Jdi na obsah Jdi na menu

Majerová, Olbracht, Neumann...a ”pohlavně úchylní"

16. 12. 2010

      Levicově smýšlející intelektuálové a meziválečná umělecká avantgarda, spolu se socialistickými a komunistickými politiky, nahlíželi na homosexualitu jako na přirozený lidský projev a ty, kteří se k ní veřejně hlásili, za nekonformní osobnosti ztělesňující protest proti maloměšťáctví první republiky. Možná také proto bylo většinou na homosexualitu (pohlavně úchylné) nazíráno jako na úchylku nižších vrstev nebo výstřelek šílených anarchistů.

Ivan Olbracht měl údajně osobně poznat podobný pár, který pak později zpodobnil v ústřední

dvojici svého románu Podivné přátelství herce Jesenia (1919). Marie Majerová byla v mládí Olbrachtovi velmi nablízku, stejně tak Stanislav Kostka Neumann. Všichni tři patřili od mládí dnes bychom řekli k alternativě a vše, co vybočovalo, jim bylo blízké a sympatizovali s tím. 
     První z nich, kdo umělecky ztvárnil intimní vztah mezi muži, byla Marie Majerová. V roce 1911 vydala u Vilímka soubor povídek s tématikou tíživého postavení ženy v maloměšťáckém prostředí Plané milování. Jedna z povídek však tematicky vybočuje; popisuje totiž hluboké přátelství mezi dvěma muži. V povídce Kamaráde, bratře vypráví příběh mladého námořníka Voborníka, který si po vylodění v Terstu živě vybavuje bolestnou vzpomínku na svého milovaného přítele Jirku. Voborník proti své vůli křísí vzpomínky, tak sladké, a přitom tak hořké. Majerová popisuje počátek jejich silného přátelství, všímá si nerovnosti původu i rozdílné inteligence obou. Voborník je zcela oddaný svému příteli a jeho láska k Jirkovi se stává bezbřehou.
     "A jak jej miloval Voborník! Když se zasmál červenému slunci, a rozběhl se k němu až na konec mola, jakoby je vyzýval, zatřásla se Voborníkovi duše v těle, spěchal ho zadržet a málo chybělo, oba by byli spadli do moře."
     Voborník byl rostlý, svalnatý a silný. Jirka byl jeho pravým opakem, syn učitele, romantický snílek, který si myslel, že práce na moři naplní jeho mladické romantické tužby. Voborník se rozhodl, chránit jeho křehkou a naivní duši, bránit jeho útlou a slabou postavu.

     "Dávná náklonnost z chlapeckých let měnila se, jak dospívali. Jinošské přátelství, romanticky věrné, ..., sílilo na straně Voborníkově v mohutný, orlí cit otecký..."


     Jirkův život však končí na dně hlubokého a nekonečného moře, kam je svými druhy pochován. Podlehl spolu s dalšími jakési infekční mořské nemoci...
     "Devátého dne zemřel Jirka přes zaklínání a bolestný ryk Voborníkův, žalostně zanikající nad nesmírným mořem."
     Voborník odchází od námořnictva.

Doufá, že znovunalezený domov mu nahradí kamaráda.
Myslí si, že noc strávená s děvkou mu dovolí zapomenout na přítele.
Avšak potkává prostitutku, jejíž touhy nejsou nepodobné těm, které míval kdysi sám s Jirkou - touha po moři. 
Holka chce, aby jí bývalý námořník vyprávěl o moři. Voborník vypráví…  Probuzené obrazy ale sdělí, že moře je… Jirka. Cit k ztracenému příteli sílí, čím více se Voborník noří do moře paměti. Ale Jirka už leží na mořském dně...
     Majerová  povídku Kamaráde, bratře  už znovu neuveřejnila, když v roce 1937 pořádala své sebrané spisy.

     Tento osud nepostihl povídku Letní noci zářivá z povídkového souboru, vydaného o rok později Červené kvítí (1912). Název povídky je vypůjčený z Nerudových Písní kosmických. V povídce o láskách a rozchodech, útěcích a návratech, o střetu starého světa s novým a o bojích se starými tradicemi v kulisách kladenské hornické periférie počátku minulého století se setkáváme s dvojicí mladých studentů, kteří si čtou v Zeyerovi a oddaně si hledí do oči.


    Ve své rané spisovatelské činnosti byl Ivan Olbracht ovlivněný novými myšlenkami Sigmunda Freuda. Po psychoanalytické novele Žalář nejtemnější  (1916) napsal v roce 1919 román Podivné přátelství herce Jesenia. V tomto případě zřejmě nejde o vztah, jenž by patřil pod záštitu Wideovu (Václav Jamek), přesto je podle mě inspirace Freudovými teoriemi zjevná. Herec Veselý je nevázaný, rozpustilý, je rozmarný a hýřivý, nespolehlivý bonviván a dandy, který se nezříká eroticky dráždit muže. Herec Jesenius je jeho pravým opakem  - uvážlivější, přemýšlivější, opatrnější, ale i opravdový a empatický; schopný trpět si svůj úděl. On je tím, kdo miluje. Miluje i Kláru, protože ona miluje Veselého. Večerní rozhovory obou jsou často vášnivé - takový je navenek Veselý a takový je uvnitř Jesenius. Je žárlivý, když sezná, že Veselý hýří noc co noc s mladým řezníkem Pepánkem a špatně snáší ženy ve Veselého společnosti. Klevety se přesto šíří…
„... - A to jsi nevěděl? Slyším to každý den-.
„... Ale nedali se zastrašit klevetami. Trávívali spolu nadále dny a večery..." 
     Žádného potvrzení se čtenář nedočká. Ale také žádného vyvrácení.
     Ani dítě, které Klára nosí pod srdcem, Veselého bouřlivou duši neuklidní. A Jesenius je jí podivným způsobem vzdálený. Ale ne navždy. Veselý na začátku války prchá na frontu; před spouští, kterou tu napáchal a kterou i jeho sobectví vnímá. Padne na frontě a jeho dítě se narodí. Klára ale už není sama. Jesenius se stává otcem a společně tak vychovávají dítě muže, kterého oba milovali.
     S. K. Neumann se v mládí let dobře znal s Jiřím Karáskem ze Lvovic a vůbec s lidmi kolem Moderní revue, která nejednou dala prostor anarchistickým básním mladého bouřliváka. Karáskovi  se verše začínajícího básníka plného vzdoru a nespokojenosti líbily a aktivně se zasazoval o jejich uveřejnění.

   V rovině jakési disputace ústřední milenecké dvojice (staršího malíře Jindry a mladé studentky Marion) je homosexuální postava trampského románu Zlatý oblak (1932) Pavel obhajován: „Hledá lásku a přátelství, hledá je v jedné osobě... Přírodě je to jedno, hledá-li muž v muži nebo ženě, a nám to může být také jedno... Heterosexuální nebo homosexuální, obé je z vůle přírody a nemá býti pro lidi předmětem posměchu, zlosti, pomluvy, pokryteckého rozhořčení nebo legální persekuce, pokud je soukromou radostí, která nikomu přímo neubližuje...". Není zcela bez zajímavosti, že této obhajoby se ujme z dvojice právě mužská polovina.
      Možná trochu plakátovité, ale pro srdce tehdejšího gaye určitě velmi posilující a možná i motivující.
      Pokud byl Neumannův román později odborně rozebíraný, z interpretace se tato homosexuální pasáž, zabírající téměř jednu  celou kapitolu, vždy vypustila. Majerová se k povídce Kamaráde, bratře! později, to už jako národní umělkyně, neznala a Olbracht svoje raná díla po roce 1945 přepracoval a pohlídal si správný výklad  podivného přátelství.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář