Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. 10. 2020

POEZIE JE PRO MĚ ZPŮSOB, JAK VENTILOVAT SVOJE EMOCE

- Začal jsi psát jako hodně mladý člověk. Po přečtení tvojí první básnické sbírky „Pero a

slzy" (2019) jsem nabyl dojmu, že jde o určitý sevřený celek, napsaný na pomyslné úsečce času.

Jsou tam zážitky, pocity, děje. Proč jsi zvolil obtížnou cestu poezie než třeba formu

deníku?

 

Poezie je pro mě způsob, jak ventilovat svoje emoce. Deník by byl samozřejmě vhodnou alternativou, problém je ale v tom, že poezie mi dovoluje emoce vyjádřit reálnější formou. Poezie - a obecně veškeré umění - nám dává možnost emoce vyjádřit surově, bez zkreslení. Vždy jsem nabýval dojmu, že autor poezie by měl zažívat nějaké těžké životní situace a zvraty. Já jsem si prošel jak složitými situacemi, tak zvraty, a tak jsem se rozhodl zkusit to pustit na papír (a následně do světa) a dát tomu určitou “uměleckou formu”, což by u deníku úplně možné nebylo. 

 

- Podle mého je v tvých básních velmi tenká čára mezi snovostí poezie a realitou, kterou

zažíváš. Jak vnímáš u sebe tuto hranici a jak je podle tebe silná?

 

Já tuto hranici vnímám jako velmi tenkou. Opravdu se ve valné většině básní snažím o jakousi surovou formu mých emocí. Během všedního života tyto emoce s takovou surovostí neprezentuji a poezie je pro mě způsob, jak tyto emoce dostat z duše ven. 

 

- Jsi teprve někde na začátku cesty básníka. Já osobně bych si přál, aby pokračovala dál.

S odstupem těch dejme tomu dvou let, které tě dělí od prvních básní po dnešek, posouvá

se ta pomyslná čára mezi realitou a snovostí? Jestli tomu tak je, kam se vychýlila?

 

Určitě se tato pomyslná hranice změnila. Souvisí to i se zlepšením stavu mého vnitřního světa. Přímka, která oddělovala poezii od reality, zůstala asi stejně tlustá, jen se zřejmě vychýlila více k realitě. Snažím se ve své tvorbě věnovat zdánlivě všedním situacím, které vykresluji nevšedním způsobem. 

 

 - Jakou roli hraje při tvojí básnické tvorbě prostor?

Větší než jsem ochoten si přiznat. Tvorba je prostředím velmi ovlivněna. Jinak píšu v přírodě, jinak doma, jinak ve městě. V každém prostředí vyplouvají na povrch jiné emoce, které reagují na specifické podněty. Ve městě se zaměřuji na budovy, dopravu a obyvatele. V přírodě se zase věnuji přirozenosti. 

 

 - Jaký význam má pro tebe jako básníka samota?

Je hodně inspirativní. Nejen pro básníky (a umělce). Je inspirativní pro všechny lidské bytosti, protože dnes neumíme být delší dobu sami se sebou. V samotě vyplouvají na povrch stará zranění, utlačované myšlenky a pocity. Je ale dobré těmto “ranám minulosti” čelit. Chce to odvahu. Proto samotu úplně nemiluji, ale je mi věrnou společnicí v mé tvorbě. 

 

- Někteří protěžovaní čeští autoři byli literárními kruhy vyzváni, aby „z karantény“ něco

napsali. Je tahle nucená samota pro tebe zdrojem inspirace k básnění? Co dělá s duší

básníka.

Mě osobně tato samota ovlivnila. Změnila moje návyky, názory a postoje. V samotě se více modlím k Bohu, medituji, chodím do přírody… Jsem “nucen” čelit své samotě a to je velmi inspirativní. Tyto změny se samozřejmě odráží i v tvorbě, která nyní vzniká. 

 

- Ty jako básník nevyhledáváš expresivní výrazy a neženeš čtenáře svých básní do

sentimentálního slzavého údolí, ale naopak pomocí prostých výrazů a čitelných obrazů

dáváš proniknout čtenáři do svého srdce, do svých bolestí a trápení, také ale radostí a

pocitů štěstí. Nakolik ses nechal „řídit“ svými básnickými vzory a kolik z toho je naprostá

spontánnost mladého člověka, zmítaného vlastními emocemi?

Mou tvorbu ovlivnilo mnoho autorů (především minulých). Více než jejich tvorba mě ale ovlivnily jejich životní osudy. Já osobně se snažím o - již několikrát zmíněnou - “surovost emocí”. Pocity bez obalů jsou totiž mnohem inspirativnější a silnější. Asi to chce nutnou dávku odvahy, ale stojí to za to. Některé z mých básní totiž slouží k mé pozdější sebereflexi. Proto se snažím o co nejpřesnější popis a vyjádření. Když si báseň přečtu za týden, měsíc nebo rok, vždy budu vědět, co jsem prožíval. 

 

 - Ve tvých nových básních se objevuje téma cesty; horizontálně (motiv vlaku) a vertikálně

(motiv Boha a modlitby). Co tyhle dvě témata pro tebe v současné době znamenají? Kam

tě vedou?

 

Rád bych řekl, že mě vedou k Bohu :D. Vždy jsem miloval Jacka Londona (a pozdějí beatnickou generaci básníků), pro kterého byla cesta cílem. Nensažil (nesnažili) se usadit a stagnovat. Pořád pokračovali. To je mým cílem nejen v tvorbě. Nestagnovat je důležité jak na cestě horizontální, tak na cestě vertikální. 

 

- Téma lásky je v poezii všudypřítomné. Na ní vlastně poezie vznikla. Tvoje nová báseň „Lži

krásných dívek“ se jeví ještě více nekompromisnější k opačnému pohlaví, než tomu bylo v

básnické sbírce „Pero a slzy“. Co pro tebe znamená láska?

 

Antičtí filosofové vnímali pojem “láska” na několika rovinách. Éros (tedy romantickou lásku k jiné osobě) vnímám jako velmi silný motiv, který ovlivňuje lidské činy. V mém věku jsou emoce s ní spojené mnohem silnější, než je tomu (zřejmě) v jiných životních etapách. Mylně jsem si myslel, že skrze éros můžu dojít naplnění. Dnes již vím, že tomu tak není. Stále je to jedno z ústředních témat mé poezie, protože člověk se romantické, sexuálně motivované, lásky prostě nezbaví. Je potřeba ji přijmout, ale nenechat ji ovládat celé naše životy. 

 

- Nevyhýbáš se ve své poezii ani určité revoltě a angažovanosti; té ryze osobní

 

(„Monolog I“), i té, která se vztahuje k nějakému tématu, jako je osobnost Emila Háchy

(„Pero a slzy“) nebo nově v básni „Pro Arménii“. Vidíš u své generace více revolty a

angažovanosti, než byla podle tebou dostupných informací před deseti, dvaceti lety? Nebo

pokračuje příklon k nekonfliktnosti a hloupé zábavě?

 

Záleží na člověku a jeho hodnotách. Já jsem obklopen lidmi, kteří hodnoty mají. To je stejné pro všechny generace. I v naší generaci se ale vyskytuje velké množství bytostí, které jdou s davem, nemyslí, “užívají si život”, ale jenom “existují”. 

 

- Sleduješ současnou poezii? Pokud ano, co tě na ní oslovuje a co naopak děsí a odpuzuje?

Současnou poezii cíleně nesleduji. Odráží se v ní totiž stav moderní společnosti. Poezie, kterou jsem četl, mi neměla co říct. Stejně jako dnešní společnost. 

 

- Je pro tebe psaní poezie jakési osobní vymezování se „střednímu proudu“, dneska řečeno

mainstreamu“? 

Stoprocentně ano. Ale v dnešní době je vymezení se normálu všechno, co nezahrnuje důraz na finanční zisk a jeho propagaci :-)

 

- Dá se vůbec zeptat osmnáctiletého básníka, jak by se chtěl v poezii vyvíjet?

 

Jestli příkladně nepomýšlí na povídku, prózu vůbec… 

Nemám zatím pevně stanovený cíl v mé tvorbě. Na poezii úplně nepomýšlím. Tento styl mi úplně nesedí. Mám rozpracovaná nějaká krátká dramata, ale nevidím to slibně :-)

 

- A život?

Momentálně se cítím asi nejlépe za poslední dva roky. Jsem poněkud stabilní.
Hlavu mám v oblacích, i když stojím pevně na zemi. 

 

37161358_2030350217040045_6697253705651060736_o.jpg

 

 

              JE JAKO...

Jako déšť co pachuť spláchne, 
jako prázdné, liduprázdné láhve. 

 

Jako hudba co roztančí sítnice, 
jako tma co dovolí svléci se. 

 

Jako sluneční zář co líbá nebe nad obzorem, 
jako den a noc. 

Řeka a most, co je pro nás hrdým rájem. 

 

Jako luny tvář, hrdá a chladná. 
Hlavně z rána.
Kdy je zrádná,  cítím city z dávna. Pradávna. 

Které, kdysi, mě burcovaly do vlažného naha. 

 

Už necítím bolest. Ani v srdci ani v duši.

Je to protest - symfonie pro uši. 

 

A možná, 
když v dáli sedáváte
se ptáte

“Co je to?” 

 

Je to hudba, obraz, slast. 

Je to prosba, odraz, past. 

Je to sázka. Naslepo. 

A ty nevíš, kdo je vítěz. 

Možná

že zvítězit nelze a přeci jiného konce není. 
Do srdce vtančí a svět od počátku změní. 
Přijde tiše. Za zvuku pěny. Za zvuku tichého hřmění.
Přinese noci tmu i světlo denní. 

 

Po dlouhém, únavném závodu
je jako cílová páska. 

Po nudném, průhledném návodu (na život). 

Je to 

Láska. 

 

 

MONOLOG I

Stavy duchovna se mísí s absolutním nihilismem. 
Dýchat a nedýchat je otázkou cti. 
Otázkou umu. 
Umět dýchat a žít. 
Je nejtěžším principem našeho bytí. 
Nekonečné hledání smyslu  nekonečné otázky. 

A nulové odpovědi ubíjí vnitřní svět. 
A problém? 
Nepojmenovatelný. 
Neuchopitelný. 
V každém tíživém dni je náročné jen tak brouzdat ulicí. 
Vídat denně plaché tváře a povrchní výrazy. 
Zjišťuji, že nikdo se neptá. 
Nikdo neřeší svou prostoduchou existenci. 
Je to jednodušší. 
Než učit se žít. 

 

Lepší je vehnat si do žil tu jednoduchost.  A moc nepřemýšlet.

 

PERO A SLZY

Po tvém odchodu,
jen pero a slzy.
Srdce je prázdné, a pero a slzy.
Teď otrokem proudu.
Tělo je nahé,
a na stole
Pero. A. Slzy.

 

MODLITBA

Chci pod širým nebem
v náručí tisíců hvězd, 

spatřit tvou tvář, Tebe. 

Jen k Tobě se vznést. 

Nechat tu vše,  tonout ve vesmírné nádheře.  Cítit tvé objetí nebýt již v zajetí pozemských strastí. 

Marností a pochybných tužeb. 

 

Chci spatřit Tvé laskavé oči.

Chci se propadnout v tůň Tvé Lásky. 

Chci nahý a svobodný do Tebe skočit. 

 

Chci hrozby překročit. 

 

Vzpínám své pořezané ruce,  svou zuboženou tvář. 

Mé ztuhlé svaly vzpínám při posledním zápasu. 

A modlím se vroucně. 

 

Mé srdce chce bít divokostí lovců. 

Milovat tak, jak milují otcové syny. 

 

Milovat tak, jak lidé své hřivny. 

 

Křičím k Tvým uším. 

Slyš můj nářek. 

Cítím polární záře. 

Nad mou duší. 

 

A v noci ubohé, když není kam skočit.
Kam vkročit. 

 

Spínám dlaně prosebně - pro sebe. 
Nebudu otročit a odevzdám vše,
co mám Tvé nádheře. 
K tvým nohám,  své rudé kadeře. 

 

O Jiřího básnické prvotině Pero a slzy.

https://www.frantovastranka.cz/clanky/kladensko-a-slansko-literarni/jiri-tomes-pero-a-slzy.html