Jdi na obsah Jdi na menu

KRONIKA OHLÁŠENÉ SEBEVRAŽDY - MICHAL ADRANT

28. 3. 2015

  m.a..jpg

Obálka s ilustrací Marka Naara

 Příběh jednoho krátkého života homosexuála je velmi chabě uvozen podivnou, v rámci díla nepodstatnou a neorganickou, postavou Misionáře.Gaye, jemuž není lhostejný osud stárnoucích homosexuálů a jehož v budoucnu zřejmě čeká podobný osud. Misionář s nimi mluví, řeší jejich problémy a nabízí pomoc. Zřejmě se mu to moc nedaří a jeho snaha (nakolik je upřímná…) u hrdiny románu, třiačtyřicetiletého Čika, ztroskotává. Čiko je rozhodnutý skončit svůj život; bolestivě, ale  aspoň bude jednou chlap. Adrant měl při psaní  románu nepřímo dva vzory; od Gabriela Garcíi Marquéze si „vypůjčil“ název jeho nejslavnějšího díla (Kronika ohlášené smrti) a svou variací názvu tak předjal vyústění díla. Místy velmi naturalistický způsob vyprávění zase odkazuje k francouzskému spisovateli Jeanu Genetovi, kterého autor v textu navíc dvakrát zmiňuje. Michal Adrant si však tímto předjímáním ztížil postavení. Protože běžného čtenáře především zajímá, „jak to celý dopadne“. A jelikož už z názvu vytuší vyústění a na prvních stránkách textu se mu toto potvrdí, musí autor nabídnout nějako "přidanou hodnotu", zaujmout stylem vypravování, musí strhnout.

      To se autorovi podařilo. Napsal text, který je bohatý na děj, na postavy a jejich charaktery; věrně popsal místa dějů a vytvořil příznačnou (a přízračnou) atmosféru „teplého světa“ za reálného socialismu. Těmi nejvýraznějšími “ingrediencemi“ je volba hovorového jazyka, slangu a vulgárních slov a rozhodnutí popsat sexuální scény s šokující otevřeností, hraničící s verbální pornografií. Vedle občas křečovitého dialogu (jinak je dialog silná stránka Adrantova textu) je to právě slovní pornografie, která tak redukuje román pouze pro „čtyřprocentního“ čtenáře, a  to ještě ne pro každého. Sice vnímám  takové rozhodnutí jako silnou potřebu vykřičet bolavé pocity  skrze psané slovo, přesto se domnívám, že se záměr v tomto případě minul účinkem. Zmiňovaný Genet, když popisuje homoerotické scény, může vzbudit v čtenáři nesdílejícím takový cit určitou zvědavost a zároveň obdiv k „drsné“ poetice takového popisu.

   Kompozice románu se může jevit jako děravá; určitá nepřehlednost v střídání vypravěčů a přeskakování v čase může čtenáře mást a možná i otrávit. Jde ale  spíše o důsledek naléhavosti vypravěčovy než autorova  „nevypsanost“ (i když i taková možnost se také nabízí).

   Hlavní hrdina, na začátku vyprávění šestnáctiletý, Čiko (jinak Václav) prochází svůj život od první homosexuální zkušenosti až k momentu posledního vydechnutí. Není to vyprávění v první osobě, vypravěč se na Čikův život dívá zpovzdálí, avšak se znalostí „věcí“. Pokud by autor volil ich-formu, bylo by čtení neúnosné. Je v něm tolik bolesti a negativ.

   I když autor v úvodu upozorňuje na náhodnou podobnost jím vytvořených postav, jde zcela určitě o kompilaci celé řady lidí, s nimiž se autor v životě potkal. Při četbě „Kroniky“ se mi vkrádal neodbytný pocit, že sleduju osudy samotného autora, což ještě posílil fakt znalostí „teplých“ reálií i specifických rysů „teplých“ lidí. Čikův život se od okamžiku poznání první tělesné slasti dělí na jednotlivé úseky života, které určují přicházející (a končící) vztahy. Každý Čikův vztah pak poodkrývá  něco dalšího a nového z „buzního“ života, neboť Čiko hledá své lásky na různých místech (po „teplých“ podnicích, na holandách, v soukromých bytech). Tam se setkává s lidmi, kteří nějak charakterizují místo, kde se vyskytují a naopak, prozrazují tím něco o sobě a svém charakteru. Zženštilé „buzny“ a vykroucené „tetky“ z legendární brněnské kavárny a restaurace Bellevue (nazývané Belva) vykreslují ráz „teplého“ Brna na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Šedivost a „připosranost“ tehdejšího moravské metropole staví autor do kontrastu s „barevnou“ a „odvážnější“ Prahou, kam se Čiko přestěhuje. „Barevnost“ Prahy je podtržena i různorodostí „teplých“; nejenom feminní „vykrouceniny“ tvoří „teplou“ Prahu, ale setkáváme se tu  s maskulinními lesbami, povýšenými boháči i s docela normálně vyhlížejícími kluky a chlapy. Ovšem za slupkou „normálnosti“ vnější se skrývají pokřivené charaktery slabochů, „bomzáků“, kariéristů, zkrachovanců, vydržovaných „kurviček“ a zlomyslných „drben“. Čiko však svou touhu po stálém a vyrovnaném vztahu, do něhož chce dát všechno, nevzdává. Postupně prochází tímto bizarním panoptikem s tváří trpitele, a zároveň jako mladý člověk, který má ve tváři napsáno: „Tady jsem pro tebe, celý se ti oddám, jsem čistý Moravák, naplněný láskou a věrností, chci ti sloužit a dělat všechno, aby ses, můj miláčku, měl dobře“. Setkává se však jenom s výsměchem, v tom lepším případě se shovívavým úsměvem: „Ty jsi prostě venkovan.“ Kde se děje chyba? Proč má Čiko smůlu na kvalitní známosti? Ale i on chce kolem sebe ztopořené pyje a nastavené zadky potřísněné spermatem. Zároveň ale touží po jediné čisté lásce, kde by byl nastavený jen ten jeden jediný zadek a k mazlení jen ten jediný pyj. Celý život.

   Téma stáří je v knize hlavním tématem, vlastně je to strach ze stáří. Takový strach je silnější než strach ze smrti, s níž homosexuálové v Adrantově románu rádi koketují. „Poklidně“ zestárnout může snad jen ten homosexuál, který si nedělá hlavu z toho, že za celý život nepotká velkou a věrnou lásku. Vždyť velká láska je přece každá nová; každé to nové slastné dobrodružství, vonící nebezpečím, strachem a smrtí. Však tato zdánlivá negativa pokaždé „převoní“ vůně jiného mužského těla. Pravda je ale taková, že je to pokaždé stejné! – Nevadí. Musíme zapomenout na ten ubíjející stereotyp, je nutné přebít tu marnost hledáním nových pachů, přehlušit milostnými výkřiky nezkrotné vášně děsivou prázdnotu, natahat si do postele co nejvíce ptáků a zadků, aby se zaklopila samota, číhající za každou starožitnou vázou, historickou komodou nebo vzácným obrazem v přepychovém, ale mučivě prázdném  bytě.

   Dalším tématem je zasvěcení; zasvěcují zkušení homosexuálové mladé nezkušené zajíčky na brněnském Špilberku, zasvěcují životem protřelí „teplouši“, co tyjí z těsného krunýře, který vytváří kolem homosexuálů většinová společnost za podpory státní moci. Postava protřelého a zároveň zbabělého Zdeňka, padesátníka s velkými konexemi a s prsty sahajícími do vysokých pater komunistické politiky, v jednom momentu říká Čikovi, kterému odešla další „perspektivní“ láska : „To jste celí vy. Vy už jste totálně zkurvený. Vám ani nepřijde, co je opravdová lumpárna. Vy se budete posírat z toho, že vás opustí frajer, ale je vám fuk, že jde sloužit těm největším gaunerům, jaký tu kdy byli…“ Zasvěcuje také kněz, jediná nejednoznačná postava románu, postava s tajemstvím, která posouvá vyprávění od „poživačnosti“ do jakési „filozofické“ roviny. Kněz Ladislav se k homosexualitě nestaví vyloženě negativně, ale také ji nepovažuje za dobrou cestu vedoucí k Bohu. Tou jedinou a možnou cestou je pokora a pokání. Vlastně žvaní: není žádné dobré a užitečné rady, jak se postavit proti „buzerantskému“ prokletí („Proč právě já jsem byl takto Bohem udělán a proč právě já musím trpět?“). Ladislav říká Čikovi jeho křestním jménem, Václave, tím se v něm snaží probudit hrdost. Je to první krok k pošlapávané sebeúctě. První a  jediný. Postava kněze Ladislava možná odráží autorovo někdejší vlastní tápání a hledání.

   Vůbec Adrant čtyřprocentní komunitu nešetří. Převládají deprese, pocit bezvýchodnosti, a vítězí zbabělost, potěšení z pomlouvání, radost ublížit, kruté projevy egoismu (Jedna z Čikových lásek se s ním bezohledně rozchází v době, kdy Čikovi zemřel otec). Neutěšené prostředí gay komunity autor skoro neopouští. Pokud ano, tak zase do prostředí, kde se Čiko znovu setkává s nepochopením a pokrytectvím (domov, fara, lékařská ordinace, soud).

  Po výrazných politických a společenských změnách na konci osmdesátých let minulého století sice dochází ve společnosti k pozitivnímu posunu ve vnímání gay komunity, avšak sami gayové, kteří podstatnou část svého dospělého života prožili v komunistickém režimu, vnímání sebe sama příliš nemění. Naopak, v éře „moru na homosexuály“ - AIDS, se někteří ještě více vrhají do „víru (zakázané) vášně“ a nastavují tváře a zadnice smrti.

   Adrant je krutým vypravěčem o  „buzerantském“ životě, je tvrdým žalobcem a nesmlouvavým soudcem. Román postrádá kladnou postavu a postavy Adrantova románu vůbec mohou působit černobíle. Bylo by ale nespravedlivé je takto označit. Je nutné vzít v úvahu, že život gayů a leseb byl (a je) utvářen z velké části vnějšími okolnostmi; to, v čem žili, co jim společnost nabízela, jak se na ně dívala, jak je trestala nebo naopak podporovala. Charakterové vady, které se u gayů často vyskytují, jsou formovány právě těmito skutečnostmi. Není mnoho jiných zdrojů k historickému pochopení „české homosexuality“, než jsou soudní a policejní spisy nebo lékařské zprávy. To vypovídá o mnohém.

   Román „Kronika ohlášené sebevraždy“ vyšel v roce 1997, jeho děj končí o tři roky dříve. To byla ještě doba, kdy po hořkých a ne příliš vzdálených zkušenostech českých homosexuálů s mocí a společností nebylo ještě možné dívat se na sebe s úctou. České gay hnutí bylo na začátku a teprve „učilo“ „své“ lidi  vážit si sebe sama a být hrdými. Postupně s tolerancí a respektem většinové společnosti ke gayům nacházeli sami gayové respekt sami k sobě a ke svým životům. Román Michala Adranta je tak cenným svědectvím o nepřející době a o lidech, kteří v ní žili. Na příběhu Čika („Čiko, zní to jako pako“, říká hrdina) lze pochopit, že se narodíme jako nepopsaný list; že teprve širší společnost, doba a bezprostřední okolí formuje naše osobnosti. Nikdo se nenarodí jako zločinec, nikomu nejsou sudičkami souzeny špatné vlastnosti podlost, závist, bezskrupulóznost… Záleží však na nás samotných, jestli budeme v koutku fňukat… nebo se vzepřeme.