Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 10. 2014

JSEM TAKOVÝ OKRESNÍ PISÁLEK / Rozhovor s Miroslavem Oliveriusem

    

dscf0437.jpg

Pane Oliveriusi, jste majitelem neobvyklého příjmení. Jaký je jeho původ?

 

   Před lety jsem dělal genealogii všech Oliveriusů a Oliberiusů. Z Kladna, odkud pocházím, jsem musel za pátráním až do jedné malé vesničky u Plas na Plzeňsku. Vesnička se jmenuje Dolní Hadiště, a tam se jeden můj pra pra prapředek, nazývaný jako Pavel Myslivec nebo Hubal i Hubálek, stal zakladatelem našeho rodu. Jeho bratr nebo syn, nevím proč, skončil v plaském klášteře. Těžko by s takovým příjmením v klášteře obstál, proto přijal příjmení Holibergius. Samozřejmě lze namítnout, co to bylo za kněze, když měl děti. Ale není tomu tak. Onen řeholník byl zřejmě velmi oblíbený a schopný, proto asi jeho příbuzné, děti Pavla Myslivce, zdejší lidé začali nazývat a znát pod tímto neobvyklým příjmením.  Následnými přepisy v matrikách se dosáhlo úpravy na Holiberius, Oliberius, a od roku 1815 se v matričních knihách začíná vyskytovat i příjmení Oliverius. Díky svému pradědečkovi, který na Kladensko přišel před 1. světovou válkou a založil tu kladenskou rodovou větev, tady teď působím. Výsledky svého genealogického „pátrání“ jsem v roce 2005 shrnul v knize „Genus unum sumus: kniha o minulosti a přítomnosti nositelů příjmení Oliverius - Oliberius (Jsme jeden rod)“

 

   Je příjmení Oliverius známé i  za hranicemi naší země?

 

Příjmení je českého původu a jeho nositelé mají české kořeny. Máme například známého arabistu Jaroslava Oliveriuse (Prof. PhDr. Jaroslav Oliverius, Csc., nar. 8. května 1933, přední český arabista a hebraista, pozn. aut.). Také významného rusistu, dnes již zemřelého, Zdeňka Oliveriuse, který na univerzitě v Melbourne zakládal katedru slavistiky. (PhDr. Zdeněk František Oliverius, Drsc., /1927 – 1978/, docent ruského jazyka, autor několika publikací o ruském jazyce, pozn. aut.) Celá řada jmenovců se kdysi vystěhovala do Spojených států amerických a tam zakládali rodiny, takže dnes víme, že oni ve Státech byli plodnější než mi tady. Tudíž je tam víc Oliveriusů a snad i Oliberiusů než tady v Čechách. Nedopátral jsem se však, že by tam byla nějaká kapacita. Vím jen o nějaké operní zpěvačce. Zajímavé ale je, že v době otevření Národního divadla, kdy do Prahy jezdily divadelní vlaky s těmi, co přispěli na otevření „zlaté kapličky“, ze Spojených států připlula „divadelní loď“, na které se plavili čeští krajané a vedl je novinář Jan Alois Oliverius. Ten měl pak všechny proslovy za celou „divadelní expedici“. Ve Státech psal do několika krajanských časopisů, některé i redigoval. Časem se vrátil zpátky do vlasti a je pochovaný na Olšanských hřbitovech. Čas od času se mi nějací krajané-jmenovci ozvou nebo za mnou přijedou. Když mi řeknou, kdo byl jejich pradědeček, většinou dokážu určit, odkud asi dotyčný předek odešel do zahraničí. Bohužel ale nevím, kolik Oliveriusů-Oliberiusů po světě běhá, tady v České republice nás je asi tři sta.

 

   První knížku „Pokořený rekord“ (1996) jste vydal už jako čtyřicátník. Vím však o vás, že jste se o region, jeho historii a osobnosti, zajímal od mládí. Proč jste si dal s vydáním prvotiny tak na čas?

 

  Již v době svého mládí jsem dělal na švermovském náměstí nástěnku, kam jsem připichoval různé svoje články, úvahy a statě o minulosti Švermova, Motyčína a Hnidous. Připomínal jsem zdejší rodáky, např. námořníka Františka Kouckého, který se účastnil dozvuků vzpoury na Boce Kotorské. (František Koucký /1894 – 1918/, pozn. aut.) Ty záchvěvy tam tedy byly, ale neměl jsem sílu to někde publikovat. Před rokem 1989 byl navíc na všechno složitý schvalovací proces. Až když jsem se vrátil z vojny, začal jsem psát cosi, co jsem nazval „Oliveriusova glosa“. Psal jsem o věcech, co se děly kolem mě a které mě obklopovaly. Jednou to byly smírčí kříže, které měly vztah k Unhošťsku, nebo o „pražské čáře“ (nebo také vnější ochranné pásmo – VOP, vybudované na obranu hlavního města v druhé polovině 30. let minulého století, pozn. aut.), kdy jsem vybral dva tři bunkry a napsal o nich. Objevil jsem jistou paní Albrechtovou z Bělče, která si zapisovala svoje vzpomínky obyčejnou tužkou do školních sešitů; bylo toho na tři tisíce stran textu a já z toho pro svoje glosy vybral to nejpodstatnější z Bělče. Nebo paní Pokorná, roz. Prošková ze mlýna v Poteplí, která měla zaznamenány svoje prosté vzpomínky na hezky prožité mládí v jejich mlýně. Měly svoji hloubku a původnost a já jí s tím pomohl stylisticky je upravit a použít do svých glos. Byla to celá řada takových příležitostí, až k panu Mittelbachovi. Pan Mittelbach (Antoním Mittelbach /1956/, kameraman, závodník na historických vysokých kolech, pozn. aut.) je svérázná postava, jezdící na vysokém kole. Seznámili jsme se na jedné akci unhošťské základní školy, kde já byl v nějaké hodnotící komisi za historickou část a on za tu sportovní. Povídám mu: „Máte jistě medaile, diplomy, dokumentaci a taky o čem vyprávět…“ Řekl, abych přišel, že mi to všechno ukáže. Doma vytáhne krabici od bot a z ní začnou padat medaile a diplomy. Zděsil jsem se: „Za deset let o tomhle nikdo nebude vědět, že tu nějaký Mittelbach byl.“ – „Co byste mi radil?“ – „Vydat knížku.“ Tak vznikla útlá knížka „Pokořený rekord“, která připomněla originální osobnost Antonína Mittelbacha a myslím, že také částečně napomohla jeho popularitě. On jako kameraman měl hodně natočených věcí, které jsem si po nocích doma pouštěl na videu a psal k tomu literární doprovod. Po částech jsem mu to dával číst, on mi doporučoval tady něco vypustit, tam se více rozepsat. Tímhle způsobem moje prvotina vznikala. Pan Mittelbach byl, myslím, za tu knížku rád a i když se nevídáme často, jsme dodnes přátelé.

 

   S určitou nadsázkou lze o vás říci, že jste autor, který píše „na objednávku“.

 

  To je skutečně hodně velká nadsázka, protože já za honoráře nepíšu. Psaním relaxuju. Držím se zásady: Co je psáno, to je dáno, a až tady jednou nebudu, budou tady po mně knížky. Ve svém psaní se opírám o Františka Melichara (František Melichar /1842-1925/, pedagog a vlastivědec Unhošťska, pozn. aut), Rudolfa Kollera (Rudolf Koller /1907-1968/, regionální historik a vlastivědec, pozn. aut.),  Stanislava Krajníka (Stanislav Krajník /1923-2010/, archivář a vlastivědný pracovník, pozn. aut.), který byl mým přítelem a o další. A třeba se zase někdo opře o moje knížky, které jsem napsal.

  Léta jsem pracoval ve státní správě, nejdřív na ONV (Okresní národní výbor, pozn. aut., potom na Okresním úřadě v Kladně, tudíž jsem byl často v přímém kontaktu s celou řadou předsedů MNV (Místní národní výbor, pozn. aut.), pak starostů obcí. Měl jsem mezi nimi řadu přátel a kolikrát jsem je udivoval tím, že vím o historii jejich obcí víc než oni. Ta přátelství přetrvávají. Nadále se přátelím s Jiřím Junkem, starostou obce Doksy, samozřejmě s naším starostou Malých Kyšic Janem Kunou a s dalšími. To se na sebe začalo navíjet. Nejdřív jsem napsal monografii o Malých Kyšicích, pak se ozval starosta Junek a dělal jsem na knížce o italských vysídlencích v Doksech, ale i v dalších obcích na Unhošťsku, za první světové války. Nezůstalo však jenom u nich a byl jsem osloven k napsání knížky o fotbale v Doksech, který v té době slavil sto let, asi proto, že Jiří Junek věděl o mém fotbalovém „fandovství“ a o mém almanachu k výročí Baníku Švermov. Mezi tím za mnou přišli „výboři“ Čechie Velká Dobrá, ti chtěli jen poradit, ale nakonec jsem knihu napsal za pomoci prezidenta klubu Vladimíra Dufka. Většinou to začne tím, že někdo chce poradit, jak by taková knížka měla vypadat, jakého nakladatele vybrat a skončí to tak, že ji napíšu. U některých knih, jsem „pouhým“ editorem, jako třeba u vlastivědného sborníku „Naše Chyňava“ (2014). Psal jsem i drobnou práci pro obec Pavlov k 200 letům jejího založení. V Pleteném Újezdě pro tamější hasičský sbor, kam mě pozvali, abych jim poradil a vznikla z toho útlá knížečka, se kterou snad byli obyvatelé Pleteného Újezdu spokojeni. To není psaní zadarmo, to je moje relaxace.

 

   Často píšete o regionálním  sportu, jaký jste vy sám?

 

  Sportovec jsem asi takový, že fandím Baníku Švermov a kromě Baníku jsem napsal fotbalové almanachy pro zmiňovanou Čechii Velkou Dobrou, SK Doksy, SK Pchery a Slovan Dubí. Velká Dobrá a Doksy jsou velcí fotbaloví rivalové v I. B třídě a já na jejich duely jezdím fandit. První poločas fandím jedněm, ve druhém zas druhým. Pak je tu moje „sportování“ na kole. Když pan Mittelbach uviděl moji „esku“, tak se zhrozil. Jenže na vysokém kole neumím, tak ani s cyklistikou to u mě není slavné. Jsem spíš sportovec, který sportuje od psacího stolu a sleduje tu sportovní historii, třeba s panem Jágrem. Naše dvě sportovní publikace „Kladno hází“ (2002) a „Kladno hokejové“ (2004), byly na svou dobu docela zápřah. Pan Jágr (Josef Jágr /nar. 1930/, kladenský sportovní archivář a kronikář, pozn. aut.) dodal podklady, kdo kolik dal gólů a podobně, a já to literárně zpracoval. Byly to dvě knihy, které přesáhly region, protože se prodávaly i mimo Kladensko a lidé si o ně vydavateli (Magistrát města Kladna, pozn. aut.) psali z celé republiky. Byl i vysoký náklad a ještě v případě hokeje se dělal dotisk tisíc kusů. To potěšilo.

 

   Pocházíte ze Švermova, srdcem jste Motyčíňák, jak to, že jste ještě nenapsal knihu o Švermově, vlastně o Motyčínu?

 

  Já ty části nijak nerozlišuju. Naše generace už je švermovská, moje manželka pochází z Hnidous, ale já se jen vnitřně hlásím k Motyčínu. Napsal jsem almanach o SK Motyčín a pomáhal Motyčínským se soudním sporem, který však nevyšel. Pak jsem napsal knížku k devadesáti letům švermovského fotbalu, potom ještě k jeho stovce (Černobílé století, 2010). Následně přišla záslužná práce na vzpomínkách pana řídícího Adolfa Kožíška (Adolf Kožíšek /1888-1984/, pedagog a vlastivědec). Zatím poslední srdeční knihou je almanach „Motyčínská pavilonka“ (2014), vydaný u příležitosti sta let od otevření této školy. Nechci nijak rozlišovat mezi svými knihami, ale u švermovských jsem jejich otcem, u jiných „spíše“ otčímem. Takže pokud se naskytne nějaké zajímavé téma, tak se ještě do Švermova pustím. Protože i když bydlím dlouhá léta v Malých Kyšicích, srdcem jsem pořád tam. 

 

kozisek.jpeg

 

   

Jak probíhala práce na knize „Kytice vzpomínek řídícího učitele“?

 

  Pana řídícího Kožíška jsem ještě zažil a v rodině jsme ho považovali za osobnost. Učil mého otce, mého strýce, byl to skutečně „pan řídící“. Když šel po vsi, tak „stály hodiny“, jak se říkalo. Zažil jsem ho už jako starého penzistu, který jezdíval za svou dcerou do Prahy, takže jsme občas spolu sedávali v autobuse, když jsem jezdil na vysokou školu. Byl svérázný, a to se projevovalo v tom, že co si myslel, to řekl. Někdy to hraničilo až se zákonem. Jednou takhle přišel na autobusovou zastávku a povídá: „Z toho východu nám nikdy nepřišlo nic dobrýho.“ Všichni strnuli a on pokračoval: „Ráno přišly od východu ňáký větříky a pomrzly mi všechny ředkvičky.“ Jednou se mě zeptal: „Co studuješ?“ Odpovím mu, že práva. A on na to: „V týhle době, kdy není demokracie, ty studuješ práva? To budeš tedy soudce, všichni ti do toho budou mluvit.“ Už pro ten jeho svéráz jsem měl pana řídícího rád. Kamarádil jsem s jeho synem, který byl jistě o generaci starší a byl svobodným mládencem. Občas jsem ho navštívil a při jedné takové návštěvě mi říká: „Mám tady sepsané vzpomínky mého otce. Zkoušel jsem je přepisovat, ale to se nedá.“ Bylo to psané inkoustovou tužkou na průklepovém papíře. Ten inkoust udělal za ty roky svoje a já po několika pokusech zjistil, že to bude těžké. Původní záměr byl, že z toho bude brožurka. Když Jiří Kožíšek v domově důchodců zemřel, tak jsem se s pomocí Miroslava Davida, vlastivědného nadšence, k textu vrátil. Když jsme Kožíškovy vzpomínky přepisovali, poznali jsme, že pomáháme na svět zajímavému textu, který přináší neotřelý pohled na první světovou válku a na první republiku. Celé to bylo psané takovou tou prvorepublikovou češtinou, např. slovesa dávaná na konec vět, takže s pomocí mé češtinářky paní učitelky Heralové jsme dodali textu na čtivosti pro dnešního čtenáře. Společnost Patria vydání zaštítila a kniha mohla spatřit světlo světa. Měla úspěch převážně ve Švermově a jeho okolí, protože řada lidí si na pana řídícího ještě pamatovala a zároveň se dočetla i něco nového. „Kytici vzpomínek řídícího učitele“ považuji asi za největší počin, co jsem přinesl do literatury. Je to cenná kniha také z toho důvodu, že on ji nepsal pro někoho a nemohl tušit, že se jeho text jednou zpopularizuje. Nikoho nemusel chválit, nikoho kritizovat, psal tak, jak vše okolo sebe viděl. Kdo mu pomohl, toho pochválil, kdo mu ublížil, tak má na něj ve vzpomínkách opačný názor. 

 

gratulanti.jpeg

 

   Ke svému životnímu jubileu jste si vydal knížku „Gratulanti, kteří již nepřišli“ (2013). Vznikala ve vaší hlavě dlouho dopředu, nebo šlo o náhlé a spontánní vnuknutí?

 

„Gratulanty“ jsem nosil v hlavě v tom smyslu, že jsem si chtěl napsat knížku podle svého; něco, co bych nemusel dohledávat v archivech. Původně to měly být jakési rozpravy. Vždycky jsem to ale odložil, protože se objevila jiná knížka. Přišli švermovští a pcherští fotbalisté a další a další. Takže bych řekl, že jde o dlouhodobější počin, a když se mi začala přibližovat „šedesátka“, tak dva roky předem jsem si řekl, že něco, i když nevím co, musím vydat. Zároveň jsem si říkal, že na všechny ty gratulace, přípitky, alkohol a chlebíčky lidi zapomenou, ale na knížku ne. Pomalu jsem si šetřil peníze, které nakonec stejně nestačily, takže rodina musela nějakou tou tisícovkou vypomoci. Nakladatel, pan doktor Ženka, u něhož jsem vydal své stěžejní tituly, se zachoval džentlmensky, a řekl, že práce, které bude dělat jeho nakladatelství, budou dělat zdarma. Platil jsem si jenom papír a tisk.

   Za svůj dosavadní život jsem potkal celou řadu lidí, kterých si vážím a kteří mi do života něco dali a něco pro mě znamenali. Knížka je souborem vzpomínek na ně. Symbolicky jsem ji nazval „Gratulanti, kteří již nepřišli“, protože někteří byli už tak nemocní, že nemohli přijít, někteří už zemřeli. Knížka není mým životopisem, ale můj život se v ní promítá. Nechtěl jsem zvýraznit svoji osobu, ale vzpomínat na lidi, kteří byli, nebo ještě jsou, z různého spektra lidského konání. Na jedné straně vzpomínám, jak jsem vyměnil několik dopisů se spisovatelem Adolfem Branaldem, čehož si nesmírně vážím. Na druhé straně vzpomínám na lidi, jako byla paní Pubrlová, správcová Baníku Švermov, která mě měla skoro za takového svého vnuka a díky ní jsem pronikl do fotbalu a do jeho historie.

  Člověk by si měl plnit svá přání a já si to svoje splnil. Když přišel čas gratulací, tak ten, kdo přišel gratulovat, dostal na místo přípitku knížku. Co vím, tak mnozí to kvitovali a říkali, že jsem jim připomněl řadu lidí, o kterých už nevěděli, že tu byli. Jedním z těch zapomenutých je třeba švermovský fotograf pan Hruška. Snad každý, kdo byl ze Švermova, prošel jeho ateliérem alespoň jednou za život; ať jako mrně, při focení na občanku, při tanečních nebo o svatbě. Kdo ho dnes ve Švermově vzpomene?

 

   Z té šedesátky gratulantů, kteří vám byli nejblíž?

 

  Začal bych samozřejmě u rodičů, ti mě vychovali, umožnili mi studovat a všemožně mě podporovali a pomáhali mi. Svým způsobem mě formovali i mí dědečkové. Ne že by mě babičky nepodporovaly, ale ty měly své úkoly, a dědové mě dostali vždycky na starosti. Jeden byl prostý horník, druhý prostý lesní dělník. Píšu i o svém svérázném strýci, který nikdy nebyl poplatný žádné době a vždy musel být v opozici.

  Pak bylo nádherné setkání s Františkem Nepilem, a i když trvalo jen pár hodin, dodnes to mám v sobě. Jeho životní zkušenosti, jak je dokázal podat! Nebo archivář pan Krajník. To byl chodící kronika. Ale mám k němu jednu výtku; ať mi tam nahoře odpustí. Přesto, že věděl a znal mnohé, nikdy nedokázal sednout a psát. I když byl literát.  Celý život se věnoval archivnictví, a když dosáhl šedesáti let, měl nechat archiv archivem, jít do penze a psát. Zúročit ty obrovské vědomosti, dát dohromady všechny ty drobnosti, které kdy napsal a otiskl. Dožil se krásných čtyřiaosmdesáti let;  dlouhých dvacet čtyři, co mu zbývaly, mohl psát. Ale i tak nám tu zanechal alespoň knihu „Kladensko“, kterou zná každý, kdo se zajímá o region. Když jsem psal diplomovou práci na právnické fakultě na téma vývoj státní správy od dob Rakouska Uherska a za první republiky, metodicky mě vedl. Co všechno mi z archivu snesl! Pan rektor Malý, který tehdy dělal oponenta mojí diplomce, jen krátce řekl: „Už vám nemusím dávat žádné otázky“. Pan Krajník mohl za to, že jsem do regionální historie pronikl nenásilným způsobem. Rovněž mě seznámil s panem Šefčíkem, unhošťským patriotem a laickým historikem, který byl jinak velmi nepřístupný. Nakonec se z nás stali nejlepší přátelé, i když naše přátelství trvalo jen pět let. Moc si vážím toho, že mi Václav Šefčík odkázal Melicharovu Monografii města Unhoště, které si velmi cenil.

Když vezmu těch šedesát lidí, tak skutečně těžko někoho upřednostnit. Vzpomenu na jednoho, vybaví se mi další.

 

   Švermov, Malé Kyšice, Unhošť, Kladno… Co se vám u každého místa vybaví?

 

  Všude jsem něco prožil a mám krásné vzpomínky. Švermov je takové ožehavé místo; dřív to byl Motyčín a Hnidousy, tátové si vyřizovali účty na fotbalových hřištích, synové už rovnou rvačkami, rivalita škol… Dneska už je všechno zapomenuto, z Motyčína a Hnidous se stal Švermov a ten je součástí Kladna. Prožil jsem krásných devět školních let na motyčínské pavilonce. Švermov je místo mého dětství.

Unhošť jsme znal …. Nikdy jsem ale do Unhoště nepronikl, nikdy jsem tam nebydlel. Ze Švermova jsem se přestěhoval do Malých Kyšic, což je pět kilometrů za Unhoští a spíš se ze mě stal malokyšický patriot. Přiznám se k tomu, že když jsme se měli v roce 1986 „násilně“ slučovat s Unhoští, byl jsem jedním z těch, kteří byli proti.

V Malých Kyšicích vedu kroniku, vydávám obecní noviny, vydali jsme jednu monografii, teď vyšla „Malokyšická čítanka“. Dneska už patřím do Malých Kyšic, i když Švermov nadále miluju. Dalším místem mého mládí byla Třtice, kde dědeček s babičkou bydlívali v hájovně, druhý děda s babičkou zas měli o kousek dál postavenu chatu, zde se moji rodiče seznámili a já tam potom jezdil na prázdniny. Když tam občas jedu, tak to místo stále na mě působí, jako místo krásných vzpomínek.

Dva roky jsem prožil na vojně v Písku, na který nedám dopustit. Podstata toho je, že kde jsem něco prožil, tak to místo už beru za své.

Mluvíme spolu v Kladně. Je to místo mého narození a stěžejní bod v mém životě. Když jsem se pokoušel napsat své první rýmy, tak jsem je napsal o Kladně. Ačkoli tu nebydlím a mám k němu své výhrady, tak je prostě moje.

 

   Máte vůbec čas na čtení?

 

Čtu, ale strašně málo. Čtu vlastně jen to, k čemu píšu. Vyhledávám podklady, jsem zabořený v archivu. Dřív jsem rád četl historické romány. Zatím poslední, který jsem četl, byl román Františka Niedla „ Poslední batalion“, román z první svěrové války.  Na stolku mi leží např. „Neklidná duše Evy z Rožmberka “ Jiřího Hanibala nebo „Prohrát slunce před svítáním“ od Václava Křístka o Jakubu Krčínovi. A další a další, je jich celý štos. Doufám, že se dožiju ňáké penze a že je pak všechny přečtu.

 

   Pane Oliveriusi, napsal jste nebo jste se podílel na pětadvaceti titulech. Za koho se považujete?

 

Když mluvím o svém psaní před manželkou, s nadsázkou říkám, že už vím, proč se spisovatelé Jindřich Šimon Baar a Václav Beneš Třebízský neoženili. Nikdo je nebrzdil v tvorbě. A přesto, že mě manželka v mojí tvorbě nijak neomezuje, jsou přece jenom věci, které jako chlap musím doma udělat. Někde jsem o sobě četl, že jsem spisovatel. Spisovateli byli František Kožík, Adolf Branald nebo zmiňovaný František Nepil, a to já určitě nebudu. Spíše se považuju za takového okresního pisálka. Kladenským regionem jsem vždycky žil, a když řeknete kteroukoli obec v hranicích okresu Kladno (okresy nikdy nezanikly, jen okresní úřady), tak jsem schopný vám o ní něco říct, i když nebudu citovat historické prameny. Za těch pětatřicet let, co pracuju ve státní správě, jsem všechny navštívil. Nikdy jsem nerozlišoval Kladensko, Slánsko, Unhošťsko, Velvarsko, pro mě to vždy byl a je okres Kladno. Na prvním místě jsem oním úředníkem státní správy. Když mě okolnosti donutili pracovat mimo náš okres, skoro nic jsem nenapsal. Je to podobné jako s fotbalistou Františkem Klozem (František Kloz /1905 – 1945/, československý fotbalový reprezentant, kladenská fotbalová legenda, pozn. aut.), který když hrál za jiný než kladenský klub, nehrál dobře, dařilo se mu jen tady v Kladně. Teď, když jsem zase zpátky v Kladně, letos to je deset let, podařilo se mi napsat a vydat asi jedenáct knih. A nesmím zapomenout na svou obec Malé Kyšice, kde mi dělá velkou radost vést kroniku a vydávat zpravodaj obce „Malokyšické ozvěny“. 

 

https://www.cbdb.cz/autor-27592-miroslav-oliverius