FRANTOVA STRÁNKA

   Rozhovor s Pavlem Buňatou

 S Pavlem Buňatou (1969) se znám přes dvacet let. Jednou jsem se vydal do redakce někdejšího LGBT+ časopisu SOHO revue, který byl v devadesátých letech jediným tištěným periodikem pro „čtyřprocentní“ menšinu, abych jeho redaktorům poděkoval za jejich ohromnou práci. Byl mezi nimi i Pavel, nejoblíbenější a nejčtenější z tehdejší redakce. Psal fejetony, reportáže, občas uveřejnil svoji poezii a dělal rozhovory se známými osobnostmi z kultury. Po zániku SOHO revue uplatnil svoje redaktorské zkušenosti a talent např. v televizi Prima, kde dlouhá léta působil jako redaktor a scénárista.
Vedle focení a malování se Pavel nejraději vyjadřuje poezií. A o ní a životě jsem si s Pavlem povídal.

     Rozhovor s mladým básníkem Jiřím Tomešem (2002) 
     Přednost jeho básní spočívá ve dvou naléhavostech. Naléhavost první - sdělit, kým je a co cítí. Naléhavost druhá - hledání toho nejlepšího básnického výrazu.

 Přiznám se, že mám pro Miroslava Oliveriuse slabost. On je pro mě poctivým pracovníkem na poli, které nebude nikdy obdělané a nikdy se z něj úplně nesklidí až do posledního zrna. Takové pole dává sice pokaždé vydatnou sklizeň, ale pokaždé se rovněž zjistí, že by to šlo ještě vylepšit, naklíčit něco dalšího a napřesrok sklidit ještě kvalitnější úrodu. Miroslav Oliverius to dělá, poctivě, již třetí desetiletí.

   Jiří Syrovátka je uctivý a slušný, tichý mladý muž. Nemůžu o něm napsat, že je ve svých devatenácti letech kluk, protože jeho nelehké životní zkušenosti a cesta, která nebyla vůbec pohodlná, ho posunuly dál. Když jsem mu na začátku našeho setkání, při němž vznikal následující rozhovor, nabídl tykání, tak se mi omluvil, že by velice rád, ale podle své přirozenosti starším lidem vyká a ne a ne mu to tykání naskočit. Když jsme si povídali, musel jsem mu v duchu dát za pravdu, nějak by mi to k němu ani nesedělo.