Jdi na obsah Jdi na menu

ZNÁMÝ NEZNÁMÝ PEPÍK KONÍČEK

29. 12. 2010

  Starci na chmelu, Lásky mezi kapkami deště, Televarieté, Řek Zorba a desítky dalších legendárních, známých i méně známých filmů, televizních pořadů a divadleních představení. Josef Koníček, tanečník a později  choreograf...

     Narodil se do vrcholící celosvětové hospodářské krize, do chudých rodinných poměrů. A narodil se vlastně jako „nemanželské" dítě. Abych to vysvětlil... Josefova maminka žila s jeho tatínkem nesesdaná a teprve opravdu tíživé existenční potíže, vyvolané nejen zmíněnou  hospodářskou krizí, ale určitou tatínkovou neschopností uživit rodinu a být hlavou domácnosti, donutily oba mladé lidi, aby se vzali. Otcovi rodiče byli přece jen zámožnější a zařídili svému synovi obchod s uhlím. Ale pro už pověstnou otcovu absenci jisté vůdcovské   role, ležela i firmička na maminčiných bedrech.

     Nemusí se zdát, ale byly to pro Josefa nejšťastnější roky, a to byla válka...

     Prožil je u babičky z otcovy strany, která rozhodně nepostrádala umělecké sklony. A pokud by se o jejích uměleckých sklonech dalo třeba i pochybovat, tak jistě se nedají zpochybnit její  intenzivní umělecké touhy. O tomto zásadním babiččině rysu se ale dozvěděl až o mnoho let později, když už byl choreografem v Karlínském divadle. Ale po pořádku...

     „Řemeslo má zlaté dno", řekla milovaná babička a po dohodě s Josefovými rodiči byl kluk poslán na sazeče.

     „Od rána do večera jsem trávil v práci čas tím, že jsem sledoval hodiny, kdy už padne." Tak strávil tři roky v Grafických závodech v Bílkově ulici na Starém Městě. Jakmile však za mladým učněm zapadly dveře fabriky, už se věnoval sportování. Dělal lehkou atletiku a dotáhl to jako dorostenec až na mistra republiky v překážkovém běhu na 60 metrů. Jeho sportování se mu pak v jeho profesi náramně hodilo.

     „Chci být hercem!" Nic ho od tohoto jeho úmyslu neodradilo, ani mu v tom nezabránil fakt, že prý měl špatné sykavky. Na tom pohořel. Dnes jsou vady řeči  pro herectví docela dobrá deviza ...  

     „Běžte na tanec", řekla mu profesorka Kröschlová, významná taneční pedagožka, když ho v druhém kole přijímaček na herectví vyřadili. Poslechl a byl přijat na taneční konzervatoř. Protloukal se, jak jen mohl, pomáhali mu i někteří profesoři. „Profesor Reimoser věděl o mé neutěšené finanční situaci a držel nade mnou ochranou ruku. Několikrát pro mne vymohl ředitele Václava Holzknechta finanční příspěvek ze školní pokladny." Možná i tato finanční tíseň napomohla v rozhodnutí, že po 2. ročníku odejde z konzervatoře. Už v době studií si přivydělával v Karlínském divadle jako sborista. Nestíhal pro jedno druhé. Nelitoval, i když si později, když byl profesí choreografem, uvědomoval určitou absenci teoretických znalostí.

     Tak tedy „Karlín" a rok 1950.

     Rok 1951 a angažmá v Liberci.

     Vojna v AUSu - tedy v Armádním uměleckém souboru, který byl vytvořen pro vojáky - umělce.

     A po vojně - znovu „Karlín"...

     V té době byl v Karlínském divadle choreografem legendární Jiří Němeček, a i když byl Josef velmi štíhlý a pohledný, Němeček mu dával role komické. Byl v nich úspěšný.

