Jdi na obsah Jdi na menu

Emanuel Bozděch: Aby lidé uhodli, čeho si žádám...

17. 12. 2010

     
     Emanuel Bozděch se narodil 21. července 1841 v Praze. Jeho rodiče byli nemajetní, přesto vystudoval gymnázium a v roce 1860 vstoupil na právnickou fakultu, aby pak ještě navrch studoval historii a moderní jazyky. Jako tenkrát skoro každý student tíhnoucí k umění navštěvoval v Prozatímním divadle “bydýlko”, kde postupně seznamoval s lidmi, kteří byli stejně zapálení pro české divadlo jako on. Mladíci mezi sebou horlivě diskutovali o nových možnostech a úkolech českého divadla a české dramatiky a  někteří jako Bozděch šli ještě dál a o divadle začali psát. Bozděch šel však ještě dál a napsal svůj první  dramatický pokus - “Omylové srdce”.

V šedesátých letech devatenáctého století nebyl  problém potkat a seznámit se s významnou osobností veřejného a kulturního života; mladý Bozděch takto potkal Jana Nerudu, osmělil se a předal mu svoji dramatickou prvotinu. Známému novináři se zamlouvala, ale doporučil mu, aby napsal ještě něco dalšího, dramatičtějšího, aby se potvrdila Nerudova domněnka o rodícím se talentu. Vznikl divadelní hit „Z doby kotilionův“. Rázem se z Bozděcha stala celebrita, persona, kterou je dobré znát a předcházet si ji. Například tím, že jí nabídneme místo dramaturga Prozatímního divadla.

Pocta hodna závisti a přinášející s sebou starosti i osobní trápení. Funkce dramaturga se v divadelním provozu konce 19. století  pokládala za docela zbytečnou. Repertoár a dramaturgii měli na starosti vůdčí osobnost divadla – režisér nebo první herec. Byli to často lidé, kteří vedle sebe nesnesli konkurenci. Takovým byl samolibý J. J. Kolár. Bozděcha nesnášel a poznal v něm ohrožení svojí  neotřesitelné autority. Tento moment lze považovat za počátek Bozděchova trápení, které provázelo až do jeho předčasné a  záhadné smrti. Byl obviněn z plagiátorství (na základě podobnosti jeho prvotiny s francouzskými konverzačními hrami tehdy populárního dramatika Scriba) a z krádeže (prý ukradl svému bratru Františkovi jeho divadelní pokusy a vydával je za své). Bozděch tento spor řešil na stránkách denního tisku i odborných periodik, jak tehdy bylo rozšířeným zvykem. Šlo o sprosté nařčení, protože původci tohoto nařčení nikdy nepředložili žádné sebemenší důkazy, přesto kydali na nebohého Bozděch  špínu dál. 

Zesměšňovali ho, uráželi a ponižovali.

Jejich hlasy neumlčela ani nová Bozděchova hra, tragédie „Baron Goertz“, ba ani další divadelní hity „Zkouška státníkova“, „Jenerál bez vojska“ a „Světa pán v županu“. Bozděch byl  člověk sice tichý, ale taky společenský, který uměl být vtipným společníkem. Až tyhle nechutné tahanice a  nařčení z něho udělaly úplně uzavřeného a zranitelného člověka.
   „Těžký, dosud neproniknutelný závoj leží nad jeho osudem… zůstal hádankou snad i nejdůvernějším přátelům. Zamlklý a zase hovorný, úsudkem jiných pohrdající a  zase každou jeho podrobností citlivě dotknutý, upřímný a zase nedůvěřivý. Nechtěl, aby ho někdo prohlédal, a přece chtěl, aby lidé uhodli, čeho si přeje…“ To  jsou slova z Nerudova nekrologu. V podobném duchu napsal Neruda o dnes už zapomenutém herci Prozatímního divadla Gabrielovi, o němž se v uměleckých kruzích vědělo, že ženy ho nikdy nepřitahovaly.
     V díle Emanuela Bozděcha nenalezneme příliš mnoho homosexuálních jinotajů a skrytých významů. Přece jenn žil a tvořil v zatuchlosti rakousko-uherské monarchie šedesátých let a do razantního vystoupení Jiřího Karáska ze Lvovic musela ještě uběhnout celá tři desetiletí a proces s Oscarem Wildem se udál v Británii dokonce  ještě o několik let později. Možná bezděčně, možná přece jen záměrně se tématu homosexuality téměř neznatelně dotkl. V tragédii Baron Goertz měl hned dvě homosexuální postavy světových dějin;  hrabě Görtz byl nejdříve ve službách homosexuálního krále Bedřicha II. Velikého a byl jeho velkým oblíbencem, aby se pak stal nepostradatelným rádcem a také oblíbencem švédského krále Karla XII., o němž je známo, že rád podléhal půvabům svých vojáků. Voltaire, životopisec Karla XII.,  píše: „Byl podezírán, že je zaujat pro jednu dámu svého dvora; nechť je tato pletka pravdivá či nikoli, jest jisto, že se tenkrát navždy odřekl žen, netoliko z obavy, aby jimi nebyl ovládán, ale též aby dal příklad svým vojákům, které chtěl držeti v nejpřísnější kázni a možná i z marnivosti, že je jediným ze všech králů, jenž překonal tak těžce ovladatelný sklon“. Postavy hraběte Görtze a krále Karla XII. uvedl na jeviště také švédský dramatik August Strindberg v historickém dramatu Karel XII.:
   „Muž: Ničema, vždycky uteče, když nevyhraje. Jednou utekl před ženskou.“
   „Pobřežnáístráž: Jednou? Před ženskými utíká odjakživa“.

     V nikdy nehrané hře Dobrodruzi zamýšlel Bozděch uvést na jeviště rovněž „podezřelého“ krále  Rudolfa II..
     V padesáti byl už Bozděch naprosto zlomeným člověkem. S nikým se nestýkal a pokud se s někým známým potkal na ulici, dotyčný nemohl Bozděcha poznat. Pohublá tvář v hustém porostu neupravovaných vousů, pohaslé oči.   Žil se svou neprovdanou sestrou, se kterou se staral o jejich starou matku.  Dramatik, spisovatel a Bozděchův přítel Josef Štolba vzpomíná na své poslední setkání s Bozděchem:
    „V únoru r. 1889 zavítal jsem zase do Prahy a bral jsem se přímo z nádraží Školskou ulicí k příbuzným, u nichž jsem tehdá za svých pražských návštěv pravidelně bydlíval. Asi v polovici ulice setkal jsem se s Bozděchem.
     Ale ulekl jsem se ho přímo. Byl přepadlý, zrak jeho vyhaslý a pravice se opírala těžce o hůl.
    Tázal jsem se ho s upřímným účastenstvím, jak se mu daří.
     -Ani se neptej- odvětil, máchnuv rukou. – Trpím chorobou svou strašlivě. Myslím, že to více nesnesu.- …
     … Těšil jsem ho, jak jsem mohl. Zahleděl se na mně zádumčivě a pravil: - Ty jsi šťasten-neboť jsi zdráv. Važ si toho. Nejhorší věc, která potkati může člověka, jenž chce pracovati, jest vleklá, nevyléčitelná choroba, která musí zničiti pozvolna i ducha. A ta stihla mne.- …
    … A stisknuv mi ruku, odešel tak kvapně, jak to jen choroba jeho dovolovala.
   Netušil jsem tehdá, že tiskl mi ruku naposled…“

    Podle jedné verze byla tou nemocí úplavice, podle jiné, doložené svědectvím dramatikova lékaře Prokeše, šlo o hypertrofii prostaty.
    10. února 1889 navečer odešel z domu a již se nevrátil. S největší pravděpodobností skočil do tajícími ledy rozbouřené Vltavy…
    
     Dneska už osobnost Emanuela Bozděcha pomalu překrývá prach zapomnění,  jeho hry už by se asi stěží daly hrát. Ale životní příběh Bozděchův by nás měl pořád varovat. Závist a zášť chtějí pořád hrát v tom svém špatném kusu.

BOZDĚCH, Emanuel. Novelky. Praha: Otto, 1914
BOZDĚCH, Emanuel. Tři dramata. Praha: SNKLHU, 1959
ŠTOLBA, Josef. Z mých pamětí. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1906
NERUDA, Jan. Podobizny. 4.sv.. 1889-1891. Praha: SNKLHU, 1957
VOLTAIRE. Karel XII., král švédský, I., II. díl.. Praha: Vesmí,r 1925
STRINDBERG, August. Hry I..Praha: Divadelní ústav ,2000
FANEL, Jiří. Gay historie. Praha: Dauphin, 2000
O životě dramatika Emanuela Bozděcha např. ARBES, Jakub. Theatrália: studie a črty.Praha: J. Otto, /1912-1916/
VRCHLICKÝ, Jaroslav. Studie a podobizny. Praha: F. Šimáček, 1892
HÝSEK, M.. Úvod. in: Bozděch, Emanuel. Dobrodruzi. Praha: F. Topič, 1922
KOVAŘÍK, Petr. Literární mýty, záhady a aféry. Praha: NLN, 2003

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář