Jdi na obsah Jdi na menu
 


CHCEME, ABY NÁM PSANÍ NAPLŇOVALO DNY PO ZBYTEK ŽIVOTA

 

                                                                      this-1024x683.jpg www.szabi.cz
 

Moje setkání s romány, novelami a povídkami Evy a Kláry Pospíšilových byla rána na solar. Vlastně ani nevím, jestli jsem si já našel jejich texty, nebo si texty našly mě. Každopádně jsem s nimi i přes generační propast souzněl. Vždyť témata odcizenosti, neschopnosti komunikace mezi lidmi, manipulace a vábení k černobílému vidění světa jsou stále na pořadu našich dnů a životů.

- Evo, Kláro, kdy se ve vašem životě stalo to, že na vás sestoupila múza a svým šeptem vám prozradila, že máte talent?

Eva: Hned první otázka a odpověď by vydala pomalu na celou esej! Může o sobě autor vůbec prohlásit, že má talent, aniž by nepůsobil nabubřele? Tak se tomu zkusíme oklikou vyhnout. Já jsem začala psát hodně brzy, vlastně hned jak jsem se naučila číst. Byla to moje niterná potřeba. A od té doby se mě to drží. Klárka se ke psaní dostala po dvacítce, k ní to přišlo ze dne na den, rozhodnutí, nebo spíš vědomí, že chce psát. Takže já si to v sobě piplám už tolik let a Klárka k tomu přišla jen tak. A stejně před ní nemám vůbec žádný náskok – je to tedy fér? (smích) Neznám lepší vypravěčku, než je ona.

 

- Vzpomenete si na svůj první literární počin?

Eva: Nejdřív jsem psala básničky, krátké říkanky, a později už jsem si dovolila říkat tomu báseň. A když si zkusím vybavit svoji první prózu… Hm. Moje sestřenka měla donést do školy slohovku na téma „stará bela“, tak jsem to napsala za ni, protože pro mě to byla radost. Pamatuju si na dojatý výraz mého táty, když pyšně říkal: „Evička by dokázala psát i o hov*ě.“

Klára: Často říkám, že to byl školní sloh v šesté třídě. Ale to bylo povinné, takže za svůj vůbec první literární počin beru příběh o čtveřici přátel, kdy každý z nich ovládal jeden živel. Bylo mi kolem dvaceti, možná trochu víc, a z nějakého důvodu jsem to vážně celé dopsala, nechala si to vytisknout a teď to mám schované v knihovně a někdy se směju, že jsem do toho tenkrát šla a fakt to napsala. Literárně to není nic moc, ale zjistila jsem díky tomu, že mě strašně moc baví vymýšlet příběhy.

 

- Zařadily jste se do proudu, z něhož se stal docela fenomén; kdy ženy píší o gay vztazích. V cizině je to běžná věc, a i tady u nás už se z toho stává určitý „příznak“. Jak si tento fenomén vysvětlujete?

Eva: Někde jsem četla, že to je takové soft porno pro ženy. (smích) Vlastně myslím, že existuje spousta názorů a že ten můj nebude v ničem objevný. Podle mě za tou oblíbeností stojí hned několik faktorů. Třeba to, že jsou lidé za ty roky přehlceni romantickými příběhy o hetero párech. Je jich tolik! Tak se hledají nové příběhy, nové cesty, anebo jenom nové postavy a stále stejná klišé, těžko říct. Taky v tom hraje roli určitá fascinace „mužským světem“ (házím do uvozovek, protože jaká je v dnešní době jeho definice? Není to prázdný výraz?). Ženy vědí, že nejsou o nic horší než muži a psát o nich v sobě nese jistou míru svobody. Teď už neexistuje nic jako mužské a ženské téma. Všechno splývá. Podle mě je tenhle fenomén vlastně strašně normální úkaz. Agatha Christie milovala psaní detektivek, Sylvie Plathová nahlížela niterná témata a křehkost lidské psychiky… A teď prostě existují ženy, které rády píšou o mužích. Tak nevím, jestli je moje odpověď uspokojivá. Asi tím chci říct, že za tím není třeba hledat nic většího než zalíbení, které nemusí mít jednoznačný důvod.

 

- To, že jste se staly autorkami, které píší o životech gay kluků, má i osobnější důvod?

Eva: Dřív jsem se snažila nějak to pro sebe definovat. Jak to vidím? Co řeknu, až se mě někdo zeptá? V základu je to ale vlastně hrozně prosté. Ráda píšu za kluky, ráda prožívám jejich život. A mám ráda příběhy, kde kluci milují kluky, chci takové příběhy vytvářet. Odkud ta potřeba pramení, nevím. Třeba mám v sobě něco freudovsky neujasněného. (smích) Už se ten důvod nesnažím objevit. Beru to jako jeden prostý fakt o sobě, jako to, že mám slabost pro fantasy záporáky (čím větší zmetek, tím líp), že mě ohromně baví číst japonskou mangu, že si dávám do špaget strašně moc kečupu… Je to součást mojí povahy.

Klára: Naprosto souhlasím se vším, co napsala Eva. Dlouho jsme nad tím přemýšlely, proč píšeme zrovna tohle a došly jsme k závěru, že nás to baví. A jestli je za tím hlubší význam, my ho nenašly. Ale obecně razíme heslo, že člověk už tak má hodně životních povinností a neměl by si komplikovat to, co není třeba komplikovat. Až nás jednou začne bavit třeba psaní detektivek, budeme psát detektivky, až nás jednou začnou bavit pohádky, napíšeme pohádku. Až nás jednou přestane bavit psát, skočíme se psaním. (Haha, to se ale nestane.).

 

- Jste obě mladé autorky. Přesto ale že vás věkově dělí jedno desetiletí, píšete o problémech teenagerů…

Eva: My si tak občas říkáme, že jsme v problémech teenagerů uvízly. Milujeme seriály i knihy s tématem dospívání, vlastně nás to baví na všech rovinách. Já tu věkovou hranici v tvorbě posouvám ještě o trochu níž, protože moc ráda píšu scénáře pro děti. Dětství a dospívání je nejúžasnější a nejsložitější (a mnohdy i nejbolestivější) období lidského života. Nechceme se toho jen tak vzdát. Nájem platíme včas, ale víc projevů dospělosti ať po nás nikdo nechce.

Klára: Ale máme už vymyšleno i pár příběhů se staršími postavami. Jen jsme se k nim zatím nedostaly, ale jednou i ony spatří světlo světa. J

 

- Píšete romány, novely i povídky. Pod svoje texty se většinou podepisujete obě. Můžete říct něco o tom, jak vaše texty vznikají? Jestli některá z vás je u nějakého textu či formy dominantnější, kdo je tvůrcem námětů, kdo piluje nápady a doplňuje motivy, kdo je víc přes dialogy, která z vás umí tak bravurně vyjádřit detailem atmosféru okamžiku?

 

Eva: Pod danou kapitolou (když příběh vychází online) bývá podepsaná ta, která napsala „všechnu tu vatu okolo“. Dialogy tvoříme společně, kluky si dělíme, aby byly jejich rozhovory autentičtější, a pak to prostě jedna z nás napíše. Například když jsme psaly Pátou minutu, náš první román, nikdy se nestalo, že bych Klárce lezla do kapitol, které byly soustředěné na Kaie (jeden z hrdinů). Můj jediný vklad v jejích kapitolách bylo to, co říká Ethan (jeden z hrdinů). A stejně to platilo i naopak. Na začátku každého příběhu samozřejmě přijde nápad, a kdybych měla vybrat tu, která mívá nápady častěji, pak je to jednoznačně Klárka. Ona je na nápady úplný poklad. Vlastně… Někdy jich je tolik, že mám problém ji stíhat! Nechápu, jak se to do té její hlavy vejde, i po letech, co jsme spolu, je mi to záhadou. Náměty pak tvoříme výlučně spolu, stejně jako děj. To je společná práce. Klárka je geniální vypravěč a vždycky přijde s naprosto úžasným řešením. Já jsem pak asi víc přes ty detaily, drobnosti, co příběh utváří. Ale v průběhu let se autorsky sléváme do sebe. Pochybuju, že by někdo poznal, co jsem psala já a co psala ona. Občas jedna z nás něco napíše a pak se tomu smějeme: „Hele, to zní, jako kdybys to psala ty,“ nebo: „To je moje fráze!“.  Náš styl se prakticky sjednotil.

 

- Jedním ze znaků vaší tvorby je otevřenost. Nemyslím tím jen explicitní sexuální scény, ale spíš až nekompromisnost postav k druhým i sami k sobě. Je to snaha o co nejvěrnější zachycení teenagerovské generace, nebo jsou to i jiné důvody a motivy proč jste se rozhodly takto psát?

Eva: Nechci, aby to znělo hloupě, ale my se vlastně vůbec o nic nesnažíme. Neříkáme si, že něco musíme napsat tak nebo onak, protože by to tak mělo být. Prostě si vytvoříme postavy, kluky, a jimi žijeme, je píšeme. Většinou se na ně naladíme do takové míry, že to, jací jsou, jak mluví, vyplývá přirozeně. Najednou ho vidíš jako živou bytost a víš, co by v jaké situaci řekl. Hodně o tom spolu mluvíme, ptáme se jedna druhé na všechno – jaký má tvoje postava názor na tkaničky u bot, co by si vzala na pustý ostrov, z čeho se naposledy pozvracela, co si pustí za film, když venku prší… Jinak je to hodně intuitivní. Přijde nápad a pak kluci, nebo kluci a pak teprve nápad. A člověk ví, my víme, co chceme říct a jakým jazykem chceme psát, aby nám to dávalo smysl. Navíc nás vážně dělí jenom deset let, nevzpomínáme na svoje dospívání, které se událo před padesáti lety. A ta otevřenost je v tom pak přirozeně. Mám ráda cudné příběhy, ale zároveň vím, že svět prostě není růžový, když je člověku třeba sedmnáct. Já jsem byla pořádný parchant. Kluk, kterého pak píšu, který je od první chvíle divoký a trochu spratek, tak logicky musí umět i nadávat, anebo mluvit o sexu, jinak by to nedávalo smysl.

 

- Jako svoji spisovatelskou platformu jste zvolily internet. Založily jste webové stránky www.szabi.cz, kde uveřejňujete veškerou svoji literární tvorbu i další materiál (PodCasty), které se vaší tvorby týkají. Myslíte si, že virtuální svět internetu je „tím“ prostorem pro literaturu budoucnosti?

 

Eva: Myslím, že knihy ještě hodně dlouho neztratí kouzlo. A jestli/až k tomu jednoho dne dojde, svět bude bez očichávání a šustění stránek zase o poznání smutnější. Ale virtuální svět má samozřejmě obří potenciál, úplně ve všem. Představ si, že žiješ svůj oblíbený knižní příběh ve virtuální realitě. Pro nás je to teď takový kompromis. V tuhle chvíli jsme nesmírně produktivní a publikování na internetu dává našim příběhům možnost žít, nečekat v šuplíku, jestli někdy přijde jejich chvíle. Navíc jsme díky webovkám v kontaktu s našimi čtenáři, publikujeme, kdy chceme, co chceme… Je v tom velká míra svobody, která nám v tuhle chvíli vyhovuje. Což samozřejmě neznamená, že bychom časem nechtěly nechat další z našich „dětí“ zpapírovatět.

Klára: Na úplném začátku jsme samozřejmě chtěly „jen“ vydávat knihy, ale došly jsme k tomu, že píšeme docela rychle a proces vydání knihy je záležitost na hodně dlouhou trať. A mezitím by všechny naše příběhy musely někde čekat. A nakonec jsme zjistily, že nám vydávání na internetu dává velkou radost a motivaci. Díky reakcím čtenářů máme neustále chuť tvořit něco dalšího a užíváme si celý ten proces. Jestli je to budoucnost pro svět, nedokážeme vůbec odhadnout, ale rozhodně je to budoucnost pro nás, protože bez ohledu, jestli některé příběhy vyjdou knižně, na našich stránkách chceme mít vždycky něco, co bude zdarma dostupné pro všechny.