     Svou první choreografii udělal v „Karlíně", pro koncertní verzi Prokofjevova baletu Péťa a vlk. Pak následovaly choreografie operet, které uváděla zájezdová skupina tenoristy divadla Karla Jahna. Josef měl štěstí a dobré lidi kolem sebe. V roce 1959 za ním přišel ředitel divadla Semafor Jiří Planer a oslovil ho pro choreografii slavného Člověka z půdy, první divadelní hry Suchého - Šlitra. Některé si můžeme vybavit, protože Člověk z půdy existuje na televizním záznamu, na slavný menuet. A stejně tak nám není neznámý, ze stejného důvodu, choreografická kreace Mackieho Messera v podání Miloše Kopeckého z Horníčkovi hry Žena ve středu. Ale to už bylo pro divadlo ABC, kam si ho přivedl Miroslav Horníček. Už v té době téměř kultovní divadlo se pak stalo Josefovou domovskou scénou na 15 sezon. Byl slušný, nekřičel a při zkouškách vždy vytvářel přátelskou atmosféru. Nebyl náročný, proto si ho herci oblíbili. Byl vlastně choreografem činoherců. A zpěváků... Karel Gott dodnes, pokud může, donekonečna opakuje svůj jediný šikovný taneční prvek ze svého repertoáru. Ten ho naučil Josef Koníček.

     Starci na chmelu.

     Limonádový Joe.

     Dáma na kolejích.

     Hry lásky šálivé.

     Hvězda padá vzhůru .

     Jen ho nechte, ať se bojí .

     Lásky mezi kapkami deště .

     Cirkus Humberto.

     Už se ani moc neví, že pod těmito filmy je také kromě herců, hudebních skladatelů, zpěváků, kameramanů a režisérů podepsán i „Choreografie: Josef Koníček". Stejně jako u dvou výtvarně a pohybově půvabných písničkových recitálů Marty Kubišové z konce šedesátých let. Film ale také pro něho znamenal herecké příležitosti. Kdo ho rozpozná ve filmech Mučedníci lásky Jana Němce či v Chytilové Sedmikráskách? A kdo ho identifikuje jako jednoho ze„zpívajících" kytaristů, mladíků, co pějí, že „Chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let..."?

     V sedmdesátých a v první půli let osmdesátých byl velmi žádaným choreografem Československé televize. Televarieté, Kabaret u dobré pohody, Silvestry, v šedesátých ještě Babiččina krabička. Pak ale přišel jeden průbojnější, lépe zapsanější a drzejší choreograf, zabydlel se v Televarieté a Josef Koníček měl od té doby v televizi méně a méně práce. Bylo tu však ještě divadlo a spolupráce s takovými osobnostmi jako byli Miroslav Macháček, Václav Hudeček, Ota Ševčík v Plzni... Vůbec „oblast" mu byla za jeho choreografické práce vděčná. Na rozdíl od České televize si na svého Pepíka při životních jubileích vzpomene. Karlovy Vary, Plzeň, Ostrava, Prešov... A také Las Vegas a slavný pořad s Karlem Gottem, Baden-Baden, Berlín...

     Dnes žije Josef Koníček v ústraní, žije tak už dlouho. Ze své dřívější zasloužené slávy si trafiku neudělal. Rád zavzpomíná u videa na své práce, bez nichž by česká populární kultura a „lehká múza" byly poloviční. Nenadává, necítí nespravedlnost. Uvědomuje si, že od určité doby musel přenechat štafetu mladším a nesedět jako žába na prameni. Takových je mezi umělci, v prostředí tak nepřejícím úspěchu, pomálu. Letos oslaví své osmasedmdesáté narozeniny. Ty přicházejí do doby, která není pro Josefa jednoduchá. S věkem přicházejí zdravotní potíže, někdy i vážnějšího charakteru. Josef je však duše silná a veselá.

     Josef Koníček, významný český choreograf.

     Některé informace ze života Josefa Koníčka jsem použil z několika knižních rozhovorů a portrétů. A z osobních setkání...

   Pepík Koníček zemřel 3. dubna 2010.

   Psáno v roce 2008.