Jdi na obsah Jdi na menu

KRÁSNÁ ŽENSKÁ LIBUŠE GEPRTOVÁ

16. 9. 2014

lb.jpg 

   O Líbě („Já jsem Líba a ty jsi František…“) není pro mě lehké  psát. Ale chci. A musím, aby se nezapomínalo na skromné a nenápadné osobnosti.  Nebyla to kamarádka, ale slyšeli jsme na sebe a bylo nám spolu dobře. Něco jsme společně vytvořili. Můžu po letech směle říct, že jsem dal Libuši Geprtové roli. A ne tak ledajakou; paní Stoneovou Tennesseeho Williamse!  Znal jsem Líbu jenom  dva roky, ale stačily k tomu, abych ji aspoň trochu poznal.  Byly to poslední dva roky jejího krátkého  života .

 

Herečka Libuše Geprtová přišla na tento svět jako druhé z dvojčat, celkově jako třetí v pořadí. Libušina maminka byla více než překvapená, když jí po porodu lékař porodník řekl, jestli by nechtěla ještě jedno dítě. Sáhla si na břicho: "Vždyť je válka! " Svou "nechtěnost" si nesla s sebou celý život. Narodila se do intelektuální, spořádané a vážené kutnohorské rodiny. Byla vychovávaná puritánsky, ne však přísně. "Jsem taková nedomazlená, nedohraná", říkala. Tatínek se s ní přece jenom mazlil - tajně. Zemřel, když bylo Líbě pětadvacet let. Bratr – dvojče-  emigroval, sestra zemřela po těžké nemoci. Zbyla tady ta "nechtěná".

   Šla učit, rok ve Zlonicích u Slaného, pak Hořice, pak šla hrát...  Do Karlových Varů, tam byla dvě sezóny a ještě dnes si někteří karlovarští pamětníci vzpomenou na její uhrančivou Manon Lescaut. V té době natočila asi tři "biografy" a usadila se v Brně. Měla jít studovat herectví na DAMU, ale dala přednost praxi. Stala se, když ne hvězdou brněnského divadla, tak jistě její nezapomenutelnou osobností a tváří...

   Její rustikální obličej byl neobyčejně výrazný, její uhrančivé temné oči dokázaly pohladit, stejně jako laserově pronikat, její až selská "krevamlíko" postava, to všechno byly velké přednosti. Krásný potemnělý hlas, krásný potemnělý pohled a  krásná postava dělaly z Líby žádoucí ženu. Hledala muže, pořád ho hledala, nacházela je a opět ztrácela, až se chce napsat "poztrácela". "Ženská s tuctem chlapů může být osamělejší než ta, která má jediného", říkala.

   Brno, to je také veselý herecký život, často otevřené dveře do jejího pokoje na "herečáku", uvařená polívka, vždycky vstřícná Libuše... Pak ale přichází únava, pocit, že to není to, co by chtěla, cítila se vyhaslejší a unavenější.

   V roce 1971 přišla velká herecká nabídka, role "bláznivé" Viktorky v připravovaném televizním přepisu Babičky Boženy Němcové. Bylo s čím srovnávat, ta válečná byla i po třiceti letech stále v myslích českých diváků a vzpomínka na Viktorku Jiřiny Štěpničkové pořád živá. Režisér Moskalyk zvolil zcela jinou, osobitější, cestu, než je klasický filmový přepis „národního klenotu". Natočil psychologické zpovědi žen; babičky, Barunky, kněžny, Hortensie a Viktorky...   Myslím, že režisér Moskalyk Němcové Babičku pochopil, Libuše Geprtová zase pochopila režisérův záměr.

   Pak přišla nabídka z Prahy, náhodou bylo volné místo v Divadle Na zábradlí. "Mohl to být kdokoli jiný... Náhodou jsem to byl já, kdo Líbě řekl o uvolněném místě v Divadle Na zábradlí...", vzpomíná po letech její blízký kolega, herec Oldřich Vlach. Přišla, když už si zvykla na brněnskou popularitu, přišla do zcela jiného prostředí, kde byla jiná "herecká mentalita" i trochu odlišný přístup k herecké práci. Byla nekompromisní k sobě, vyžadovala pracovní nasazení i po jiných. Neměla ráda laxnost, polovičatost, odbytou práci... Chtěla ještě zkoušet, když už jiní „vegetovali" v hereckých šatnách v domnění, že už se to umí. Někteří ji pro tohle neměli moc v lásce. O mnoho let později, pár let před svým odchodem, dostala možnost vystoupit v jedné komerční televizi, dohromady ve třech pořadech. Byly nakonec jen dva, třetí, nejvíc populárn,í se musel bez Líby obejít. Moderátor, herec a Libušin bývalý kolega z divadla údajně řekl, že se s ní vždy obtížně spolupracovalo a on nechce, aby to musel zažívat znovu.

Když jí bylo třiatřicet  myslela si, že konečně našla toho pravého, byla zamilovaná, čekala s ním dítě. Avšak po zjištění, že pod srdcem nosí další život , nabyla přesvědčení, že bude s maličkým sama. Možná jeho otce urazila, a jestli ne, tak se jistě vzdálili. „Sváťa" se přicházel na svět, když jeho teta těžce umírala, Líba byla u své sestry, jak nejvíc mohla. Možná byla zaujatá skutečností, že ona někomu pomáhá na svět a jiný, jí velmi blízký, z něho odchází. Myslela si, že to zvládne. Další těžká zkušenost, odražená se v její tváři, v jejím pohledu. Synovi se věnovala příliš; otec chyběl, manžel taky. Často prý volala z divadla domů, jestli „Svatík" je v pořádku, zdali vše udělal, co udělat měl... Bylo to podle některých jejích mužských kolegů legrační. Svatoplukovi už nebylo deset let... Bylo mu osmnáct.

   Líba byla velmi společenská, protiváhou byla její velká uzavřenost. Třeba v jejím bytečku  nad Podolím v blízkosti Vyšehradu. Jenom ona a její syn. A na Štědrý den Evald Schorm. Jednoho dne přišel na Štědrý den a pak už chodil každý rok. Pohrál si s klukem, povídal si matkou. Po Schormově smrti dál prostírala štědrovečerní stůl pro tři.

   Nechtěla nikomu patřit úplně, ani v herecké branži. Nespadala do žádné herecké skupiny, nevyhledávala kontakty. A to ani v době, kdy to bylo pro herce skoro nezbytností. V divadle, kde strávila čtvrt století, jí umělecký šéf a režisér v jedné osobě sdělil, že s ní určitě počítá. Lhal. Podvedl ji. Dohrávala staré věci, zaskakovala za herečku alkoholičku. Bez práce byla nesvá, bez svého divadla nebyla celá. Syn už byl velký, měl svoji partnerku, potomka, pak potomky. Vnuci ji nahrazovali práci v divadle. Byli její velkou radostí, stejně jako „děvenka". To bylo auto, vlastně „autíčko", které si pořídila za peníze po tatínkovi. A vyrážela s ním po místech s vlastní pamětí, vzpomínala, přemýšlela, hodnotila... A dbala o sebe. Vždy byla upravená, cvičila, chodila s vrstevníky na turistiku. A ke kadeřnici... Tam jednou takhle seděla a zmínila se o své finanční situaci, která sice nebyla nikterak hrozná, ale také ne nejlepší. Seděla tam prý novinářka z jednoho bulvárního deníku. Další den vyšel palcový titulek: „Nemám na jídlo!".  Možná i na základě tohoto pitomého článku se začala o něco víc objevovat znovu  v médiích. V té době měla jenom svůj malý pořad povídání a hezkých písniček v Českém rozhlase.

   Karel Heřmánek ve svém divadle chystal velký projekt, v čistě soukromém divadle se odhodlal inscenovat muzikál. A ne ledajaký, legendární „Cikáni jdou do nebe“. Líba naskočila do rozjetého vlaku příprav inscenace. Principál Heřmánek ji oslovil, protože Hana Gregorová, původně obsazená, měla jiné povinnosti. Líbu to strašně zaskočilo, už skoro nedoufala, že přijde něco tak zajímavého a velkého jako byla tato role, navíc v muzikálu, tedy v disciplíně pro Libuši Geprtovou naprosto neznámou. Spolu jsme tehdy připravovali čtenou dramatizaci z Williamsovy novely Římské jaro paní Stoneové.

   Poznal jsem osobnost s jejími úžasnými klady i nepříjemnými zápory. Možná jsem dělal chybu, že jsem k Líbě přistupoval velmi uctivě a nebyl vždy „profesionální" a připravený. Asi jí to bylo protivné, i když to neřekla. Jakmile přišla nabídka z Divadla Bez zábradlí, začala být hodně nervózní a nepříjemná. Ale náš plán neodsouvala, naopak svou nepříjemností byla důsledná a chtěla paní Stoneovou řádně nastudovat. Byla precizní, nekompromisní, přesně tak, jak o ní mluvili někteří její kolegové. Byla tvrdá, ale laskavá, někdy  hrubá, ale vzápětí pohladila. Byl to tehdy krásný večer v Poetické kavárně Obratník na Smíchově. Byla ten večer báječná, i když vynervovanost z Cikánů byla znát. Vtáhla nabitý sálek v kavárně do děje tak, že se nikdo ani neodvážil objednat (v literárních kavárnách zcela běžná věc), obsluha nechala špínu na skleničkách, v šálkách a na talířkách zaschnout. Všichni jí byli okouzleni.

   Jednou četla na moje požádání Malého prince na kobyliské evangelické faře. Předávala Exupéryho myšlenky tak, že chodila s knížkou mezi řadami, posedávala, přesedávala, byla s posluchači, malým princem, liškou, se svými myšlenkami...

   Pak jsem ji delší dobu neviděl. Věděl jsem, že hraje, a úspěšně, v „Cikánech“; a nevěděl o její nemoci. Pak už jsou to převážně smutné vzpomínky, i když někdy oživené její neutuchající vůlí žít a něco dělat.

 

   Jednou jsem přišel pozdě na setkání do hospicu, kde ležela nemocná. „Pořád jenom na něco a  někoho čekám. Všichni mě necháváte čekat. Já už ale čekat nechci..." Vzápětí: „Nestydíš se za mě?" Neměla už vlasy, jen na hlavě jakousi síťku. Šli jsme na oběd do blízké pizzerie. Tam jsme hodnotili obsluhující mužský personál. Byla to pro mě naposledy Líba, ta veselá, bezprostřední, trošku hádává, smyslná, živá ženská. Za krátký čas ještě přišla, v půl šesté ráno, blahopřejná esemeska k svátku... Pak už přišla jen esemeska s oznámením o jejím odchodu....

 

lb01.jpg

Fotografie jsou z webu: super.cz a astrolot.cz