hraní hlasem, herectví vycházející jakoby zevnitř, s důrazem na slovo, trochu „takové to divadelní", ale bez vnějších teatrálních gest. Film totiž začal od šedesátých let upřednostňovat spíše civilní herectví, jakým mistrovsky vládl například Rudolf Hrušínský.

     Do těchto Cupákových šťastných televizních let zasáhl opět komunistický režim. Cupákovi přátelé vzpomínají , že si zřejmě  „někde pustil hubu na špacír", a to se doneslo k tehdejšímu televiznímu bossovi, obávanému Antonínu Dvořákovi. A Cupák dostal distanc...  Na prahu čtvrté dekády svého života, na prahu svého hereckého vrcholu.

     Jak se říká" „každý zlý, k něčemu dobrý". Jeho hereckým domovem se stal rozhlas. Byl bez nadsázky nástupcem Karla Högera, jehož nádherný hlas kraloval v rozhlase a na gramofonových deskách s mluveným slovem do roku 1977, kdy Höger zemřel. Své síly spojil Cupák především s rozhlasovou legendou, režisérem JiřímHorčičkou, a vytvořili spolu několik nezapomenutelných inscenací, patřících dnes do zlatého fondu Českého rozhlasu /rozhlasové seriály Vojna a míra, Cirkus Humberto a Let do nebezpečí, hlasově náročného Lunina,  Číslo 3711 a několik dalších /. Cupák měl nesmírně bohatý výrazový rejstřík a krásný tvárný hlas...

Doma

     Jestliže v té době byl rozhlas jeho hereckým domovem, tím skutečným byl jeho byt na Malé Straně, který získal po smrti Václava Kršky. Ten, kdo se opravdu zasloužil o to, že Cupák svůj byt miloval, byl jeho partner Václav. Seznámili se v roce 1959 a byli spolu až do Cupákovy předčasné smrti. Pan Václav pocházel z Kladna a pracoval celý život v ČKD ve Vysočanech  jako technik. Pro Eduarda byl skutečným zázemím.00010740.jpg

     Cupák byl totiž také člověk, o kterého muselo být do jisté míry pečováno. Například se nikdy nenaučil řídit auto; z Barrandova, televize či z  rozhlasu si pro něj jezdili a ostatní už obstarával pan Václav. Nepraktický však Cupák nebyl; to, co chtěl či věděl o tom, že bude potřebovat, tomu se naučil. Jejich nádherný mlýn v údolí potoka Brtnice u Velkých Popovic byl toho krásným příkladem. Nedlouho po tom, co se oba muži seznámili a začali spolu žít, zatoužili po venkovské chalupě. Tehdy nebyl žádný problém něco takového sehnat, a tak v roce 1960 koupili za tři tisícovky ruinu bývalého Černého mlýna na Brtnici. Pro Cupáka to byla výzva, radost, ale také dřina a odříkání. Teprve tady začaly slavit své pravé hody Eduardovy vlastnosti, systematičnost, perfekcionismus a tvrdohlavost.

     Velkým problémem byla především doprava materiálu; dálnice tehdy ještě nebyla, a tak se vozily pytle  cementu na tehdy populárním skútru po staré benešovské. Edova kamarádka, literární historička Stanislava Mazáčová ráda vzpomíná na okamžiky, kdy byl herec  ve skútru zavalený nejen pytli cementu, ale i kastroly s gulášem a jinými lahůdkami. To však bylo jen ze začátku. „Kluky" si vesnice brzy oblíbila a v nejtěžší době, kdy nebylo kde „na mlejně"  spát a uvařit si  ani čaj, nabízeli někteří sousedé jak jídlo, tak i přespávání. Pro herce se mlýn stal vášní a posedlostí. Pan Václav vzpomíná, že často Eda skončil představení, on čekal u divadla s pověstným skútrem, a jelo se. Z kostýmu rovnou do montérek! Bouralo se, budovalo a zase bouralo a zase budovalo... A tak dál a pořád dokola. Eda byl prostě perfekcionista. Brtnický mlýn se stal brzy místem setkávání pražských přátel, a to nejen z divadelního světa. Rád sem jezdívali Vlasta Fabiánová  s Bohouškem Záhorským, Karel Höger, Dana Medřická, Jiřina Bohdalová, Marie Rosůlková, Irena Kačírková, Jana Drbohlavová nebo Jaroslava Adamová. Poslední tři jmenované byly hercovy nebližší kamarádky a trávili spolu hodně volného času. S Kačírkovou byl Cupák na své jediné zahraniční dovolené - v Bulharsku. Ty ostatní? Padly na brtnický mlýn!

     Herec jednou v soukromí prý řekl, že nebýt toho udavače z brněnské školy, všechno tohle by vlastně neměl.

„No tak budu pít rum..."

     Když Cupákovi pomalu končil zákaz činnosti z počátku sedmdesátých let, vznikla Charta 77, následně byla rozpoutána nenávistná kampaň Rudého práva a umělci přišli s  angažovanou odezvou v  Národním divadle a Divadle hudby, známou jako Anticharta. Nepěknou podívanou ze zlaté kapličky tehdy přenášela 28. ledna večer televize a Eduard seděl v klidu svého malostranského bytu, popíjel a pokuřoval. Mirko Mašálek vzpomíná: „Eduard dostal na ten mítink pozvánku s číslem, ale nikam nešel. Byl jsem u kluků večer a koukali jsme na tu hanbu v televizi. Povídám mu: Tak od zejtřka máš druhej dištanc, je ti to jasný. Odpověděl mi: No co, tak nebudu pít myslivce, ale rum. Distanc však tentokrát nedostal. Moc měla asi tenkrát víc starostí s chartisty a Eduard dokázal, že to šlo - nepodepsat." Po roce 1989 si z tohoto občansky statečného postoje, spolu s dalšími z té malé  hrstky statečných, neudělal trafiku; na rozdíl od jiných „statečných a režimem perzekuovaných".

     V osmdesátých letech byl opět na vrcholu svých tvůrčích sil. Dělal několik televizních inscenací ročně, opět hrál více ve filmu a z rozhlasu se mu role také jen hrnuly. Bylo a je mu někdy vyčítáno, že svůj talent propůjčil nemálo dílkům, jejichž kvalita hodně pokulhávala. Jistě je to pravda, ale Cupák z většiny těchto kousků díky svému hereckému výkonu udělal alespoň trochu koukatelnou záležitost. A nebral prorežimní spektákly! Odmítl Otakaru Vávrovi roli Beneše ve Dnech zrady. Jeho jméno se ale objevilo v titulcích „estebácké" hrůzy o majoru Zemanovi... Kamarádka a herecká kolegyně Jaroslava Adamová k tomu vzpomíná:

„Vzal to proto, že to byla záporná role. A zároveň dodává domněku: „A možná i proto, aby měl zas na ňáký ty  opravy na svým mlejně."fad74728d9df598714769897cff287e.jpg

     Cupák s Adamovou byli velcí přátelé  Své dlouholeté přátelství nádherně zúročili v divadelní inscenaci režiséra Ladislava Vymětala Drobečky z perníku, amerického dramatika Niela Simona o  „vyléčené" alkoholičce a jejím sousedovi, homosexuálním neúspěšném herci. Bylo to v roce 1982; paní Adamová vzpomíná: „Nechtěl to dělat. Vymětal ho samozřejmě chtěl a já taky. S nikým jiným jsem to dělat nechtěla, jen s Edouškem. Bránil se tomu, že homosexuál přece nebude hrát homosexuála. Nakonec svolil a hráli jsme to mockrát a s velkým úspěchem. Škoda že to tenkrát televize nenatočila..."

Konec

     Na počátku sedmdesátých let objevili lékaři u Cupáka plicní potíže a okamžitě mu zakázali  kouřit. Tak jako měl jinde silnou vůli a dokázal čelit nemálo překážkám, tady ji neměl. Nedokázal si odepřít až osmdesát cigaret denně. A cigarety chutnaly o to víc, když je prokládal skleničkami s alkoholem. A k osmdesáti cigaretám... Herečka Libuše Geprtová jednou o tom řekla: „Komunisti se na Edovi hodně podepsali a proto asi pil víc, než musel." Tělo odolávalo a bránilo se přes dvacet let. Na počátku devadesátých let, kdy mohl Cupák  naplno a svobodně hrát, bez omezování a znepříjemňování života komunisty, udeřila nemoc nejsilněji. V únoru 1996 se jeho stav prudce zhoršil a musel do nemocnice, kterou poslední roky razantně odmítal. Objel jich za ty poslední měsíce svého života několik. Nakonec skončil na Bulovce. Pan Václav na toto smutné období vzpomíná: „ ... už nemohl mluvit, jenom psal. Chodil jsem za ním sám, žádné jiné návštěvy nechtěl. Na Bulovce mě k němu tři neděle nepustili. Pak ale potřebovali, abych ho povzbudil, protože jim řekl, že už nechce žít. Ostatně při životě ho držely už jen umělé plíce. Byli jsme tam den před  Edovou smrtí s Jarkou Adamovou. Pořád chtěl už jenom umřít."

     Eduard Cupák podlehl těžkému plicnímu onemocnění v neděli ráno 23. června 1996. Popel byl na přání zesnulého rozptýlen na loučce hřbitova na Malvazinkách.

     Eduard Cupák patřil k té generaci herců, která přistupovala k herecké práci zodpovědně, s plným nasazením a s vědomím, že si za svou prací stojí. Na otázku, v čem by dnes Cupák hrál, odpověděl jeho celoživotní kamarád Mirko Maršálek: „Asi by dělal jen v tom rádiu. Ale možná by se na všechno v Praze vykašlal a pěstoval na mlejně slepice..."

     Toto vyprávění věnuju na paměť  kamarádovi  Mirko Maršálkovi, který letos v únoru zemřel.

 

     Fotografie z webu: rozhlas. cz, fdb.cz a autogramy.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Peter Belanský - Pan Cupák....

7. 3. 2019 17:20

Já jsem miloval jeho rozhlasové věci, on uměl výborně i pro děti. Vždycky připravený, perfektní, s obrovskou škálou barev hlasu a perfektní češtinou.
A pak divadlo, tam kraloval. Není nad kontakt herce a diváka v divadle, můžu jít 5x na totéž a na stejné herce a pokaždé je to jiné.
A hodně u mne zabodoval nepodpisem Anticharty. Takových herců moc nebylo, co si to dovolili.
Pan Cupák..... jeden z našich nejlepších.

Dzunginka - Poděkování

18. 8. 2011 14:43

Děkuji za nádherné vyprávění o jednom z mých nejmilejších herců. Věřím, že zůstává v srdcích mnoha diváků.