66818.jpg 
Eva Pospíšilová (foto z webu cbdb.cz)

- Svoje romány a novely uveřejňujete na svém webu na pokračování. Připomíná mi to „četbu na pokračování“ z mého dětství, kde většina společenských časopisů takovou rubriku měla a nejednou šlo o text, který pak vyšel jako kniha, a dokonce se stal klasikou nebo alespoň čítankovým heslem. Čtenáři se tehdy těšili na pokračování, a i v době, v níž nešlo primárně o komerční efekt, oblíbenost takových časopisů rostla. Jaký záměr je ten váš?

 

Eva: Abych ještě doplnila svoji předchozí odpověď, je v tom velká míra prožívání, které se odehrává právě teď, v tuto chvíli. Pro mě je představa, že napíšeš knihu a pak čekáš několik měsíců na odpověď, jestli ti ji někdo vydá, nesmírně frustrující. A jiné to pak je, když nabízíš text, který se v danou chvíli už někde nachází, někdo k němu má přístup a může ho hodnotit. Když stvoříme příběh, chceme ho sdílet okamžitě. Tady použiju svoje oblíbené: „Dnešek má cenu dvou zítřků.“

Klára: Navíc… Vydávání příběhů takovým způsobem, tedy kapitolu po kapitole, je pro autora i dost cenná zkušenost. Protože když autor vydá knížku, dostane pak recenzi na celý příběh, ale my dostáváme zpětnou vazbu na každou kapitolu zvlášť, a tak máme skvělou představu, která scéna jak funguje.

 

- Přijde mi tak trochu škoda, že nešetříte komentáři, vysvětleními, expozicemi nebo nahlédnutími do „spisovatelské kuchyně“. Domnívám se, že to samotnému dílu trochu ubírá na síle a tajemství. Jak to vnímáte vy? Jakou funkci podle vás tyto doplňující nástroje mají?

Eva: My je máme rády. Každý příběh rozebíráme opravdu až na dřeň a připadá nám správné podělit o to, jak vznikal. Ne vždycky samozřejmě sdílíme úplně všechno. Spoustu okolností jsme samy stačily zapomenout. Asi bych tedy ani netvrdila, že to má jinou funkci, než kterou je proces sdílení. Někdo má samozřejmě rád, když jsou knihy obestřené zvláštním tajemstvím, ale většina z nich prostě vzniká přes různé asociace, anebo niternou potřebu mluvit o daném tématu. A pak, a to je hlavní, ne každý ty doplňující informace čte. Například když jsme se rozhodly sdílet původní kapitoly Páté minuty, několik čtenářů se předem rozhodlo (v rámci ankety), že je číst nebudou, protože by jim to kazilo výsledný dojem z knihy. Tak je to taky správné. Každý se může zařídit na základě svojí potřeby a svého vnímání.

20915654.jpg 
Klára Pospíšilová (foto z webu goodreads.com)

- Jedním z těch nástrojů je i možnost čtenářů komentovat vaše texty. Především ty, které „otiskujete“ na pokračování. Co pro vás znamená taková zpětná vazba a nakolik ovlivňuje vaše psaní?

 

Eva: V průběhu let si všímáme, co se našim čtenářům líbí, což je ta vůbec nejlepší zpětná vazba. A samozřejmě ji pak během psaní zohledňujeme. Jedna čtenářka nám například napsala, že by uvítala matku jednoho z hrdinů, která by byla ryze kladnou postavou. A to nás vedlo k zamyšlení, že jo, budeme o tom do budoucna uvažovat. Naše knižní matky totiž většinou moc kladné nejsou. No ale nakolik ovlivňuje zpětná vazba přímo naše psaní, hm… Vždycky, když zveřejňujeme příběh na stránkách, tak už je dopsaný, má za sebou korekturu. Nikdy se nestalo, že bychom v průběhu měnily děj třeba na základě nějakého komentáře, kde by někdo psal, že by uvítal takový a takový vývoj. To bychom šly proti sobě.

 

- Co vás vede k tomu, že svoje příběhy zasazujete do cizích prostředí? Spisovatel Theo Adair takovou cestu zvolil a jeho gay romancím Muffin a čaj a Koláčky a spiklenci to dalo další rozměr.

Eva: Obecně mi přijdou anglická jména víc sexy, neotřelá. A stejně je to i s prostředím. Teď, když se na nás hrne literatura zahraničních autorů ze všech stran, jsme na to prostředí zvyklí (mám na mysli čtenáře obecně). Nutno říct, že my s Klárkou nikdy neříkáme, kde se příběh odehrává. To nám poskytuje větší míru svobody a zároveň se snažíme předejít napadnutelnosti ze strany někoho, kdo zná tamní prostředí lépe než my. Většinou jsme v tomhle hodně nekonkrétní. Když nad tím tak přemýšlím, zatím jsme snad ještě ani žádné z našich měst nepojmenovaly. Ale abych se vrátila k odpovědi na tvoji otázku: Baví nás to takhle. Cizí jména, cizí místa. Nerada bych tvrdila, že to má nějaký hlubší filozofický aspekt, když to tak není.

Klára: Já mám například s českými jmény problém. Ono jich není zase tolik a z nějakého důvodu nerada píšu postavu, která má jméno jako někdo, koho osobně znám. Z toho důvodu se pak vážně těžko vybírá. U cizojazyčných je ten výběr přece jen mnohonásobně širší.

pata-minuta_desky_17-118-30-118-17x17-179-17_nahled_titul_zada-page-001-666x1024.jpg 

Román Pátá minuta je o nás vyšla v nakladatelství Větrné mlýny na sklonku roku 2020. (foto z webu szabi.cz)

- Vím, že váš první román Pátá minuta (2020) měl nelehkou a dlouho cestu za nakladatelem. Jak taková cesta v malém českém rybníčku s LGBT+ románem, který je navíc velmi otevřený, vypadá, aniž by se jeho autorky nemusely upisovat „ďáblu“ v podobě velkých nakladatelských domů?

Eva: Když si to zpětně zrekapitulujeme, tak ta cesta zas tak nelehká a dlouhá nebyla. Spíš nám to tak připadalo. (smích) Vlastně byla na zdejší poměry asi běžná, nebo naopak ještě docela poklidná. Nedávno jsme četly, že jedna autorka nabízela rukopis sedmnácti vydavatelstvím, než ho přijali. Sedmnácti! My jsme takovou trpělivost neměly. Nabídly jsme ho dvěma, kde jsme se dočkaly pozitivní zpětné vazby, ale spolu s tím i odmítnutí. Respektive obojí provázely doporučení/požadavky na změny, které jsme nechtěly (teď si z toho děláme legraci, že Pátá minuta mohla vyjít třeba už před třemi lety, kdybychom přejmenovaly Ethana a Kaie na Evžena a Karla). Dál jsme to nezkoušely, až po nějaké době přišel nápad oslovit Větrné mlýny, protože je máme prakticky „za rohem“. No a tam žádný ďábel neseděl. Všechno proběhlo překvapivě hladce, na vzájemné domluvě, ačkoli ten proces vydání je sám o sobě samozřejmě dlouhý. Pátá minuta je v mnoha ohledech poměrně explicitní román, takže dává smysl, že nevyšla u Yoli jako například knihy tebou zmíněného Thea, který spadá do kategorie young adult (tedy píše pro mladší čtenáře než my).

 

- Jaké stopy a impulsy ve vás zanechala tato cesta za nakladatelem? A jste s výsledkem spokojené?

Eva: Zpětně to vnímáme vlastně spíš pozitivně. Pomohlo nám to v mnohém si ujasnit, kde jsou naše hranice, co jsme ochotné podstoupit a změnit, aby daný příběh mohl vyjít. S naším vydavatelem jsme opravdu spokojené. Do jisté míry je to vždycky věc kompromisů, alespoň co se týče například obálky, ale Větrné mlýny byly od začátku otevřené našemu příběhu a myšlenkám. Toho si vážně ceníme. Těžko říct, jak by to bylo v případě, kdybychom Pátou minutu vydávaly jinde. Samozřejmě je to pak složitější v případě reklamy. Těžko nás bude propagovat třeba Humbook, což je škoda, protože tam je to pole čtenářů opravdu hodně široké. Na druhou stranu máme ale velkou míru svobody v tom, komu pošleme recenzní výtisky, jak se domluvíme apod. Vždycky je to něco za něco.

 

- Častým motivem vašich románů a novel je strach. Strach z okolí, strach ze společnosti, strach ze sebe samých, z našich jednání, z našich vlastních slabostí… Čím je pro vás strach?

Eva: Něco známého, univerzální motiv, se kterým je možné se ztotožnit, protože ho prožívá každá živá bytost.

Klára: Já osobně nad takovými věcmi moc nepřemýšlím. Vím, z čeho mám strach, a buď se těm věcem vyhýbám, nebo se ho snažím zbavit. Ale obecně… Strach je pro mě něco, co je součástí života každého jedince a je jen na něm, jak se s ním zvládne vyrovnat.

 

- Ve vašich textech není vyloženě kladného hrdiny. Všichni mají „nějaký ten škraloup“, potýkají se se svými démony a motivy jejich chování nejsou vždycky hodné následování. Fikční svět literatury snese hodně… Jak se ale potýkáte s tou relativitou lidských povah a jednání ve skutečném životě? Máte vůbec nějaké skutečné předobrazy pro svoje literární hrdiny?

Eva: Samozřejmě spolu hodně mluvíme o tom, co čteme, o jednotlivých hrdinech, a stejně tak o seriálových a herních postavách. Občas nás něco inspiruje, nějaká drobnost, kterou si pak přetvoříme pro sebe. Co se týče reálných osob a hrdinů, ti nejsou. Možná nějaká charakterová vlastnost, způsob jednání v některých situacích, který nám utkví v paměti, to pak promítneme do jednotlivých hrdinů. Ale že bychom se inspirovali konkrétním člověkem, to určitě ne. Dost možná právě i kvůli tomu, že jsme s Klárkou do jisté míry samotářské. Tvoříme si svůj vlastní svět, který sdílíme, ale sdílíme ho právě do takové míry, která je za nás v pořádku. Abych to vysvětlila blíž, tak v běžném životě sice nejsme úplní introverti, to nám naše práce ani neumožňuje, ale když máme na výběr, vždycky dáme přednost společnosti té druhé. Jsme na sebe opravdu velmi vázané a náš společný čas je pro nás to nejcennější. Nemáme tedy prakticky ani možnost inspirovat se jinými lidmi. Za sebe ovšem musím říct, že stále hodně vycházím sama ze sebe. Každá povaha každého z kluků, které jsem kdy napsala, se ve mně nějak zrcadlí, máme něco společného.

 

- Postavy vašich románů, novel a povídek se často vzájemně vzdalují, aby se zas přiblížily, následně se zas odtahují a znovu přitahují… Co vás v životě přitahuje a co naopak odpuzuje?

Eva: Přitahují mě příběhy a nekonečná pole, vysoká tráva plná vyšlapaných pěšinek. Přitahují mě zlomení kluci, horká káva a vůně citrusů. Přitahují mě okamžiky klidu, sotva delší než nadechnutí, kdy na chvíli mizí všechen strach a život má smysl jenom proto, že se nám povedlo zachránit kobylku. Odpuzuje mě nízká míra soucitu, zabíjení zvířat a špinavá sprcha.

Klára: Přitahují mě příběhy, psaní obecně. To je něco, co bych chtěla, aby mi naplňovalo dny po zbytek života. A taky sdílení, třeba na procházkách se psy. Evička. Dost extrémně mě odpuzuje kopr, drobky v posteli a tikot hodin.

 

- Váš psychologický román s thrillerovými prvky Matias a Rufus otevírá mimo jiné také zásadní témata mezilidských vztahů. Na půdorysu příběhu o únosu se dotýkáte věcí, jako jsou nepochopení, odcizenost, manipulace či nekomunikace a zároveň se nebojíte nabídnout čtenáři možnost, že také člověk, který vykazuje známky zla, může milovat. Myslím, že tady dosáhlo vaše téma relativnosti lidských povah a jednání pomyslného vrcholu. A za sebe dodávám, že zatím i literárního. Jaké jsou vaše touhy, cíle, impulsy, které vás vedou na vaší společné literární, ale i osobní cestě dál?

Eva: Moc děkujeme. Mattias a Rufus, to je svět sám pro sebe, na dlouhé povídání. A tak se do toho nebudu pouštět, jinak by vznikla nekonečná esej. Myslím, že u nás dvou, u mě a u Klárky, dělá hodně, že máme společný sen. To je naše ohromné pojítko, v tom se skrývá největší štěstí. Sdílíme spolu ty nejniternější strachy a potřeby, což nám pomáhá nahlížet i způsob vyjadřování té druhé, jsme díky tomu… Asi mě nenapadá lepší slovo než kompatibilní. Naprosto jednoduše a prostě je naším cílem psát, to nás naplňuje a utváří. Byly bychom rády, kdybychom v budoucnu nemusely dělat nic jiného, tím myslím vykonávání jiné práce (v mém případě například psaní scénářů). Zkrátka se naplno věnovat našim příběhům, chodit na procházky. No a kdybychom se po těch procházkách vracely do nějakého hezkého baráku s krbem a bazénem, určitě bychom se nezlobily!

Klára: K tomu nemám co dodat. Je to přesně tak, jak napsala Evička.

 

- Napsaly jste skutečně už pěkný seznam románů, novel a povídek. Když se ohlédnete zpátky, kde byly Eva a Klára Pospíšilovy, když napsaly svůj první společný text, a kde se nacházejí dneska?

Eva: Tenkrát jsme byly na začátku naší cesty, o které jsme doufaly, že je správná. Dneska jsme si tím jistější, jdeme po ní klidněji, s větší trpělivostí. A větší důvěrou v to, co ještě přijde.

 

- A kde se vidí v budoucnosti?

Eva: Spolu. I kdybychom stály po pás v hnoji a padaly nám na hlavu kroupy, tak už nikdy bez sebe.

Klára: Ano, přesně tak. Spolu.

https://szabi.cz/

------------------------------

Ukázky z románu MATIAS A RUFUS

2-1-910x1024.png

RUFUS.

Probudím se s W, S, D, ESC obtisknutým na tváři.

Nosit tričko Jsem štěně začíná být trochu problém, protože ať se snažím sebevíc, po nějaké době přestávám cítit Mattiase a cítím jenom sám sebe.

Občas se zavřu ve sprchovém koutě a očichávám mýdla. Představuju si, že je Mattias za mnou. Nejdřív mě líbá na krk, pak do mě pomalu zasouvá a pevně svírá moje boky. Představuju si, jak si to vychutnává a říká, že jsem horký. A když už nemůže, roztřese se a vyplní mě spermatem.

Na rameni cítím otisky jeho zubů.

Dívám se do zrcadla a přeju si vidět je. Nějakou známku toho, že se mnou vážně byl, celých čtrnáct měsíců, že jsem si to všechno nevymyslel.

Bývám nesmyslně často vzrušený. Ale nikdy se neudělám.

Jedno stupidní rozhodnutí. Faen! Mám pocit, že mě začaroval. A tak opakuju, co mi jde nejlíp. Sedačka, koberec, ruka. Do zblbnutí. Když jednou míček nechytím a ten se zakutálí pod stůl, nejdu pro něj.

Lehnu si na zem a zírám na strop.

Připadá mi, že je tady šílené ticho. Potřebuju slyšet, jak si Mattias dělá čaj. Potřebuju slyšet, jak se sprchuje, anebo jak si přeříkává norské fráze. Jak vyslovuje moje jméno. Z toho bych se určitě udělal.

Po čtyřech dolezu do chodby a opřu se o dveře do sklepa. Poslouchám, ale zevnitř není nic slyšet, ani lupání žárovky. Obejmu kolena a řeknu: „K něčemu se ti přiznám. Kdybych mohl, vrátil bych to zpátky.“

Položím ruku na dveře. Studí.

„Mattiasi.“

Praštím do nich.

Tisíckrát mě napadlo, že zkratuju systém a otevřu je. Sejdu dolů, lehnu si na studenou zem a budu na něj myslet. Nebo přejíždět dlaněmi po zdech a hledat vzkaz, co tam pro mě nechal.

Třeba ho vyškrábal tou cetkou, kterou nosil na krku.

„Mattiasi.“

Podívám se nahoru. Možná, že když byl ve sklepě, tisíckrát prosil Boha, aby mu přišel na pomoc. Sliboval a přísahal. Modlil se, i když mu selhával hlas. Pane Bože, prosím, nenechávej mě tady.

Ale Bůh se na něj vysral. Protože neexistuje.

TO JÁ JSEM HO POKAŽDÉ ZACHRÁNIL.

Nechám ruku klesnout a po čtyřech lezu zpátky do kuchyně.

Mattiasi.

 

----------

MATIAS

1-1-910x1024.png

Otevřu krabici s pizzou a téměř nábožně utrhnu jeden trojúhelník. Jestli jsem někdy tvrdil, že nemám ananas rád, tak vše beru zpět. Miluju ananas. Nic lepšího jsem snad nikdy nejedl.

Rufus pustí televizi, další díl Twin Peaks. A najednou je to, jako by nikdy neodešel. Jako bych se ho nepokoušel uškrtit. Jako by všechno bylo v pořádku. 

„Jsi spokojený?“ zeptá se z ničeho nic Rufus. Zrovna mám plnou pusu a na tváři mouku. Utřu si ji do trička a neurčitě pokrčím rameny. Vypiju sklenici vody.

„Pojď ke mně.“ Rufus rozpřáhne ruce, aby mi dal najevo, že chce obejmout.

„Proč?“ znejistím. Třeba má pod polštářem schovaný nůž.

„Protože chci.“

Odložím krabici s pizzou na stůl. Nezvládl jsem sníst ani polovinu, a přesto jsem úplně plný. Úžasný pocit. Přisunu se blíž. Položím Rufusovi hlavu na rameno a celou váhou těla na něj nalehnu. Tuhle pozici má rád, vždycky se usměje, když to udělám.

Koukám na televizi a nejspíš bych velmi brzo usnul, kdyby… Cítím Rufusův pohled, i když se na něj nedívám. Ani nemusím, protože takové věci prostě vím. Naučil jsem se je vnímat. Stejně jako jsem se naučil vnímat chvíle, kdy mu nejde jen o pohled.

Ztuhnu dřív, než mi položí ruku do klína.

Obraz televize se rozostří a už nejde tak snadno věnovat pozornost agentovi Cooperovi. Slyším jeho slova, ale nerozumím mu, protože mi hučí v uších, zatímco Rufus pohybuje rukou. Nahoru a dolu, tře mě přes kalhoty a já se nijak nebráním. Po tom všem je tohle to nejmenší.

Nevinné.

Hlasitě vydechnu, když zajede rukou do tepláků a palcem pohladí špičku penisu. Jsem tvrdý.

Rufus se nakloní blíž a do ucha mi zašeptá: „Svlékni se.“

Přetáhnu si tričko přes hlavu a poskládané ho položím na sedačku vedle sebe. Pomalu stáhnu kalhoty a taky je poskládám. Poté si sednu, zátylkem se opřu o opěradlo a zírám do stropu.

Je to jednoduché rozhodnutí – co nejrychleji se udělat a zapomenout.

Rufus mě napodobí. Nejdřív stáhne tričko a následně kalhoty. Obě věci způsobně poskládá. Jen kolem krku se mu rýsuje modřina a psí známky. „Chci si sednout k tobě na klín,“ pronese. Působí hodně neklidně. Když odtrhnu pohled od stropu, uvědomím si, že je taky vzrušený.

Zpanikařím, protože myslím, že on myslí… Zvednu ruce do vzduchu, abych ho udržel od sebe. „Co? Proč?“ vyhrknu hloupě. Doufám, že existuje ještě jiný důvod. Že nejde o to. „Tohle ne, tohle ne, prosím, tohle ne.“ Vrtím přitom hlavou.

Rufus mi prohrábne vlasy. „Pro mě je to taky poprvé, tak z toho nedělej vědu.“ Chytne mi ruce, ale ne za zápěstí, nýbrž přiloží své dlaně na moje a proplete se mnou prsty. „Možná tě potěší, co ti teď řeknu. Bude se to líbit nám oběma. Podívej, jak jsem z tebe vzrušený… A ty pak nebudeš muset do sklepa.“

Zadržím dech. Podaří se mi vydechnout, až když Rufus zašeptá: „Už nikdy.“

Už nikdy. Už nikdy. Už nikdy.

„Už nikdy?“ Povolím ruce. Nakonec vždycky povolím.

Rufus zvedne nohu a přehodí ji přese mě. „Už nikdy,“ zakroutí hlavou. Rukou zajede mezi naše těla a znovu se dotkne mého penisu. Pohladí ho.

Vydechneme zároveň.

V hlavě si opakuju, že jde jen o sex. To přece není tak zlé. Mohl jsem být mrtvý. Mohl jsem trčet ve sklepě. Hladový a vystrašený, že tam zůstanu. Ale já jsem tady a tohle přece není ta nejhorší možnost. Tak bych měl být vděčný.

Nevzpírám se, nebojuju. Sedím naprosto odevzdaně. Nechám Rufuse, aby si se mnou dělal, co chce. Beztak nikdy nevyhraju.

Nadzvedne se a… dosedne. Bez varování. Bez přípravy.

Nejprve tomu nevěřím. Nevěřím tomu, co se děje. Že jsem v něm. Že spolu… šukáme.

Nedokážu hýbat prsty, nedokážu hýbat vůbec ničím. Zírám do stropu, ruce mám bezvládně položené na sedačce a všechno probíhá jakoby za clonou.

Při každém dosednutí známky zacinkají. Je to vlastně jediný zvuk, který se přes clonu dostane. Jinak neslyším nic. Jen hlasité cink a ticho. Cink a ticho. Cink a ticho.

Pamatuju si, jak jsem si svůj první sex představoval. Cink. Mohlo mi být tak třináct a poprvé jsem viděl porno. Hrozně jsem se styděl, ale byl jsem neuvěřitelně zvědavý. Cink. A vždycky jsem věděl, že až k tomu dojde, chci, aby to bylo správné. S tou správnou osobou.

Všechno však směřovalo k tomuhle okamžiku. Cink. Cink.

A já se nedokážu přimět něco cítit.

Co až se zeptají, jestli jsme spolu spali? Řeknu ano?

Co až zjistí, že jsem to já dělal do zadku jemu? Cink. Zeptají se, proč jsem to dovolil? Protože jsem byl vzrušený. Z něj. Z Rufuse. Z toho, jak na mě sahal. Jak se díval. Jak voněl…

Takže přece jen něco cítím.

Cink.

Nechápu, proč se pořád týrám tím, co by si myslel svět. Svět tady není a nikdy nebude. Rufus to řekl sám… Zůstanu navždycky. Navždycky. Navždycky. Cink. Cink. Cink.

A už žádný sklep. Rufus to slíbil a Rufus své sliby pokaždé splnil. Věřím mu.

Cink.

Přiměju sám sebe sklopit zrak. Sice cítím, že mi po tváři tečou slzy, ale nejspíš je to proto, že jsem na okamžik zapomněl mrkat.

Rufus má zakloněnou hlavu. Známky mu poskakují kolem krku, ale nevypadá to, že jemu by cinkání nějak vadilo.

Cink.

Je vážně hezký. Mohl by mít kohokoliv. Dobrovolně. Nechápu, proč si vybral zrovna mě. Kolik jen za život potkal lidí? Kolik z nich bylo v mém věku? Jak to, že zrovna já jsem tak vyčníval? Cink.

Napadne mě zvednout ruku a známky mu strhnout, ale pak si řeknu, že je to možná jediná věc, která mě drží v realitě. A tak pozoruju, jak se pohupují. Cink. Cink. Zrychlují.

Rufus se opře o opěrku gauče a skloní hlavu, takže se naše oči střetnou. Neuhnu a on taky ne. Cink. Cink. Cink. Cink.

Uvědomuju si, že něco říká. Uvědomuju si, že se třese. Uvědomuju si, že vyvrcholil. Uvědomuju si, že… Já taky.

Tak už sakra něco ciť, křičím na sebe.

Rufus položí bradu na moje rameno. Zhluboka oddechuje a hladí mě po hlavě. Když prsty zajede do vlasů, přejede mi po těle husí kůže. Tohle cítím.

Vstane a zmizí mi ze zorného pole, ale když se vrátí, drží v ruce ubrousky. Poutírá nás, jemně a starostlivě. Usmívá se. Vypadá tak šťastně. Jako moje malé soukromé slunce.

Cítím, jak mě potěší, že se mu to se mnou líbilo.

Cítím taky mravenčení v konečcích prstů.

Pohnu rukou. Jsem jako opilý. Trvá mi několik minut, než dokážu pohnout hlavou. Další minuty než popadnu tričko a zvládnu si ho obléct. A pak kalhoty.

Je to poprvé v životě, kdy cítím příšernou bolest na hrudi. Takovou, že přemýšlím, jestli nemám infarkt. Takovou, že netuším, co dělat. Takovou, která mě chce za každou cenu přinutit příšerně brečet. Ale já se té bolesti nepoddám. Seberu deku a schovám se pod ni. Přisednu k Rufusovi a nohy mu přehodím přes klín.

„Víš, proč jsem v úterky a čtvrtky nechodil ze školy domů?“ dokážu ze sebe dostat.

Rufus pokrčí rameny. Netuším, jestli vůbec odtrhl zrak od televize. Netuším, jestli si agent Cooper všiml, že jsme mu nevěnovali pozornost. „Měl jsi nějaký kroužek nebo kurz?“ odvětí.

Zvláštní. Ví o mně skoro všechno, ale tohle ne. Mám pocit, že kdysi dávno v mém životě existovalo něco, do čeho nezasahoval. Ale dohromady to asi nic neznamená. „Měl jsem kurzy norštiny. Vždycky jsem se chtěl naučit nějaký zvláštní jazyk. Za tu dobu, co jsem tady, jsem toho dost zapomněl.“ Odmlčím se. Doufám, že pochopí, co tím chci říct. Když se to nestane, pokračuju: „Myslíš, že bys mi mohl sehnat nějaké učebnice norštiny? Prosím?“

Rufus mi dá pusu do vlasů. „Počká to do zítřka?“

Nadzvednu hlavu, abych na něj viděl. Líbí se mi, když se usmívá. Je pak na mě moc hodný a pozorný. Otřu se o něj obličejem. „Teď nesmíš nikam jít,“ vydechnu. Nemyslím, že bych zvládl být s tou bolestí sám.

Nebo s někým jiným.

Tohle je něco, co můžu sdílet jen s Rufusem.

Řeknu, aby pustil další díl Twink Peaks. A jím pizzu.

x

Jsem v klidu. Jsem v klidu. Opakuju si to pořád dokola jako mantru. Jsem v klidu, jsem v klidu… Otravuju tím i sám sebe. Teda jenom sám sebe, protože nikdo jiný tady není. Zase.

Nevím, proč mám takový strach. Nemusím být zavřený ve sklepě, mám pro sebe celý obývák s kuchyní, chodbu a koupelnu. A přes to všechno… Bez Rufuse je dům tichý a prázdný a mrtvý. Pořád je to vězení, ale bez něj si to uvědomuju mnohem víc.

Nějakou dobu čtu, ale nakonec se rozhodnu pro sprchu.

Patnáct kroků do koupelny.

Špinavé prádlo hodím do koše.

Na dlaň si nanesu trochu vanilkového šampónu. Doufám, že brzo pořídí novou vůni, protože vanilky už mám plné zuby.

Jestli jsem se tady něco naučil, tak rozhodně soustředit se jen na jednu danou činnost. Jinak bych totiž zešílel. Jenže to, co se stalo minulý večer, všechno rozbilo. Rozbíjí.

Ačkoliv už asi nikdy nebudu normální puberťák, tak v něčem pořád jsem. Je přece pochopitelné, že… Že na to pořád musím myslet, nebo ne?

Sprchuju se studenou vodou.

Pravda je nakonec vlastně docela jednoduchá, rozhodnu, a tím sám sebe alespoň částečně uklidním.

Jsem kluk. Je mi šestnáct a ano, občas jsem prostě nadržený. A moje tělo reaguje na doteky, na mechanické tření a dokonce se mi to může i líbit. Ale to přece neznamená, že moje mysl na stejný názor.

Nejsem špatný člověk, protože jsem se udělal během sexu s člověkem, který mě unesl. A nejsem špatný člověk, protože si na to moje tělo pamatuje a protože tvrdnu, když si vzpomenu, jak přitom Rufus vypadal, zakláněl hlavu, vzdychal…

Nejsem špatný člověk.

Zrovna, když si oblékám tričko, moje tričko – Jsem štěně – uslyším cvaknutí a chvíli poté: „Mattiasi!“

Vyjdu z koupelny a okamžitě je mi mnohem líp, že je konečně zpátky. Sice říkal, že se nebude nikde zdržovat, ale stejně…  Co kdyby měl autonehodu? Co kdyby ho zase někdo zmlátil tak, že by musel do nemocnice? Co by pak bylo se mnou? Ať se mi to líbí nebo ne, jsem na něm naprosto závislý.

Na jeho slově a dobré vůli.

V chodbě je chladno a na zemi leží slabý poprašek sněhu. Přesto bosýma nohama dojdu k němu a rychle ho obejmu. Jde z něj zima a čerstvý vzduch a tváře má trochu zarudlé. A hezky voní. „Seš tady,“ konstatuju klidně. Jako by to moje mysl potřebovala nejen vidět, ale i slyšet.

Rufus mě políbí na čelo. „Spěchal jsem,“ usměje se a prohrábne mi vlasy. „Co jsi dělal?“ pokračuje, zatímco ze země sebere papírové tašky a nese je do kuchyně. 

Následuju ho. Posadím se na barovou židli a sleduju, jak vytahuje věci z tašek. „Četl jsem a pak…“ zarazím se. Asi by ho překvapilo, kdybych mu řekl pravdu. Myslel jsem na tebe ve sprše. Na včerejšek. Myslím na to pořád a nedokážu to vyhnat z hlavy. Zhluboka vydechnu a pronesu: „Nejsou tady už žádné testy, tak jsem se šel osprchovat. Věděl jsi, že nejdelší plot se nachází v Austrálii a má přes pět tisíc kilometrů?“

Rufus zakroutí hlavou. „Ne, to ses naučil?“ Prázdnou papírovou tašku poskládá a schová ji do skříně. „Kdybys chtěl, donesu ti další testy. Když jsi spal, kontroloval jsem ty, cos vyplnil. Ještě pořád děláš chyby, hlavně v matice. Ve fyzice ses moc zlepšil.“ Usmívá se, jako by měl z mého zlepšení skutečnou radost. 

Popadnu sáček čočky a začnu ho přehazovat z ruky do ruky. „Matika je na nic. Asi jsem prostě blbej,“ konstatuju. Pohled mi padne na krabici s bulgurem. „Uděláme si bulgur?“ navrhnu.

Rufus automaticky vytáhne hrnec a napustí do něj vodu. „Nasypeš ho tam, prosím?“ Přisune ho ke mně a znovu začne vybalovat nákup. Do mísy naskládá ovoce. „Klidně ti pak některé příklady vysvětlím.“ Poté se opře o linku a chvíli kouká před sebe. „Moc jsem toho nevzal. Nakoupím zase přes internet, můžeš mi pomoct.“

„Vážně?“ Představa, že sedím u počítače a na internetu vybírám jídlo, je natolik nepředstavitelná, že mě vlastně pobaví. „No tak jo,“ souhlasím. Začnu do hrnce sypat bulgur a rozhodně nešetřím, protože ho mám fakt rád. Mohl bych ho jíst pořád. 

Rufus popadne další tašku a podá mi ji. „Koupil jsem ti ty učebnice,“ řekne. „Doufám, že to jsou ony.“

Když nahlédnu dovnitř, zjistím, že to nejsou jen učebnice, ale taky dva sešity, propisky, zvýrazňovače, Norská konverzace a cestopis o Norsku. „To všechno jsi mi koupil?“ vykulím nevěřícně oči. Jdu s tím na sedačku, kde obsah tašky vysypu. „Super, moc děkuju. Vážně,“ vydechnu a nedokážu v sobě potlačit nadšení. Protože… Po tričku jsou to další věci, které patří jen mně.

Seberu svůj sešit a svoji propiskou si ho podepíšu. Mattias Mawer.

Jsem do těch věcí tak zabraný, že vůbec nevnímám, co děla Rufus. Uvědomím si jeho přítomnost až ve chvíli, kdy si sedne na sedačku a na stůl položí misku s bulgurem, zeleninou a uzeným tofu. „Neznám nikoho, kdo by se aspoň vzdáleně vyrovnal tomu, jak strašně jsi krásný,“ řekne.

Nedokážu se na něj nepodívat, ale pak rychle sklopím zrak. Vím, že se mu líbím, ale slyšet podobná slova mi je z nějakého důvodu nepříjemné. Asi proto, že je to jediný důvod, proč jsem tady. Abych zakryl rozpaky, vezmu jednu z misek a začnu jíst. „Věděl jsi, že všichni lidé mají ve skutečnosti hnědé oči? Vnímáme je rozdílně jen díky melaninu. Pokud je ho v duhovce nedostatek, jeví se nám modré.“ 

Upřímně nevím, proč na něj mluvím. Z nějakého důvodu si nepřipadám dobře, když mlčíme. A tak po něm házím jeden fakt za druhým. Zůstaly mi v hlavě po dočtení 1001 zajímavostí o světě. Můj mozek totiž začal fungovat dost zvláštně a poslední dobou si pamatuje skoro všechno, co přečtu. Rufus tvrdí, že je to proto, že mozek nezasírám zbytečnými informacemi. A sračkami z jídla.

„Říkáme si zajímavosti? Super! Víš, kde rostou ty nejchutnější pomeranče na světě?“ nadhodí Rufus.

Pokrčím rameny. „Encyklopedii citrusů tady nemáš, takže ne. Kde?“

„V Izraeli,“ odvětí klidně.

„A měls je někdy?“

Zaváhá. „Můžeme tam někdy na dovolenou, kdybys chtěl.“

Zírám na něj. Doslova zírám. Na vteřinu mám tendenci mu vysvětlit, jak celá tahle věc funguje. Že… Já nesmím ven, jinak by mě našli. Copak to nechápe?

Položím misku na stůl a opřu se. Rufus mě napodobí, ale pak si lehne a hlavu mi položí do klína.

„Nebo do Norska,“ napadne ho. Přetočí se na záda a koukne mi do očí. „Můžeš mě hladit ve vlasech,“ pronese klidně. Slastně vydechne, když mu pročísnu vlasy a poté ho pohladím. Leží bez hnutí, nic neříká, ale pořád má na tváři úsměv. Za pár minut začne pravidelně oddechovat a vypadá přitom nadmíru spokojeně. Jako by se mu splnily všechny sny.

Jen tím, že tu jsem.

Že ho hladím.

Hladím ho, i když spí. A prohlížím si ho. Nad levým obočím má téměř neviditelné znamínko a na spodním rtu úplně maličkou jizvu. Přejedu mu palcem po obočí a uhladím ho na jednu stranu. Velmi jemně se dotknu řas.

Nakonec se zátylkem opřu o opěrku sedačky, zírám do stropu a pořád ho hladím, přestože už mi trne ruka.

Netuším, jestli to na situaci něco mění, nebo jestli se tím mění něco pro mě, ale myslím, že mě nikdy nikdo nemiloval tolik jako on. Jestli to ovšem můžu nazývat láskou. Ale v mojí pozici je láska a posedlost nejspíš to samé.