Jdi na obsah Jdi na menu

Josef Barák: A ret se vyznat stydí...

17. 12. 2010

   Barákova údajná homosexualita není tolik prokazatelná jako u jiných českých „homosexuálních klasiků“, převážně z první poloviny dvacátého století, proto „jiná“ interpretace jeho básnického díla není snadná a v jejím závěru určující. Tento příspěvek, jakož i ty, které budou následovat, se o to ani nesnaží. Barákovo jméno se objevuje po boku známějších a slavnějších gayů pouze jednou - alespoň podle mnou dostupných informací; v jednom z článků JUDr. Františka  Čeřovského v  Hlasu sexuální menšiny z roku 1932. Dr. Čeřovský nebyl homosexuál, byl zastáncem „invertovaných“, tudíž u něj není podezření ze známého -„přání otcem myšlenky“
     Barák nebyl ženatý, v jeho životě hrála větší roli pouze jedna žena, „dcera národa“ Zdenka Havlíčková. Svědkové hovoří o tom, že byl Barák Havlíčkové směšný a pohrdala jeho náklonností. A to bylo Barákovi tehdy něco málo přes třicet! Pro toto velké zklamání zanevřel na pokusy o erotickou lásku mezi mužem a ženou a upnul své srdce na ryzí a čisté přátelství mezi muži. Takto a podobně tradičně se vysvětluje věčné samotářství a staromládenectví Josefa Baráka. Ale Havlíčková mohla také být vrbou, důvěrnou osobou, jíž se Barák svěřoval a otevíral jí svou uzavřenou duši. Jestli tomu tak bylo, byla zhnusena jeho otevřeností a s odporem se od něj odvrátila? Jinou ženou v Barákově životě byla mladinká Karolina Kloučková, která však brzy umírá a která psala básnické pokusy, jež našly u Baráka odezvu a podporu.
     Barák žil v době, která „jinou lásku“ teprve objevovala, a to jen v některých kulturních státech na západ od nás – převážně v Německu a ve Francii.  V rakouských zemích platil od roku 1852 nově § 129 „o násilném smilstvu, znásilnění a jiném závažném smilstvu“. Ten považoval homosexuální a zoofilní chování jako smilstvo proti přirozenosti. Tresty byly kruté, od jednoho roku do pěti let; pokud se vyskytly závažné okolnosti dokonce deset let, když došlo ke zranění – dvacet let. Tento zákon byl s menšími obměnami uplatňován až do roku 1950.
     Barákovým vřelým přátelstvím byli doslova zahrnuti Josef Sklenář, který byl pro úzké styky s Barákem, jako osobou nežádoucí, stíhán policií, mladý básník Aleš Balcárek, jenž spáchal sebevraždu skokem z Koňské brány, a jako třetí, a snad nejvíce „protěžovaný“, byl Otakar Jedlička, pozdější spisovatel a redaktor Národních listů.  Josefu Sklenářovi (byl to ten Josef Sklenář, který je autorem hesla na praporu spolu Hlahol „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“?) věnoval soubor básní plných bolesti, nabitou touhou po velkém, upřímném a hlubokém přátelství – „Písně přátelské“.

 

Už zvadla růže lásky mé,
snad byla příliš časná;
však v srdci, žití zahradě,
mně zbyla lilje krásná.

Ta lilje jest mé přátelství,
mé k tobě, drahý druhu;
ty zbarvíš liljí lásku svou
v rozkošnou, růžnou duhu.

Mně slabost divná lije se
ze srdce po všem těle,
jsem rád, že mnohý pevný dub
mně souží za přítele.

Kol něho slabé větve své
mé srdce věncem stáčí,
a spokojí se, když je dub
jen svojí rosou smáčí.

     Pamětník Barákovy osobnosti, spisovatel Jakub Arbes, napsal v roce 1900 do časopisu Dámské besedy: „Barák otisknul v něm (v druhém ročníku almanachu Máj, pozn. autora) cyklus veršů, lišících se ode všech svých dřívějších…“  Více se o změně v Barákově poetice  nerozepisuje. Tušil možné pozadí? Nebo si s nimi možná jenom nevěděl rady.  Barák byl do té doby básníkem vlasteneckého cítění. V šedesátých letech se k vlastenecké lyrice opět vrátil.

O vyslyš mne, můj příteli,
mám malou prosbu k tobě,
jen malou oběť žádám si
v rozhodné žití době.

Jen malou oběť, pramalou,
a chci se tiše chovat –
o dovol jen, bych zcela směl
ti život obětovat!

To má je kletba jediná
a klam to mého žití,
že žádám povždy od přátel
sám Bůh ví! jaké city.


Že srdce mé pak v příteli
vždy cizince jen vidí,
a oko vlhne, srdcem mře
a ret se vyznat stydí.

     Je to touha po ideálním přátelství… Jde o hledání stejně hodnotného ekvivalentu k nenaplněné lásce k ženě… Taková a jiná, často ještě rozmanitější, ale vždy „cudná“, vysvětlení nacházela a snad ještě někdy nachází u českých literátů – homosexuálů - česká bohemistika. A to nejen ve vlastenecky pojatých monografiích z  první republiky, což se dá dost dobře pochopit, ale i v serióznějších vědeckých studiích.  Pro ni něco jako erotický cit muže k muži téměř neexistoval, nebo se mohl vyskytovat jen mezi „nevyvolenými“, mezi těmi, co se vyskytovali „na okraji společnosti“.
     V jednom dopise Otakaru Jedličkovi Barák píše: „ Vždyť nejsem s to podati Tobě jiných důkazů svého přátelství – ne onoho moderního kamarádství -  snad ale přátelství, jaké Otíčku bývalo druhdy!“ Myslel tím pisatel přátelství staršího muže k mladému chlapci? Zasvětitelský vztah, jehož jsou lidské dějiny plné určitě již  od antických dob? Je to dost dobře možné. Barák byl člověk vzdělaný a jistě z historie znal  takové vztahy. Tenkrát bylo velmi obtížné navázat hlubší vztah muže k muži, vzhledem k možnosti prozrazení a odsouzení na základě § 129. Navíc byl Barák veřejně známou osobou (co nám to připomíná?). Bylo tedy snazší vytvořit „osvědčený“ model přátelství mezi starším mužem a dospívajícím chlapcem. Navíc se Barák celou svou osobností věnoval od poloviny šedesátých let pouze národní myšlence; mohl se tak odpoutat od svých potlačovaných tužeb.
    Josef Barák nám zanechal svoje „Vzpomínky“, v nichž ale není sebemenší náznak jeho možného homoerotického cítění.   To by nikdo ani po autorovi žijícího v takové době uprostřed konzervativní rakouské monarchie nechtěl, ale náš vlastenec se v nich ani slůvkem nezmiňuje o celé té řadě přátelství, která tak intenzivně prožíval těch několik let na přelomu padesátých a šedesátých let. Co se týče žen, zmínil v nich pouze svoji maminku a jednu bezpohlavní vlastenku.
     Josef Barák už nestačil vystoupit z neproniknutelné mlhy, která obestírala „jisté“ mezilidské vztahy, o nichž se ve slušné společnosti nemluvilo.  Když potom ve dvacátých letech dvacátého století tato mlha dala alespoň trochu nahlédnout, co se za ní skrývá, byla už osobnost Josefa Baráka pozapomenutá a dnes už o ní ví jen lidé, kteří se českou historií a literaturou zabývají hlouběji.  Tato kapitola je možný způsob, jak tuto mimořádnou osobnost českého společenského života devatenáctého století připomenout; jako člověka, který dokázal vedle ohromné práce pro kolektiv žít bohatý citový život a obohatit jím nejen sebe, ale i jiné, stejně po blízkosti a přátelství toužící duše.

 

 

NOČNÍ TICHO

Nemohu to chápat,
že za tiché noci
vždy se mohla v srdci
divá bouře zmoci.

Že když všechno pevně
kolem mě už spalo,
klepající srdce
v divý rej se dalo.

Že když druzi blaze
snili v noční době,
bylo mě tak teskno,
jak v živém hrobě.

V Praze 3/5 (1862)
   

 Drahý Otakare!
List Váš od 26. jsem neobdržel, a tudíž se stalo, že jsem v Hlasu Vás vzpomínal. O slavnosti Hořenovské budu Vám psáti co nejdříve, dnes nemohu. Jsem nadmíru rozčílen nad ztrátou drahého přítele, kterého mi osud způsobem strašlivým odňal. Z novin snad už víte, že Balcárek si život vzal. Byl to mladík neobyčejně nadaný, vlast a národ miloval více než sebe sama. Ztráta je velká! Mimo to vše oplakávám přítele věrného upřímného. Ztráta taková je milený Otakare za naší sobecké, necitelné doby veliká! Pravý přítel je bílou vránou! –
     Pište mi Otakare brzy – h n e d, a buďte ujištěn, že mně list Váš nemalou bude útěchou. Znám Vás jen málo, avšak doufám ano jsem přesvědčen, že jsem se ve Vás nezmýlil. Srdce mé přilnulo k Vám vřele – tak jak jen přítel k příteli přilnouti může. Jeli Vám možno – nuže oplaťte mi láskou stejnou! Pište brzy a mnoho! – Do Hradce přijedu až na konec toho měsíce. K schůzi hospodářské nemohu.
     Srdečný pozdrav všem. Odpusťte, že tak bez ladu a skladu píšu, nemohu dnes jinak. Žalost má je velká.
     Tisíckráte Vás srdečně líbá
                                             Váš
                                              Jaroslav

 


Poznámky:
Barák se podepisoval Jaroslav, a zvolil tak podle svého literárního a novinářského pseudonymu Jaroslav Zásmucký (jeho otec pocházel z jedné vesnice u Zásmuk).
vročení u data dopisu je patrně vepsáno dodatečně samotným Jedličkou
slavnost v Hořiněvsi se konala 7. září 1862 na počest Václava Hanky
Jedlička v tu dobu studoval gymnázium v Hradci Králové
při přepisu nebylo do původního textu zasahováno

 


Prameny:

Hlas sexuální menšiny, zájmy uznávané vědou a kulturními státy, Praha: František Černý, 1932
Josef Barák: Vzpomínky, Praha, 1904
Jakub Arbes: Literaria, Praha: SNKLU 1954
Česká revue, měsíčník Národní strany svobodomyslné, věnovaný národním otázkám, Praha, 1923
Oldřich Králík: Z doby májů,  Olomouc: Krajské nakladatelství, 1958

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář