Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. 9. 2014

SNY SE NÁM NEZDAJÍ, JSOU POŘÁD S NÁMI V NAŠICH PŘEDSTAVÁCH

 

dscf0378.jpg

 

Jirko, co bylo tím impulsem, že jsi jako velmi mladý člověk, letos ti bylo devatenáct let, napsal a vydal knížku? Záhy po té první vyšla druhá.

 

   První myšlenka na napsání knížky přišla ve chvíli, když jsem  na jedné akci svým kamarádům vyprávěl svůj životní příběh. Skoro nikdo nevěřil, že může být někdo, který žije takový život. Jeden kamarád mi pak navrhl, jestli bych to nechtěl napsat, abych ten svůj příběh předal. Myslím, že je v něm poučení a několik faktorů, které mohou někomu něco pozitivního přinést.

 

Nebyl pro tebe problém svým kamarádům se otevřít?

 

   Už od mala jsem byl zvyklý, že mi okolí hází klacky pod nohy. Kdokoli  nějak vybočuje, vyčleňuje se ze stáda, je podezřelý a vždycky se s tím bude potýkat. Dnešní společnost je nastavená tak, že chce po lidech, aby nebyli odlišní a originální. Každý nový styl je zavrhovaný, protože se lidi necítí bezpeční. A protože jsem byl zvyklý, že mi lidé házejí klacky pod nohy, pak nebyl problém, abych šel se svou kůží na trh. Co by se mi ještě mohlo stát horšího? Naopak, několik lidí mě pochopilo.

 

Tvoje první knížka „Zapomenutá jména“ (2013) jde pod kůži; nešetříš sebe ani své okolí. Takovým textům se může říkat „že jsou psány krví“...

 

   Je to doslova tak. Jsou to krev, pot a slzy. Když jsem po dopsání po sobě četl znovu celou knihu, opět jsem prožíval ten příběh. Jelikož mám bujnou fantazii, při každém přečteném slově toho příběhu jsem znovu všechno viděl, jako kdybych tam zase byl. Některé věci z té knihy bych nejraději zapomněl. Ale na druhou stranu si říkám, že minulost utváří každého z nás. Když neznáme vlastní minulost, nemůžeme mít dobrou budoucnost.

 

Jak  tvoje texty vznikaly?

 

   První knížku „Zapomenutá jména“ jsem dopsal už ve čtrnácti letech, i když je v ní napsáno, že jsem ji dopsal v patnácti. Protože je lepší některé věci upravit tak, jako by je psal člověk o něco starší. Další knížku „Sbírka prokletých povídek“ jsem dokončil v šestnácti letech, jelikož jsem delší dobu neměl o čem psát. Až jednou mi jedna moje kamarádka navrhla, že když napíšu knížku od šesté hodiny večerní do půlnoci, tak společně  někam půjdem a strávíme spolu čas. Přišel jsem večer domů, sedl k počítači a začal psát. O půlnoci jsem „Sbírku“ skutečně dopsal. Pro samotné její vydání jsem ještě přidal dvě tři povídky „ze šuplíku“.

 

Tvoje texty jsou o přátelství, lásce, ale také o schopnosti se pevně rozhodnout a postavit se  potížím čelem...

 

   V podstatě každá kniha vyjadřuje emoce autora. Napovídá o něm, jaký je, případně jaký by chtěl být. Přestože píšu převážně hororové povídky, tak lidé by z nich měli poznat, jaký jsem.

 

Nebojíš se  psát o erotice a sexuální scény popisuješ s naprostou otevřeností...

 

   Láska a erotika spolu nedílně souvisí. Na erotiku a sex se pořád pohlíží značně puritánsky. Je to tabu. Neměli bychom se tvářit, že to není. Dělali to naši předkové před tisíci lety, děláme to i my. Připadá mi to, jako když vytrhnete z knížky, kterou si chcete přečíst, deset stránek. Pokud bych nechtěl  o těchto věcech psát, tak by můj příběh ztratil něco ze svého smyslu. Sex není jenom „tření sliznic“, je to přece i  romance a důkaz lásky.

 

Dalším tématem, které je ve společnosti snad ještě více tabuizované, je smrt. Smrt je v tvých textem často přítomná...

 

   Myslím si, že spousta lidí vnímá smrt jako něco negativního, jako něco, co nám bere naše blízké, lidi, které máme rádi. Ale my je nemáme jen na dotyk, ale vyskytují se i v našich vzpomínkách. Je přece samozřejmé, že když někdo přichází, tak také odchází. Je to koloběh života a smrti. 

 

Dnes je pro mnoho mladých lidí ideálem „sladký život“. Toužíš po takovém životě?

 

   Já si myslím, že lidi, kteří touží, jak říkáte, po sladkém životě, tak jsou o spoustu věcí ochuzení, mnoho věcí nepoznají. Když jsi vezmeme horníka, který od nevidím do nevidím kutá pod zemí uhlí a mzda té dřině moc neodpovídá... Vedle něho postavíme milionáře, který za tři hodiny zjistí stav svých akcií a akcie ostatních a zbytek tráví po párty, po večírcích, má všechno, čeho se mu zachce... Tak který z těch dvou je šťastnější? Kdo trpí depresemi? Kolikrát slyšíme z médií, jak boháči nezvládají svůj život. Takže já si myslím, že každá negativní zkušenost je pozitivní. Nikdy jsem nepatřil k lidem, kteří by říkali, že tím, čím prošli, bylo špatné.

 

Přes výraznou stylizaci a hru s fantazií jsou „Zapomenutá jména“ silně autobiografická. Hlavní hrdina je outsiderem, vyřazenou  a vysmívanou postavou...

 

   Já jsem v podstatě celý život outsiderem společnosti. Když píšu, tak píšu o tom, co znám a co je mi blízké. Takže většina mých hrdinů, i z té druhé knížky, jsou vyřazeni společností. A nejsem sám, kdo je dnes odstrkován od společnosti. Moji hrdinové jsou ztělesněním mých osobních pocitů

 

Jak vnímáš hranici mezi realitou a fantazií?

 

   Už od dětství jsem měl problém rozeznat, co je realita a co není. Ale sny nejsou jen to, co se nám zdá, ale jsou i v našich představách. Dneska už rozeznám, co je sen a co už sen není. Mám však jeden sen, který se mi stále opakuje, stává se tak mou součástí. Zvláštní pak bylo, když jsem o něm vyprávěl svým kamarádům, tak někteří mi říkali, že takový sen se jim také zdává. Je to vlastně přirozené, že se nám zdají stejné sny.

 

Co potřebuješ k svojí tvorbě?

 

   Přiznám se, že jsem egomaniak a dělá mi dobře, když lidé moje texty chválí a líbí se jim, co píšu.

 

Jak vznikala „Zapomenutá jména“?

 

   Psal jsem je tak, jak šel můj život a jak jsem ho prožíval. Jakmile skončila nějaká kapitola mého život, hned dostala psanou podobu a stala se kapitolou v knize. Takže příběh je skutečně takový, jak jsem ho jako čtrnáctiletý kluk prožíval. 

 

Co jsou to ta „zapomenutá jména“?

 

To je dobrá otázka. Zapomenutá jména jsou jména těch, se kterými se setkáváme ve snech a která s probuzením většinou zapomínáme. Ocitáme se tam, kde je nám to blízké, ale s ránem to ztrácíme.

 

Když jsi dával svoje texty přečíst ještě před jejich vydáním, s jakými reakcemi ses setkával?

 

   Můj otec nadšený nebyl, to musí být z textu každému jasné. Mým přátelům pomohlo mé psaní mě poznat a pochopit; čím jsem a jak jsem se dostal k tomu, jaký jsem dnes.

 

Jaký je tvůj vztah k literatuře?

 

   Ironií je, že až do deváté třídy základky jsem propadal z literatury. A z gramatiky jsem míval permanentně za pět. Neměl jsem čas číst povinnou četbu, takže taky za pět. Ale čím jsem si pak známku vytáhl na čtyřku nebo na trojku, byl sloh. Já když píšu, tak si představuju, že ten příběh někomu vyprávím. A vyprávím ho tak, jak se to vše událo.

 

Měl jsi a  máš nějaké literární  vzory?

 

   Velkou inspirací mi byl Edgar Allan Poe. Jeho povídky doslova nutí, aby je čtenář prožíval, tak jako kdyby na těch místech byl. Taková „Jáma a kyvadlo“... U ní člověk úplně cítí tu břitvu na krku, ten tlak. K Poeovi jsem se dostal vlastně náhodou. Jednou jsem vezl mámu, která je velkou čtenářkou, do knihovny a tam na ní čekal. A co v knihovně dělat, že? Tak jsem si prohlížel knížky a listoval jimi, až jsem narazil na obrázek Edgara Allana Poea. Říkal jsem si: Tohle už jsem někde viděl. Ale protože moje čtecí schopnosti nejsou valné, pídil jsem se po audioknize. Našel jsem jeho načtené povídky a když jsem je v autě poslouchal, tak jsem si říkal: Tak takhle bych chtěl psát! Vedle Poea mám oblíbeného dětského autora Dana Millmana Jeho knížky jsem přečetl všechny a každá mi dala nějaké poznání a ukázala směr.

 

Tvoje druhá kniha „Sbírka prokletých povídek“ (2014) obsahuje i básně. Je to u tebe novější způsob literárního vyjádření?

 

   Ne. Básně jsem začal psát už jako malý pro svou první lásku. Každý večer jsem napsal jednu básničku. Ty první byly všelijaké, ale postupem času byly lepší a lepší, až jsem si řekl: Tohle bych mohl psát. A nejenom pro tehdejší lásky, ale mohl bych psát i pro další lidi. Nejraději bych však skládal písničky k táboráku, ale bohužel na kytaru, ani na jiný hudební nástroj, nehraju. Nejsem hudebně nadaný.

 

 

Bydlíš  v Kladně, tvoje příběhy se dílem také v Kladně odehrávají... Máš povědomí o kladenském literárním životě?

 

   Až do června letošního roku, kdy se v pohostinství Pod Vobrazem uskutečnil speciál literárních večerů, kde se představili amatérští autoři z Kladna, jsme nikoho takového neznal. Spíše lidi chodili za mnou, přátelé, přátelé mých přátel... To, když se rozkřiklo, že jsem vydal knížku.

 

Jak snášíš kritiku?

 

   Každá kritika je dobrá a já ji oceňuju. Ale kritika pro mě není, když někdo ani knížku nepřečte nebo bez jakéhokoli vysvětlení a upřesnění o ní prohlásí, že je to blábol. To si pak vykládám tak, že jde o něco osobního nebo že si ten dotyčný léčí svoje mindráky. Pro mě je  vždycky pozitivní a přínosem, když mi někdo řekne, v čem bych se měl zlepšit a zdokonalit. Za kritiku, která je konkrétní, jsem rád.

https://www.cbdb.cz/autor-171415-jiri-syrovatka

dscf0375.jpg