Jdi na obsah Jdi na menu

Poznámky k některým etapám života Jiřího Karáska ze Lvovic

1. 12. 2012

 

KARÁSEK SPOLUBUDUJÍCÍ

 

„To bylo nejkrásnější období života, to bylo kvasící a vyžívající se mládí.“

(Jiří Karásek ze Lvovic: Vzpomínky)

 

Kritik F. X. Šalda charakterizoval období konce devatenáctého století v našich zemích jako „soumračné, vyprahlé, zoufalé.“ „Únava z konce století“ padala hlavně na nastupující mladou generaci, která protože nebyla dostatečně vyzbrojena a neměla možností, nemohla tehdejší politický život monarchie a její především sociální problémy ovlivnit. Kde však cítila svoji sílu, bylo v umění. Hltala cizí, hlavně evropskou, literaturu, vyhledávala inspiraci v evropském malířství a hudbě, sledovala ten neopakovatelný umělecký kvas a snažila se orientovat v té smršti nových progresívních uměleckých proudů. Životnost všeho nového a nesmírně inspirujícího dokazovali pak jednotlivé tvůrčí osobnosti ve vlastní tvorbě. Odmítli většinu toho, co dosud bylo považované za kánon v umění, i v politice. Ta podle nich nedokázala, a už ani nemohla, pružně reagovat na novou diferenciaci společnosti.

Všechen ten myšlenkový kvas vyústil v sepsání manifestu „Česká moderna“ v roce 1895 a následné jeho uveřejnění v časopise Rozhledy. A protože hlavní ideou byl individualismus, „jevící se v podstatě jako jediná cesta k pravdivému poznání skutečnosti“ (Jaroslav Med), došlo brzy k „rozbití“ skupiny kolem zmíněného manifestu. Možná to byl také důsledek jakéhosi překotného hledání cesty k individuálnímu poznání pravdy, která se vyznačovala experimentováním s uměleckými formami a postupy. Ty se vzájemně propojovaly, prostupovaly, aby se nakonec některé z nich ostře vymezily, jako tomu bylo u symbolismu a jeho krajní formy dekadence.

Dekadence, to je totální úpadek a rozklad, to je odsouzení skutečnosti. Důsledný Jiří Karásek ze Lvovic byl „modelovým představitelem“ (Jaroslav Med) české literární dekadence, a přesto není jeho dílo tak známé a stále čeká na objektivní zhodnocení.

 

 102705.jpg

KARÁSEK KRITICKÝ

„... za celou svou kritickou činnost jsem nenapsal nic, s čím bych v daném okamžiku vnitřně nesouhlasil.“

(Jiří Karásek ze Lvovic: Vzpomínky)

 

Karásek básník přišel až po Karáskovi kritikovi. Umělecká kritika byla potřebou doby. Hýčkala se tzv. objektivní kritika, která kladla důraz na dokonalý rozbor díla. Tato nová kritika, jejímž kapitánem byl F. X. Šalda, požadovala, aby každý kritický soud byl prokázán. Tím oponovala tzv. dojmové kritice z předešlých desetiletí. Karásek stál paradoxně na pozicích staré, subjektivní kritiky. V jeho vzpomínkové knize se můžeme dočíst: „I tam, kde jsem zdánlivě pracoval metodou vědeckou, neopouštěl jsem pole kritické subjektivity... vyjadřoval jsem svůj názor, ale nevyvyšoval ho na zákon. Nevylučoval jsem možnost, že se mýlím.“ Svatá pravda i po sta dvaceti letech.

Takovým příkladem dvou přístupů v umělecké kritice budiž dvě studie o básnickém díle Karla Hlaváčka; jedna je z pera Karáskova, druhá z pera Šaldova. Karásek volí slova, odpovídající spíše subjektivní impresionistické kritice. Sbírka „Pozdě k ránu“ ho zarazila „exotickým parfémem“, kniha je „náměsíčná, hypnotizovaná“, je „náladová, vystylizovaná v tlumených nuancích stříbrné šedi a mrtvých zelení. Není vlastně než variací jedné nálady.“ Karásek v Hlaváčkově sbírce vnímá vnitřní svět básníka, jeho „psýchu“, která je „mučená extásemi“. „Nitro není schopno střízlivé úvahy, rozumné spekulace, počítající logiky.“

Šalda zas na básníkovy verše nahlíží jako analyzátor, dávající do spojitosti i to, co k nim nepatří. Tvrdí, že slávu „vybudovali Hlaváčkovi literární přátelé, předem Jiří Karásek, pracujíce naposledy ´pro domo´“. Věta: „Co že karakterizuje velkého básníka?“ napovídá povahu Šaldových analytických kritik, psaných podle nějaké osnovy: jazyk, koncepce, literární zázemí autora. Ne nezajímavá je v této souvislosti poznámka předního českéh lingvisty Františka Trávníčka v jednom z jeho četných jazykových sloupků, psaných ve třicátých letech minulého století pro Lidové noviny. Šalda hledá „protivníkovy slabiny a vede proti nim soustředěný útok satirou, ironií, posměchem, výsměchem“. Jeho jazyk je „vražednou zbraní“.

Karásek doporučoval, aby se kritiky vydávaly v souborných vydáních, tím by čtenář poznal kontinuální vývoj kritika. Razil myšlenku vybojování místa pro literární směry pomocí kriticko-teoretických prací. Nezůstal jen u proklamací, ale přeměnil je v konkrétní činy. Klestil cestu nejen „svojí“ dekadenci, ale také jiným novým uměleckým směrům v několika literárních časopisech, které se ve své době snažily o prosazování moderních uměleckých trendů. Později, po založení Moderní revue (1894), prosazoval na jejích stánkách cizí moderní autory a nemálo energie věnoval vyhledáváním mladých českých literárních talentů. Moderní revue byla jiná i v tom, že se nebála kritiky do vlasních řad. Spolu s Arnoštem Procházkou dokázal kolikrát nemilosrdně nastavit zrcadlo vlastní tvorbě. Odmítal, aby kritika napadala autora; to byl bohužel jeden z negativních rysů, který provázel onen úžasný literární kvas v devadesátých letech předminulého století. Karásek to několikrát pocítil na vlastní kůži. Osobní útoky provázely Moderní revue od začátku její existence; prvními útočníky byla starší generace (Sládek, Vrchlický). Ale i z řad generačních vrstevníků se dočkali nevybíravých útoků. Později Karásek přiznal, že především ve svých raných kritikách podlehl sám útočnosti a radikalismu, ale nikdy nemířil jeho ostrý šíp na autora, vždy jen na jeho dílo.

 

KARÁSEK SVĚDČÍCÍ

 

„Mám jednu, nevím, zda pěknou neb šerednou vlastnost, že se příliš lehce odlučuji od osob i mně milých a zapomínám na ně.“

(Jiří Karásek ze Lvovic: Vzpomínky)

 

Jako je Karásek ze Lvovic považovaný za „modelový příklad“ české dekadence, je jeho literární druh a přítel Karel Hlaváček charakterizován jako „čistý typ básníka české dekadence.“ (Bohuš Balajka). Hlaváček začíná již v necelých dvaceti letech posílat svoje básnické pokusy do Moderní revue a s rozechvěním pak čeká na jejich přijetí. Po několika otisknutích se osmělí více a pošle na adresu Moderní revue „Sokolské sonety“.

--- „Příteli!!!???“--- reagoval Arnošt Procházka na „první“ Hlaváčkovu básnickou sbírku.

„Karel byl touto kritikou jediného slova tak zničen, že se odmlčel na celou řadu měsíců...“, vzpomínal po čtyřiceti letech Karásek.

Karáskovi, i přes výhrady k „Sokolským sonetům“, se Hlaváčkova básnická tvorba líbila. Pociťoval k tomuto „snědému hochu, širokých ramenou, hlubokých očí a kučeravách tmavých vlasů“ (Karásek) sympatie. Ale zřejmě to nebyly sympatie, které by mladičký básník vyžadoval. Hlaváček přilnul ke svému staršímu příteli a často ho doprovázel do jeho vinohradskéh bytu, kde Karásek bydlel. Tam fascinovaně poslouchal Karáskovy překlady francouzských symbolistů. Čím dál tím více visel na redaktorovi Moderní revue a toužil s ním co nejvíce pobývat. Mohlo by se tak zdát, že Hlaváček byl pro svůj hluboký přátelský cit ke Karáskovi otevřený a mohl svého staršího přítele považovat za člověka, jemuž by se svěřoval. Ale podle Karáska to tak nebylo. Hlaváček byl uzavřený a tajemný. „Chtěl, aby pro veřejnost byl básník zjevný, ale aby zůstal člověk utajen.“ (Karásek) Nikdo z jeho přátel nevěděl, odkud pochází, kdo jsou jeho rodiče a jaké je jeho zázemí. Tak tajemství porušila před jeho brzkou smrtí až jeho sestra a vyjevila tak pravdu o chudém libeňském bytě a mladém muži živořícím v bídě.

„...vidím siluetu Karla Hlaváčka vzdalujícího se ode mě... Měl jsem jakési tušení, že tento rozchod je rozchodem navždy. Ale nemyslel jsem, že už ho nikdy neuvidím... Čekal jsme, že se ohlédne. A tak se skutečně stalo... obrátil se... a jak sňal klobouk k poslednímu pozdravu, zahlédl jsem jeho krásné kučeravé vlasy...“ (Karásek)

 

KARÁSEK „SEXUÁLNĚ INVERTOVANÝ“

 

„ – Nejsi jako druzí lidé. Nebudeš nikdy šťastný. Každý ti ublíží, každý tě zraní... --Nač to myslíš, mamko. Jsem šťasten takový, jaký jsem--“

(Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj)

 

V době, kdy do básníkova života vstoupil Karel Hlaváček, jezdíval již tehdy zavedený spisovatel a kritik jako zaměstananec c. a k. Poštovního úřadu s vlakovou poštou do Vídně. Tam došlo k okouzlení „krásným mužem neurčitého věku...“ Byl jím tak zaujat, že „...jsem bez váhání šel k němu domů, … kde jsem nalezl v jeho knihovně nejvzácnější dekadentní literaturu... Na stole měl portrét Oscara Wildea“.

Karásek byl Wildeovým dílem v několika ohledech ovlivněný. Nejen proto, že se Wilde hlásil některými svými díly k dekadenci, ale především Wildeovým chápáním smyslu umění. Umění, jež „nevyjadřuje ničeho než sebe“. Ale „Karáskova stylizace Wildea je tragičtějčí a vážnější než vlastní Wildeova autostylizace. Karáskově hře chybí lehkost, poživačnost, i ironický výsměch je spíše hořkým úsměškem, doléhá do ní spíše hlad readingského žaláře“ (Libuše Heczková).

Další vliv anglického estéta a dandyho na Karáskovo dílo vyrašil v roce Wildeova procesu (1895). Tehdy byl Wilde odsouzen „za přestupky proti mravnosti“ (Bohuš Balajka) na dva roky do vězení. Většina evropských časopisů se postavila na stranu verdiktu soudu. Moderní revue byla proto jedna z mála periodik, které se postavilo za anglického dramatika a spisovatele. Tak v červnu roku 1895 vyšlo „senzační“ číslo Moderní revue, zabývající se nejen samotným procesem, ale fenoménem homosexuality vůbec (přetištění článku O. Penizzy „Bayreuth a homosexualita v překladu Arnošta Procházky a Karáskův článek o jeho autorovi). Něco v té době nejen u nás nevídaného.

Karásek se od té doby obracel k těm, „k nimž česká poezie dosud nemluvila...“(Karásek). Jak ve své básnické tvorbě (Sodoma, Sexus Necans), tak i v tvorbě prozaické (Romány tří mágů, Gotická duše). Může vyvstat otázka, jak to, že i přes tyto často dobře rozpoznatelné prvky, byla Karáskova tvorba přijímána bez pohoršení také u běžně cítících čtenářů jeho díla? Mladý norský literární teoretik Roar Lishaugen, který studoval v Oslu češtinu a literární vědu, vysvětluje tento fakt takto: „Dekadentní poetika vyzývala k překračování tabu a pohrdala konvenční buržoazní morálkou. Tím nabízela umělcům alibi. V rámci dekadentní poetiky se mohlo básnit například o homosexualitě a počítat s tím, že na to bude nazíráno jako na součást dekadentní stylizace. Proto mohla „sexuální většina“ Karáskovy knihy číst a milovat a nezahazovat je se znechucením, ale také proto mohla literární kritika Karáska obviňovat z nepřirozenosti a ze lži. Tyto okolnosti byly onou sugescí, v níž se Karáskovi dařilo celkem dobře.“

I přes takové logické vysvětlení je tu skutečnost, že takto Karásek překročil určitou hranici. Tu pak překročil ještě jednou, v roce 1932, kdy se postavil do čela jediného prvorepublikového periodika pro homosexuály na světě (po zaniknutí obdobného časopisu v Německu v roce 1933) „Hlas – List pro sexuální reformu“. Tuto etapu „sexuálně inverotvaného“ završil zcela poticky v roce 1938, románem „Ztraceý ráj“, který Martin C. Putna označuje jako „archetypální příběh, v moderní homosexuální literatuře zvaný ´coming out´“.

 9374.jpg

KARÁSEK KONVERTUJÍCÍ

 

„Celá cesta životem, není to většinou sen?“

(Jiří Karásek Ze Lvovic: Ztracený ráj)

 

Po opadnutí vlivu uměleckých směrů v prvním desetiletí dvacátého století, které na přelomu století hýbaly českou kulturou a jež nastartovaly do té doby zcela jiné směřování v české literatuře a umění vůbec, se Karásek v tvorbě obrací více do snovosti a fantasknosti. „V jeho poezii sílí reflexivní složka... jeho další prózy jsou naplněny bohatým dějem, plným romantických rekvizit a bizarností.“ (Jaroslav Med) Stává se důstojným pokračovatelem J. J. Kolára a Jakuba Arbese.

Od konce druhé dekády dvacátého století (1917) se básník více přiklání ke katolicismu, které ale už bylo patrné v jeho dřívější tvorbě (Gotická duše). Přispívá do katolické revue „Týn“, kterou pak v roce 1920 rediguje. Byl to přechod velmi radikální, od „antiklerikální“ Moderní revue do ryze katolického Týna. Nebyla to jediná Karáskova konverze; v roce 1923 rediguje „Okultní a spiritualistickou revue“.

A píše dál. Třeba půvabná romaneta a „převrácené“ legendy. V nich usiluje „prohlédnout každou azkezi co nepravdivou, co skrytou a popřenou erotickou touhu...“ (Martin C. Putna). Ještě stačí napsat několik vzpomínkových črt, již zmíněný román Ztracený ráj a dvě básnické sbírky – „Písně tulákovy o životě a smrti“ (1930) a o šestnáct let později „Poslední vinobraní“ (1946).

Umírá v době, která popírá veškerou přirozenou krásu a brání vytváření krás jiných, jak se o to celý svůj život Jiří Karásek ze Lvovic snažil.

 

Jeho stopa je v našich literárních dějinách rozpoznatelná tu silněji, tu slaběji. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo. Některé už patří době, v níž vzniklo, ale nemálo z toho čteme i dnes. A to je dobře.

 

 

Prameny:

Karásek, Jíři ze Lvovic: Vzpomínky; Praha: Thyrsus 1994

Karásek, Jíři ze Lvovic: Milý příteli...; Praha:Thyrsus 2001

Karásek, Jíři ze Lvovic: Ztracený ráj; Praha: Melantrich 1977

Med, Jaroslav: doslov in Ocúny noci; Praha: Melantrich 1984

Šalda, F. X.: České medialony; Praha: SNKHLU 1958

Putna, Martin C.: Katolická moderna 1848 – 1918; Torst 1998

Lishaugen, Roar: Ta pravá, ta naše literatura, in Souvislosti 4/2003

Vévoda, Rudolf: Dobový kontext Karáskova vystoupení, in Neon listopad 1999

Balajka, Bohuš: Přehledné dějiny literatury II, Praha: Fortuna 1994

Chaloupka, Otakar: Příruční slovník české literatury, Praha: Adonai 2001

Trávníček, František: Nástroj myšlení a dorozumění, Praha: F. Borový 1940

 

Fotografie jsou z webů: www.topzine.cz, www.e-antikvariaz.cz a www.artbook.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář